Minulou neděli jsme slyšeli z evangelia, jak se po tragickém konci Jana Křtitele Pán Ježíš a jeho učedníci ocitají najednou v nové situaci. Ježíš chce odejít do ústraní, aby pokračování své služby probral v modlitbě, ve vnitřním rozhovoru se svým nebeským Otcem. Leč jeho plány zkříží davy lidí, které také po Janově smrti hledají nový orientační bod ve složitém světě, nového duchovního vůdce, nový zdroj naděje. A zdá se, že Ježíš by mohl být vhodný kandidát. A tak se místo usebrání a načerpání nových sil znovu rozdává lidem, v uzdravování nemocných a sycení zástupu, v předobrazu společenství stolu Večeře Páně.
Dnes to ale vypadá nadějně. Sotva se posbíralo dvanáct košů zbytků, učedníci dostávají pokyn, aby ihned „po anglicku“ zmizeli, naskákali do lodě a odjeli na druhou stranu jezera. Osamělý Ježíš snad bude méně nápadný a také k niternému rozhovoru s Otcem nepotřebuje přítomnost natvrdlých učedníků a jejich věčných otázek. A tak má Ježíš konečně čas a prostor pro odpočinek, byť odpočinek aktivní, strávený ve společnosti nejmilovanější bytosti – Boha Otce, se kterým Ježíše pojí tajemné pouto jednoty.
Podívejme se však, co se děje s učedníky v lodi. Do zpěvu jim moc není. Vítr fouká z opačné strany než by se jim hodilo, a to navíc tak silně, že rozbouřil hladinu jezera. Loďka se stává hračkou divokých vln. Vše jakoby se spiklo proti učedníkům – je noc, všude temno, v rozhoupané lodi mokro, další vývoj situace je nejistý. A tentokrát není v lodi ani Ježíš, aby se vzbudil a uchlácholil rozbouřený živel.
Přichází třetí hodina ranní, doba kdy spánek chutná nejvíc, pokud ovšem máme to štěstí si ho dopřát. V loďce nespí nikdo, i když boj s jezerem učedníky zcela vyčerpal. A tu dochází k tomu, co učedníci dosud nezažili – po vodní hladině kráčí postava, která má navíc namířeno směrem k nim. „Přízrak!“, „obluda!“, „strašidlo!“ - lepší vysvětlení v počátečním šoku nemají. Snad to je dokonce posel smrti, který se vynořil z vodních hlubin, které byly v představách starověkého člověka plné nejrůznějších zlých sil. Už si jde pro ně, už to mají spočítané. Ale vtom se ozve známý hlas a učedníci se vzpamatují – to je přece Ježíš, jejich Mistr!
Ježíšovo chození po vodě – to je věc natolik zázračná, že je dodnes předmětem diskusí mezi věřícími a dnešními skeptiky: „jak to udělal?“ ptají se jedni. Chodil po nějakých kamenech, surfoval na prkně nebo si to učedníci vymysleli či měli nějaké halucinace, tvrdí druzí. „Co na to říká dnešní fyzika?“ přidávají se třetí. Ježíš však nechodí po vodě a evangelista nám to nezapsal, aby nás ohromil jeho eskamotérstvím a dráždil naši zvědavost nad tajemstvím použitých triků. Vším, co Ježíš dělá, nám chce sdělit nejen o sobě, ale i o nás samotných. Obraťme se tedy i my od spekulací nad technikou chůze po vodě k tomu, co nám chce příběh Matoušovým prostřednictvím říct.
Pro dnešního člověka je voda jen tekutou chemickou látkou, sloučeninou vodíku a kyslíku. Ve starověkých představách to ovšem byl svébytný živel. Stará náboženství považovala moře za sídlo chaosu a různých zlých bohů a démonů. Hospodin, Bůh Izraele ovšem má i takový živel pod kontrolou. Při stvoření vody od sebe odděluje, při vyjítí z Egypta rozděluje Rudé moře. Kniha Jób samotného Hospodina popisuje jako toho, kdo „kráčí po hřebenech mořských vln“ (Job 9:8). Pokud jde tedy Ježíš po rozbouřené hladině, je to pro dobové posluchače (a čtenáře) neklamné znamení, že tu jde někdo s božskou autoritou – všimněme si: Petr Ježíše oslovuje nikoliv „Mistře“ nebo „Učiteli“, nýbrž „Pane“, kyrie, což byl titul, kterým se v řeckém překladu Starého Zákona přepisovalo jméno Boží. Podobně jej i ostatní učedníci na konci oddílu vyznávají jako „Božího Syna“a dokonce se mu klanějí, což byla rovněž pocta vyhrazená pouze Bohu. Sečteno a podtrženo, Ježíš svým jednáním odhaluje něco ze své totožnosti, jedná jako Bůh. Vzdáleně to připomíná příběh o proměnění Páně.
Situace učedníků, jak ji popisuje evangelium, je nám nepoměrně bližší. Obrazy žalmistů, kteří různé životní krize popisují jako tonutí či „pronikání vod k duši“ bychom s klidem mohli podepsat. Povšimněme si jejich reakcí na Ježíše – když se objeví, nepoznávají ho, dokonce se ho děsí, teprve až promluví, je navázána ztracená důvěra. My jsme těm učedníkům podobni v tom, že v krizových situacích často nejsme schopni rozeznat Boží blízkost. Někdy si ho dokonce zařadíme k tomu, co nás ohrožuje. Ale Hospodin k nám mluví. Většinou to, pravda, nebývá tak okázalé znamení, jako Ježíš kráčející po vlnách, spíše ten Eliášův „hlas tichý, jemný“, o kterém jsme slyšeli z prvního čtení.
Dost často se podobáme i Petrovi. Leccos z lásky k Pánu Bohu začneme, ale pak se objeví překážky, které jako by byly skutečnější a silnější než naše důvěra v Boha – a začneme v problémech tonout jako Petr a ocitáme se v nebezpečí, že skončíme jako semena z podobenství o rozsévči, která padla do trní. V takových situacích ale mějme jistotu, že i když ztrácíme půdu pod nohama, je tu stále k pomoci natažená ruka, otevřené dveře. Jde jen o to správně tuto pomoc rozeznat, správně identifikovat Boží volání. A k tomu, abychom tento hlas rozeznali, je nejlepší po Ježíšově vzoru s Bohem pravidelně mluvit, najít si čas na rozhovor s ním, i když se vždycky najdou nějaké „důležitější“ záležitosti.