Bratři a sestry,
V dnešních textech Božího slova jsme četli konec jedné biblické knihy – Lukášova evangelia – a začátek druhé – Skutků apoštolských. Oba oddíly spojuje (mimo společné autorství sv. Lukáše) jeden a tentýž příběh, příběh nanebevstoupení, kdy je Ježíš „vyzdvižen“, „vzat vzůru“, „nesen do nebe“. Příběh kterým něco končí a něco jiného začíná – jak symbolické; završuje se jeho pozemský příběh a začíná příběh církve.
Vždycky když něco dobrého končí, jsme smutní, rádi bychom to ještě nějak pozdrželi – když v kině skončí dobrý film a jdou titulky, nechce se nám zvednout se ze sedadla a vrátit se do reality našeho světa; když nám někdo blízký umře a my odcházíme z kostela nebo obřadní síně, uvědomujeme si, že se budeme muset naučit žít s prázdným místem, s dírou, která ve světě zůstala po tom, kdo odešel. Podobně když skončí citový vztah, do kterého jsme mnoho ze sebe investovali. Také učedníci mohou být smutní z toho, že Kristus odchází, že se od nich vzdaluje.
Ježíšův odchod je však jiný, než naše lidské odchody, rozhodně jiný než si představovali ti, kteří ho pověsili na kříž a pak přivalili kámen na hrob. V neděli jsme slyšeli Kristovo zaslíbení o tom, že nás „nezanechá osiřelé, přijde k nám“ (J 14:18). Jeho slova „já jsem živ – i vy živi budete“ (J 14:19), která potvrzuje evangelista zmínkou o tom, jak apoštolům po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije (Sk 1:3), nás ujišťují, že není „odklizen ze scény“, není to odchod po kterém zbude díra nebo otočená záda. Ježíš odchází a přesto tu s námi je, slavný theolog Karl Barth to vyjádřil zvláštním paradoxem současné přítomnosti a nepřítomnosti Pána v době mezi Kristovým nanebevstoupením a jeho druhým příchodem. Žijeme v době „po“, ale také v době „před“ - Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet, říkají andělé apoštolům, kteří civí do oblak (Sk 1:11).
Na konci času přijde Kristus v moci a slávě, uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli (Zj 1:7), Boží svět a náš svět se definitivně prolnou. V ten den by se jistě každý rád přidal k vítězné straně, ale už nebude kdy. Příležitost je zde a nyní. V našem současném světě Kristus není a přesto zároveň je přítomen, je tu přítomen jako výzva, hozená rukavice Boží lásky, která čeká až ji někdo zvedne a vezme vážně. Staří luteránští theologové mluví o třech (bratrští dokonce o čtyřech) způsobech, jak může být Kristus ve světě přítomen – přirozeně tělesným jako člověk, který žil náš pozemský život, neproniknutelně tajemným ve své církvi, v evangeliu a svátostech a nakonec způsobem naplňujícím všechny věci, podle božské přirozenosti. Je nám však také přítomen v každém bližním člověku, v každém kdo nám dává nebo naopak potřebuje naši lásku. Všechny tyto způsoby Kristovy přítomnosti se stanou jedním po jeho příchodu a přeměně celého světa na konci času – kdy Bůh bude „všechno ve všech“ a jeho služebníci „budou hledět na jeho tvář“ (Zj 22:4). Jak však znovu zaznělo v evangeliu z neděle, v našem současném světě Boží působení není patrné, Krista, v Kristu jeho Otce, ani Ducha svatého nevidí ten, kdo je vidět nechce, jen ten, kdo se dívá „osvíceným vnitřním zrakem“ (Ef 1:18) - očima víry, kdo je má otevřené a čisté.
Kristus odchází, ale neodchází jen odněkud, odchází také někam. Apoštol Pavel v dnešním epištolním oddílu píše, že Bůh Krista posadil po své pravici v nebesích vysoko nad všechny vlády (Ef 1:20.21). Toto místo po pravici Boží však není žádný metál, trafika nebo zasloužený důchod. V Řím 8:34 říká apoštol, že Kristus „je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ a v listu Efezským dále že i nás Bůh s Kristem křísí a uvádí nás na trůn v nebi. „Jdu, abych vám připravil místo“ (J 14:2) - i to jsme nedávno slyšeli. Kristus pokračuje ve svém díle, je na pravici Boží, nad všemi těmi „vládami, mocnostmi, sílami i panstvy“ a přesto nám zároveň tak blízko, že naše zápasy, bolesti i selhání může v přímluvách předkládat svému Otci, žádné vlády ani moci v nebi či na zemi, teď i kdykoliv v budoucnu, nemohou zadusit nebo přehlušit hlas, kterým se Kristus zastává každého svého i sebenepatrnějšího, sebebezvýznamnějšího bratra nebo sestry.
Jak už jsem řekl na začátku, nanebevstoupením Krista v Bibli cosi končí a zároveň cosi začíná. Završuje se Ježíšův pozemský život, tak neoddělitelně spojený s jeho posláním, a začíná poslání nové, poslání jeho učedníků. Apoštolům je slíben dar Ducha – ne však pro osobní útěchu, ale pro ten velkolepý rozjezd šíření zvěsti o „pokání a odpuštění hříchů všem národům“. Začíná příběh církve, která je s Kristem pevně spojena jako tělo s hlavou, jak znovu píše Pavel (s trochou nadsázky bychom mohli říci „krkem Ducha svatého“), církve, která je jím jako jeho tělo budována pomocí různých darů a služeb, příběh církve, která je „plností Toho, který naplňuje všechno ve všem,“ (Ef 1:23) je naplněná přítomností Kristovou do posledního človíčka, který jej vyznává jako svého Pána a Spasitele.
A tak znovu Kristus zároveň není i je ve světě přítomen, je na pravici Boží, ale přesto nám na blízku, neb, jak pravil Martin Luther, pravice Boží je všude, Pán Bůh není děda kdesi na obláčku nad námi. Kristus v oblaku mizí; jeho odchod není ovšem startem do kosmu jako u Dänikenových mimozemšťanů, oblak v Bibli zastupuje přítomnost Boží – Kristus tedy vstupuje do slávy svého Otce.
Učedníkům, které ve světě zanechává, dává dva úkoly: (1) Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení (2) Budete mými svědky až na sám konec země. Někdy je potřeba se v církvi obrnit trpělivostí a čekat na Boží znamení; nejančit a nesnažit se vše zbrkle provést na vlastní pěst. Ale „když Duch Boží zavěje“, je třeba neváhat a pořádně to, v režii Ducha svatého, „rozjet“ aby se dobrá zpráva dostala všude, kam je potřeba, aby se Boží lid obrátil a obnovil. Ale ani v tom, ani v onom nikdy nebudeme sami. Ježíš odchází od učedníků v Betanii – v místě, kde na Lazarovi ukázal svou moc nad smrtí – a odchází s pozdviženýma rukama, v gestu žehnání. Vstupuje do slávy, ale zanechává svým učedníkům dobro svého díla; „pokoj a dobro“, chtělo by se doplnit podle známého pozdravu františkánských mnichů. Vezmněme to i my za svou věc, nekoukejme nostalgicky do nebe, odkud Kristus přijde v den, který si Otec ponechal své moci, a nechme se vést šíření tohoto „pokoje a dobra“ Kristova, každý podle svých sil a možností.
Amen.
(pozn. moje žena toto kázání ohodnotila jako "příliš teologické" :-) )