Když se dnes řekne slovo „pokušení“, většině lidí to zní spíše jako něco nevinně rošťackého než smrtelně vážného, vybaví si spíše něco lákavého, z čeho se, jak se říká, „nestřílí“ než nějakou životu nebezpečnou past. Známe to z reklamy: bílé pokušení, sladké pokušení, smetanové pokušení apod. - většinou nějaký jogurt či jiný pamlsek, po jehož pozření nám nic nehrozí, snad jedině nějaké to deko váhy navíc. Pro náruživé muže jsou pokušením vnadné ženy (a naopak), pro pijáka orosený půllitr či sklenka něčeho ostřejšího, pro kuřáka voňavý tabáček... jistě by se podobných příkladů našlo více. V naší zesvětštělé společnosti tyto věci nejsou žádným velkým problémem – pokud nepřerostou do rozměrů, kdy značně komplikují život konzumentovi i jeho okolí, jsou považovány za „životní radosti“, na které má každý jedinec pomalu nezcizitelné právo; pokud v této souvislosti zazní slovo „hřích“, není prosto potměšilé ironie a nevysloveného výsměchu na adresu bezkrevných moralistů či zaostalých náboženských tmářů. I my sami kolikrát cítíme jisté rozpaky v užívání slov jako „pokušení“ nebo „hřích“ jako čehosi, co už je tak zlehčeno, že se nehodí k popisu vážných věcí týkajících se zásadních situací v lidském životě.
Apoštol Pavel, z jehož listu Římanům jsme četli dnešní druhé čtení, však píše o hříchu jako o něčem, co má pro člověka naopak fatalní, čili osudové důsledky. Jako v divadelní hře vychází Hřích na jeviště světa – a není sám, v patách mu jsou hned Smrt a Zákon. Šíří se jako epidemie, žádný člověk mu neunikne. Zlo je cosi mimo nás – vždyť člověk je dobré Boží stvoření – a zároveň je to s námi tak svázáno, že to nezměníme jenom tím, že zlepšíme vnější podmínky k životu, jak si to mysleli různí revolucionáři a budovatelé lepších zítřků. Anglický spisovatel W. Golding popisuje ve své knize Pán much (dosti černé parodii na verneovku „Dva roky prázdnin“), jak nákaza zla postihne i izolovanou skupinku „nevinných“ a „nezkažených“ dětí kdesi na pustém ostrově, a doroste až do obludných rozměrů bratrovražedného boje. Pro Pavla je nejen hřích sám, ale i jeho odstranění, čímsi, co stojí lidský život: hřích sám život (prvního) Adama z rajské zahrady a v něm každého člověka z jeho, tedy lidského rodu; usmíření a zničení hříchu život „druhého Adama“, Ježíše Krista.
Jak to bylo s prvním i druhým „Adamem“, to jsme slyšeli v dnešním starozákonním i evangelijním čtení. Sv. Pavel to napsal trochu odborně, jako theolog, ale Písmo svaté nám zásadní věci podává také jako příběh, Boží příběh s lidmi, který je zaznamenán proto, abychom to důležité lépe pochopili. My jsme ty příběhy Adama i Krista dnes neslyšeli zase z tak velkého odstupu, takže je můžeme dát klidně vedle sebe, trošku jako ve hře „najdi 10 rozdílů“, s tou výhradou, že si budeme také všímat toho, co mají společného.
První lidé i Kristus jsou v situaci, kterou tradiční církevní řeč nazývá pokušením; podstupují zkoušku, ve které je jednou z cest možnost rozhodnout se pro zlo. Ale kulisy jsou trochu rozdílné – Adam s Evou žijí v rajské zahradě, dnes bychom řekli s nabídkou plné seberealizace, mohou libovolně užívat jejích plodů – až na jednu jedinou výjimku. Ježíš v žádné zahradě není. Je na poušti, kde nejsou žádné stromy, žádné podněty, žádné možnosti se realizovat. Dokonce ani nic k jídlu tam není. Vede ho tam (podle Markova evangelia dokonce „pudí“) Boží Duch, aby se v zápětí přesvědčil, že na poušti jsou i jiní duchové – podobně jako v rajské zahradě se nepohybuje jen Hospodin. Ďábel, v příběhu z Geneze maskovaný za hada, udělá z Pána Boha policajta, který zakázal vše, a pohotově nabízí že zná tajemství klíče ke všemu - „tady stačí ochutnat a budete jako Bůh.“ Rovněž Ježíš dostává nakonec jakousi nabídku klíče ke všemu: „tady stačí pokleknout a všechno je tvé.“ Výsledek obou zkoušek je ale rozdílný – bohužel pro nás v prvním případě a bohudík pro nás v druhém případě.
Zastavme se ještě blíže u toho evangelijního příběhu. Ježíš odchází, jak už jsem řekl, do pouště, stranou od reality běžného světa, od jeho šumu, ale i možností a nabídek. Odděluje se od ní vnějšně, samotou v poušti, i vnitřně, svým čtyřicetidenním postem. A přesto právě tady dochází k nejprudšímu boji. Vidíme, že výzva k rozhodnutí pro Boha, bojiště pro duchovní zápas se může otevřít kdekoliv, všude se může zjevit pokušitel. Mnoho lidí si myslí, že existují různé duchovní „zašívárny“, kde se člověk schová – skupinky hallských pietistů se stahovaly do svých kroužků, Martin Luther se domníval, že ďáblu uteče do kláštera. Neutekl mu, ďábel tam přišel za ním. Ďábel je dokonce s Ježíšem i na vrcholku samotného chrámu Hospodinova, nebo na velmi vysoké hoře – hora, jak jsme slyšeli minule, byla také tradičním místem setkávání s Bohem. Každý, kdo se domnívá, že se v církvi, ve sboru apod. schová před každodenním rozhodováním se pro Pána Boha, si spletl dveře.
Rovněž to trojí pokušení může být podnětem k zamyšlení pro nás „církevníky.“ Když si odmyslíme kdo podává nabídku, když bychom uzávorkovali či škrtli toho satanáše, tak by se nám mohlo zdát, že jsou Ježíšovi nabízeny samé nevinné či užitečné věci. Nebylo by evangelium přitažlivější, kdybychom skákali z věže kostela a názorně ukazovali, jak nás Pán Bůh zachraňuje? A není snad cílem misie dobýt celý svět pro Krista? A ten ďábel to má ještě pěkně biblicky odůvodněno, hleďme jak pohotově cituje veršíčky... Dva tisíce let dějin církve nám však ukazují, že ani pro dosažení bohulibého cíle nejde použít jakýkoliv prostředek. Církev spojená s mocí nebo ovládání a manipulování lidí v nejrůznějších svatě vypadajících sektách – to odradilo řadu lidí od evangelia jako máloco.
Máme před sebou 6 týdnů postní doby, kdy jsme „voláním Ducha“ zváni také k jistému vyjítí do pouště – byť v našich podmínkách těžko proveditelnému doslova. Můžeme je pochopit jako Boží pozvání (nebo chcete-li vedení Ducha) do prostoru, kde je méně věcí, které nám zakrývají pohled na Pána Boha – i na pravdivý obraz nás samotných. Pokud se nám podaří alespoň tu a tam se na chvíli zastavit a trochu „vypadnout“ z různých životních samozřejmostí a stereotypů, možná uvidíme jasněji cíl našeho putování, podobně jako Izraelci zaslíbenou zemi nebo Eliáš Boží horu. Možná se právě zde objeví nové otázky, zkoušky a výzvy. Vykročme jim vstříc statečně, s vědomím, že je to cesta, kterou před námi prošel Ježíš.