Čtenáři církevního tisku jistě zaregistrovali seriál, který pro letošek ke kulatinám církve připravila redakce časopisu Český Bratr, seriál „Evangelické rodinné stříbro“. Odkazuje se k něm ke zděděným hodnotám našich evangelíků či k významným postavám minulosti, jejichž odkaz tu žije, tu spíše přežívá mezi námi až podnes. Přemýšlel jsem, jak si mám to přirovnání vyložit. Vzpoměl jsem si, že naše rodina má kdesi kazetu s několika páry příborů z jakéhosi ušlechtilého kovu. Na kazetu tiše sedá prach, který se otře jen když se příbor vytáhne, což se děje obvykle pouze na Štědrý večer či při nějakém zvláště významném jubileu.
O stříbře je také podobenství z dnešního evangelia. Nějaký bohatý člověk, snad nějaký podnikatel, kamsi odcestoval a svým služebníkům předal svůj majetek, každému část na základě jeho schopností. Nečteme o žádných instrukcích, které by vydal ohledně jeho správy, a tak s ním každý služebník naložil podle svého. První dva odvážně investovali, třetí vsadil na jistotu a zakopal pánův poklad do země; svým způsobem to byla také právní jistota, neboť za zmizení solidně zakopaného pokladu nemusel být popotahován, což by se určitě stalo, kdyby hřivnu někde jen tak halabala položil.
A tu se pán vrací a je zvědav, co se mezitím událo s jeho hřivnami. První dva jsou za své investiční úspěchy povýšeni a odměněni, ale třetí dostal padáka. A to přesto, že poctivě vrátil to, co dostal do úschovy. Každý, kdo se pohybuje na finančních trzích, ví, že scénář mohl dopadnout úplně jinak – úspěšnější kolegové mohli také šlápnout vedle a místo stoprocentního zisku přivést pána na buben. A stát se hrdiny úplně jiného podobenství. A onen „ničemný lenoch“ je plísněn právě za to, že se neodvážil ani toho nejmenšího rizika, že místo strožoku nesvěřil pánovu hřivnu bankovnímu sektoru. A když si uvědomíme, že úrokové operace Zákon židům nedovoloval, vidíme, že dostal co proto, že se neodvážil jednání, které není „košer“. Pěkný nevděk, ale co lze také čekat od tvrdého byznysmena zvyklého na kdoví jaké praktiky? A přesto je právě tomu připodobněna Boží vláda.
Uvedené podobenství se může týkat nejen jednotlivců, ale i celých sborů a církví. Uvědomil jsem si to právě v souvislosti s blížícím se výročím vzniku naší církve, v souvislosti s „rodinným stříbrem“, kterým se tak rádi chlubíme o významných výročích, abychom je potom zase nechali klidně spát ve skříni, až nadejdou všední dny a každodenní starosti. A přitom nám tak nějak uniká, že toto „rodinné stříbro“ není naším majetkem, kterým můžeme nafoukaně mávat před nosem ostatním, ale něčím, co ve skutečnosti patří našemu Pánu, co máme pouze svěřeno do správy a vyvstává otázka, jak jsme s tím nakládali a eventuálně ještě nakládat budeme.
Pozorný vykladač by si jistě všiml, že když pán svým služebníkům „předává“ majetek, užívá evangelista stejného slova (paradidomi), jakého užívá apoštol Pavel, když mluví o odevzdávání toho co, sám přijal, tedy toho, čemu technicky říkáme „tradice církve“. Tradice má v našem prostředí dvojznačný význam, některé tradice jsme odmítli jako tzv. „lidské nálezky“, po vzoru Ježíše, který kritizoval „ústní Zákon“ farizejů, jiné jsme si ovšem sami vytvořili a houževnatě na nich lpíme, držíme se jich jako klíšťata. Bude ale našeho Pána, až se vrátí, zajímat, jak jsme to, co nám předali ti před námi, oprašovali, cídili a střežili v trezorech? Nebude se spíš ptát, jaké nové hodnoty to pod naším správcovstvím přineslo?
Četl jsem nedávno rozhovor s jedním benediktýnským mnichem, který vyslovil zajímavou myšlenku, i když možná ne původní – když mluvil o tradici svého řádu, řekl: „Tradice znamená předávat dál oheň, nikoliv uchovávat popel“. To koresponduje se slovy našeho Pána, když v Lukášově evangeliu, v myšlenkové souvislosti velmi blízké dnešnímu podobenství, říká: Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! (Lk 12:49). Tradice v tom dobrém, biblickém slova smyslu je něco dynamického, něco, co je ve stálém rozhovoru s přítomným okamžikem, Chesterton kdysi poznamenal: „demokracie rozšířená o hlasovací právo pro mrtvé.“ Tradice, která vydělává svému Pánu nové a nové hřivny – to je ona „živá víra mrtvých“, na rozdíl od té druhé, pojmenovatelné spíše „mrtvá víra živých“.
Jak už jsem řekl, oním „služebníkem“ nemusí být pouze jednotlivec, ale třeba i náš sbor, nebo i celá církev. Dostali jsme cosi svěřeno do péče – kážeme Krista ukřižovaného a vzkříšeného, kážeme událost, která předchází všechna slova a formulace. Ale to, co jsme dostali, musí vytvářet nové hodnoty, oslovovat nové duše (a dušemi nemyslím jen položky církevních statistik), formovat nový život. Může se nám zdát, že jiní dostali více a mají to na první pohled snažší – jiné církve či sbory jsou početně silnější, materiálně zajištěnější či duchovně živější, mají více ekumenických partnerů či prostoru pro prezentaci v médiích apod. To někdy svádí k rukám v klíně, k nevraživé závisti lišáků pod kyselými hrozny. Stálo by za to zamyslet se nad tím, zda také naše theologie někdy neříká o Bohu: Je tvrdý, sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal, zda ze strachu z přímočarosti biblického poselství ústřední zvěst evangelia raději nezakopává hluboko pod zem. Pán však chce, abychom se odvážili pro rozmnožení jeho jmění riskantního jednání, i když se zdá, že naše „rodinné stříbro“ může snadno vejít vniveč, chce, abychom pro dosažení jeho zisku občas překročili i pravidla a konvence včetně těch sebesvatěji a sebemorálněji znějících. Pokud nám stačí jen vědomí, že jsme „taky církev“ a veškerou energii investovat do vymýšlení strategie vlastní sebezáchovy, může se stát, že pak na Božím soudu dostaneme padáka do pláče a skřípání zubů, jako ten „špatný a lenivý“ služebník.
Naše církev si jako ústřední motto nadcházejících oslav vytkla heslo „Svobodně a beze strachu“. To však může za určitých okolností nabýt pachuť onoho biblického „Boha se nebál a z lidí si nic nedělal“, karikatury známého Lutherova „Směle hřeš!“ (pecca fortiter, které bylo ostatně proneseno ve zcela jiné souvislosti). Ale skutečná odvaha, odvaha víry, odvaha jen nebalzamovat tradice otců, ale vystavit je vanutí Ducha, aby je bylo možné investovat do duší a srdcí hladových po naději a lásce, často skrytých za sebejistou maskou tzv. „současného člověka“ – tato odvaha může přitom chybět. Snažme se, pokud záleží na nás, a prosme Pána, pokud záleží na něm, aby nás jeho návrat nezastihl s prázdnýma rukama a svěřeným pokladem zakopaným kdesi v zemi.