Jak možná někteří víte, nebyl jsem věřící od malička, ale stal jsem se křesťanem až když jsem byl starší, v době dospívání. V dětství byla mým jediným kontaktem s vírou babička, a protože mne ve škole učili, že náboženství je jen pro staré lidi, nechával jsem jí její údajně „zastaralý světový názor“ a pokoušel jsem se nějak vyrovnat s tím „novým“, prý „vědeckým.“ Nicméně jsme se o víře občas bavili; babička často říkávala, že z křesťanských svátků má ráda vánoce, kdy je Ježíšek malý, všichni jsou na něj hodní a lidové podání udělalo z vánočního příběhu zimní idylu. Méně vřelý vztah už měla k velikonocům, k pašijím a utrpení Páně. Jako malý ateista jsem docela chápal proč – jednou měla na stole od kohosi velikonoční pohlednici s kopií známého oltářního obrazu od M. Grünewalda, na kterém Jan Křtitel ukazuje na ukřižovaného Ježíše. Malíř vypodobnil ukřižování velmi naturalisticky, skoro jako později Mel Gibson ve svém známém filmu – Pán Ježíš je tam opravdu „zsinalý a zohavený“, jeho tvář je stažená bolestí, proudy krve stékají po dřevě kříže. Co to je za krutého a sadistického Boha, který se svým Synem nechal udělat takové věci, říkal jsem si tehdy a zatvrzele setrvával ve svém bezbožectví.
Dost možná, že podobným směrem se ubíraly úvahy apoštola Petra, když Ježíš oznámil učedníkům kam jde a co se tam s ním stane. Před chvílí Ježíše vyznal jako Mesiáše a Syna živého Boha – a teď by měl jít Mesiáš někam, kde ho přitlučou a pověsí? Snad mu trochu stoupla do hlavy ta věta, že poznání kdo je Ježíš mu zjevil nebeský Otec, a tak se začal považovat za jakéhosi Božího mluvčího: „Nikoli, Pane, toto není Boží plán pro tebe, toto Bůh nikdy nedovolí“. Mesiáš má přece všechny utrpení zbavit, a ne naopak sám trpět.
Tvrdost Ježíšovy odpovědi nás může vždy a znovu zarážet – on, který hlásal lidem, že každý, kdo svému bratrovi řekne „hlupáku“ nebo „blázne“, propadne Božímu soudu, najednou Petrovi říká přímo „Satane!“ Pro věřícího jakoby neexistovala horší nadávka. Ježíš musí být opravdu hodně naštvaný nebo musí být situace hodně vážná. Je ale možné, že Ježíš nechce primárně Petrovi nadávat, spíše pravdivě pojmenovat situaci, v níž se oba dva ocitli – jakoby za Petrovým ramenem vykukoval starý známý, hlas, který mu už jednou nabízel: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je napsáno: 'Svým andělům přikáže o tobě, a na rukou tě ponesou, abys snad nenarazil nohou na kámen.'“ (Mt 4:6).
Můžeme si povšimnout, že dnešní Ježíšova odpověď je skoro zrcadlovým obrazem odpovědi na mesiášské vyznání – nejprve je Petr „blahoslavený“, neboť mluví z Boha a ne z člověka a vzápětí je „satanem“ neboť mluví z člověka a ne z Boha. A obě výpovědi jsou těsně u sebe. Proniknutí do nejhlubších duchovních tajemství – a vzápětí pád do osidel satanských svodů, snaha vytvořit si vlastní variace na Bohem dané téma. Kdo stojíš, dávej pozor, abys nepadl, jako bychom slyšeli varovná slova sv. Pavla. Křesťan – zároveň spravedlivý a přitom zároveň stále hříšník, můžeme si vzpomenout na slova Martina Luthera.
Někteří vykladači soudí, že ona slova „od té doby“ (v. 21), kterými začíná náš evangelijní oddíl a která spojují Petrovo slavné vyznání s jeho dnešní neslavnou koncovkou, tvoří v Matoušově evangeliu jakýsi důležitý předěl. Evangelista jakoby sestavil Ježíšovy příběhy a výroky tak, abychom se v první polovině evangelia zamysleli nad tím kdo je Ježíš – a dovedl nás až do Caesareje Filipovy, abychom spolu s Petrem vyznali: Ty (Ježíši) jsi Kristus, Syn Boha živého. Je tu ale ještě druhá polovina evangelia, abychom pochopili, jaké měl (a má) tento Kristus, Syn Boha živého ve světě poslání – to je důležité, protože pokud dojdeme až na samotný konec evangelia, uvidíme, že na tomto poslání máme mít podíl, že v něm máme jakoby – ve společenství s Ježíšem – pokračovat: „Jděte tedy a získávejte mi učedníky …, křtěte je ... a učte je...“
Pokud z křesťanské zvěsti přijmeme jen polovinu, třeba jen Kristovu oběť a milost, ale už ne následování, nebo jen víru a naději, ale už ne lásku, nebo naopak jen jeho mravní učení ale už ne jeho nárok být naším jediným Pánem a Spasitelem – pak můžeme snadno dopadnout jako apoštol Petr. Jeden anglický komentář to vyjádřil slovní hříčkou (nepřeložitelnou do češtiny), že z „Peter the Rock“ (Petra – skály) se stal „Peter the block“ (Petr – brzda) a podobně i v našem ekumenickém překladu je Petr nejprve „skálou“, ale potom „kamenem úrazu“. Měli bychom se zamyslet, zda i naše třeba skálopevná víra někdy neustrnula kdesi v půli a nestala se spíše balvanem v cestě, který brání Kristovu království v rozšiřování do našeho bezprostředního okolí; zda někde nezazdívá vanutí Ducha našimi vlastními představami o tom, co je pro Boží věc dobré.
V druhé půli evangelijního textu své učedníky (a tedy i nás) Ježíš vyzývá, aby nejen odstranili z jeho cesty tento „kámen úrazu“, ale dokonce aby po této cestě vykročili za ním. Je to cesta sebezapření a nesení kříže. Přestat myslet na sebe a nebát se pro Krista trpět – to není z pohledu „věcí lidských“ příliš lákavá nabídka. Může někdy vypadat třeba jako životní příběh proroka Jeremiáše, jehož lamentování a Boží odpověď jsme vyslechli v prvním čtení – jedněm byl za pošetilého blbce, pro druhé byl dokonce nepřítelem státu – a nakonec to vypadalo jakoby ho opouštěl i Bůh; prorok má pocit, jakoby stál na dně polovyschlého potoka, kterým voda (v jeho příměru Boží řeč) někdy teče a někdy ne. V cíli Ježíšovy cesty, na jeruzalémské Kalvárii, to vypadalo, jakoby Bůh ohluchl úplně. Není to snadné, následovat Ježíše, opravdu ne.
Přesto je toto následování oním „B“, které musíme říci, když řekneme „A“ o daru vykoupení a odpuštění, o Kristově božské důstojnosti a o slávě věčného života spasených ve společenství s Bohem. Vidíme to i u toho sv. Pavla: v jeho listu Římanům jsme se prokousali až do 12. kapitoly, kde po velkých teologických výkladech o ospravedlnění a o záchraně milostí skrze víru začíná římskému sboru psát, jak toto učení uvést do praxe – a najednou jsme dnes slyšeli cosi podobného Ježíšovu Kázání na hoře, Ježíšovu programu následování pro učedníky – pravidla vzájemného života v lásce a pokoře, apel na zastavení kolotoče msty a nenávisti i vůči nepřátelům – to co Pavla přivede k tvrzení, které z listu Římanům uslyšíme příští týden, totiž že plností Zákona je láska – opět ne nepodobné Ježíšovu shrnutí Zákona a Proroků do dvojpřikázání o milování Boha a bližního. Láska je také jediná věc, která dokáže dát utrpení smysl.
Následovat Ježíše na cestě s křížem je náročný úkol. Je však potřeba si uvědomit, že na této cestě nenásledujeme kříž jako takový, ale Ježíše – a tak na této cestě nejsme sami, i když můžeme mít někdy pocit jako Jeremiáš, že stojíme ve vyschlém potoce, že by se mělo něco stát a neděje se to. Nasazení vlastního života, zvláště nasazení pro druhé z lásky, je paradoxně jediná cesta, jak ke skutečnému životu přijít – a to je význam Ježíšovy zdánlivě protimluvné věty, že ten kdo ztratí život pro něj, nalezne jej.