Dnešní texty Písma svatého nám nabízejí takový zvláštní pohled na Boží spravedlnost. Z Bible i katechismu víme, že Bůh je spravedlivý ve svých soudech a že tuto spravedlnost také vymáhá po člověku. Ale tady jsme viděli dva případy, kdy reklamaci doměle závadného, nespravedlivého rozhodnutí neprovádí Bůh u člověka, ale člověk u Boha. A z lidského hlediska bychom mohli chápat, proč je naštvaný jak prorok Jonáš, tak od rána pracující dělníci.
Jonáš je na Pána Boha nakrknutý pořádně. Všechna česká slova, která vyjadřují rozhořčení, slušná i sprostá, jsou poměrně slabá na to, jak popisuje originální hebrejský text stav Jonášovy mysli. Vžijme se do jeho role: má jít do cizího, z pohledu dobové politiky dokonce nepřátelského, města vyhlásit nepopulární Boží rozhodnutí, nechce se mu, zdrhá a zašívá se, a když je tam nakonec téměř dovlečen za límec, oznámí neblahý vzkaz od Boha – a nic se neděje. Když už riskoval, tak alespoň doufá, že to bude stát za to, udělá si v bezpečné vzdálenosti od města pěknou pozorovatelnu, aby měl vyvrácení Ninive jako na dlani – a Ninive stojí dál; popel na hlavě a žíněná roucha zřejmě zabrala. No jo, Hospodine, všichni ví, že jsi milostivý a plný slitování, ale tvé milosrdenství ze mne udělalo blbce, naprosto zbytečná mise zakončená ostudou, já tady těm bezbožníkům tvým jménem vyhroužuju a nakonec z toho vyjdou jen planý řeči. Tohle je k nežití, proč jsem do toho vůbec šel. Jonáš je tak zaujatý sám sebou, že nevidí, co se děje v ninivských, že tito pohani a ctitelé ukydaných bůžků slezli z podstavců své pýchy a přestože hromadně nekonvertovali k víře v Boha Izraele, stala se v nich jakási změna, změna kvůli které Bůh revidoval své rozhodnutí.
V evangelijním podobenství je sice Pán Bůh skrytý za hospodářem, pánem vinice, ale nespravedlnost z příběhu čiší přímo křiklavě – jedni makají jako šroubci od šesti od rána celý den, druzí si ve večerním chládku hodinku trochu popracují – a dostanou stejnou výplatu. Ten hospodář je takový divný už od začátku – nespočítá si, kolik lidí potřebuje na práci a tak celý den chodí na trh pracovních sil a najímá a najímá, řádnou smlouvu na denár za den uzavře jen s těmi prvními a ostatním jen vágně slíbí „to co je spravedlivé“ nebo vůbec nic. Pohrdání těžkou prací jakoby z něj čišelo už v pořadí, v jakém se vyplácí odměna – první jdou ti, kteří pracovali nejmíň a zmožení celodenní pracanti si musejí ještě počkat. A vyplacená částka – to už je úplný vrchol; my bychom v reálném životě k takovému zaměstnavateli podruhé už pracovat nešli (pokud by nebyla o práci vyložená nouze nebo bychom nebyli pokaždé ti „poslední“).
Jistě by bylo možné uvést i další biblické příklady takových „nespravedlností“ spravedlivého Boha – třeba staršího bratra marnotratného syna – rozházel peníze, které táta tvrdě vydělal – a místo výprasku a zaracha mejdan a opékání telete. Kdyby tato svá, řekněme zvláštní rozhodnutí Pán Bůh prováděl alespoň diskrétně a v ústraní, ale on just ne, dá si záležet na tom, aby to viděli zrovna ti, kterých se to nějak dotkne.
Ale zamysleme se nad tím, o čem nebo o kom je vlastně to podobenství, čemu je podobné Boží království. Hospodářovo jednání je očividně schválně provokativní, ale vlastně není nespravedlivé. Spravedlnosti je učiněno zadost tím, že „první“ dostanou co si smluvili – běžnou denní mzdu, která rodině zajistí na den obživu. Ale pán vinice může totéž dát komukoliv, komu to uzná za vhodné – jde to přece všechno z jeho kapsy. Důvod je jednoduchý – protože je dobrý, protože vidí, že i ti „poslední“ potřebují uživit sebe a své blízké. Vždyť on vlastně není nespravedlivý, nedává méně než slíbil, dává (ze svého) více než zasloužili!
Nikdo, ani Ježíš, nevysvětlí, proč byli někteří najati již ráno a jiní až v poledne nebo večer. Odpověď těch posledních: „Nikdo nás nenajal“, kterou jsme snadno schopní pokládat za výmluvu, mohla být i také skrytou výčitkou vůči hospodáři: „protože nás někdo (tj. ty) nenajal.“ A zvláštní způsob odměňování má vysvětlení čistě v libovůli pána dělat si se svým majetkem, co chce – včetně možnosti být laskavý. Nám, prakticky a rozumně uvažujícím lidem se takové myšlení příčí. Ale Bůh chce, abychom ho přestali poměřovat svými měřítky, ale naopak sami sebe zkusili uvidět Jeho očima.
Dělníci dostávají stejnou odměnu, protože už to, že můžeš pracovat je milost a dar. Bůh nás podle apoštola Pavla povolává k jediné naději – být s Ním. A to je naděje, ve které, jak jsme dnes slyšeli z jeho listu, lze vydělat i na své vlastní smrti.
V lidské přirozenosti je ptát se u jakékoliv činnosti „co z toho budu mít.“ V předšlé kapitole Matoušova evangelia to zajímalo apoštola Petra: „všechno jsme opustili – a co za to?“ A Ježíš tuto otázku neodmítá – slibuje jistotu stonásobku, trůny a soudcovské taláry nad Izraelem. V lidské přirozenosti je ovšem také úkradkem sledovat, zda soused náhodou nedostal lepší trůn nebo talár než já. Pane, co bude tady s tímto, zajímá se znovu Petr o osud „druhého“, „milovaného“ učedníka v Janově evangeliu. Pokud ale věci neuvidíme tak jako je vidí Bůh, v tom, čemu se podobá království nebeské, zůstane náš zájem o druhé pouze na rovině závisti či bulváru, který ze závisti vůči „úspěšnějším“ žije. Pouze když uvidíme dobrotu hospodáře a nouzi dělníka, když uvidíme Boží lásku a ty ninivské darebáky tak jak je vidí on, jako nešťastníky, kteří (obrazně řečeno) nepoznají pravou ruku od levé, pochopíme propastný rozdíl mezi lidskou výměnnou spravedlností, spravedlností založenou na kalkulačce, a mezi spravedlností Boží, založenou na svobodě Jeho vůle, na lásce a milosti.
Sv. Pavel píše, že život – to je pro něj Kristus, nežije již on sám, ale Kristis v něm. V Kristu však končí dělení lidí na Židy a Řeky, muže a ženy, zasloužilé a nezasloužilé. V náruči jeho lásky má místo každý, kdo k němu přijde – ať to je ten, kdo už čtyřicet let sedí neděli co neděli pod kazatelnou, nebo ten, kdo se tam nesměle objevil podruhé nebo potřetí, ať je to dlouholetý farář či presbyter, nebo čerstvý konvertita, „přivandrovalec“ či malé dítě. Zván je k němu kdokoliv – farizeus i celník, marnotratný syn i jeho starší bratr.