Květnou nedělí dnes vstupujeme do pro nás křesťany nejdůležitějšího týdne v roce, týdne, který různé tradice nazývají Svatým nebo Velkým. Připomeneme si klíčové okamžiky Božího díla záchrany – Ježíšovo utrpení a smrt za nás za všechny i Boží vítězství v jeho vzkříšení prvního dne po sobotě. Dnešní neděle je tak vlastně jakýmsi předznamenáním toho, co přinesou následující velikonoční svátky – asi jako když skladatel do partitury napíše ještě před první notou tóninu, tempo a hlasitost nástrojů, aby se hudebníci i posluchači dostali „do obrazu“, o čem vlastně celá skladba bude. Sestupujeme k základům naší víry a dnešní neděle je nám k této cestě branou.
Někde se již dnes čtou pašije, vyprávění evangelistů o utrpení Pána Ježíše, aby se člověk dostal do středu věcí a měl celý týden o čem přemýšlet. Dobrým průvodcem nám ale také může být i text apoštola Pavla z listu Filipským, který jsme slyšeli jako druhé čtení.
Jeho základem je báseň, která geniálně shrnuje smysl Kristova života a díla. Snad ji sv. Pavel vytvořil sám, snad ve svém dopise použil již existující píseň jiného křesťanského autora. Báseň mluví o dvou podobách Krista: podobě „Boží“ a podobě „služebníka“, doslova „otroka“. Boží identita, božská „přirozenost“, jak říká tradiční teologie, je něco, co má Ježíš od počátku: jako Syn nebeského Otce ji má zcela právem, nepotřebuje se jí domáhat žádnou nelegální cestou.
A pak najednou vidíme, že čeho by se jiní tak či onak domáhali, toho on se zcela vzdává, zmařil sám sebe, překládá ČEP, doslova „vyprázdnil se“, „stal se ničím“, „z-ničil se“ ve vlastním slova smyslu. Přichází mezi lidi, a to navíc jako služebník a ne mocipán; i ten jeho „královský“ vjezd do Jeruzaléma působí jaksi bezbranně. Stává se služebníkem který trpí, jako onen služebník Izaiášův, nastavuje záda těm, kteří jej bijí, a své líce těm, kdo rvou jeho vousy, neukrývá svou tvář před potupami a popliváním. Koná tak v poslušnosti a přesto ve svrchované svobodě; neboť řešením této na první pohled nesmyslné rovnice – svoboda + poslušnost – je láska. Kdybychom slavili Zelený čtvrtek, připoměli bychom si z Janova evangelia Ježíše, který svým učedníkům umývá nohy, je mezi námi jako ten, který slouží, a říká, že nikdo nemá větší lásku jako ten, který položí život za své přátele. Viděli bychom ho, jako toho, který doslova činí to, co se o druhých říká jen obrazně – rozdává sám sebe druhým v chlebu a vínu a dává nám tak účast na plodech své oběti. Ta se dokonává na golgotském kříži, v nejhlubším bodě onoho Ježíšova „zmaření se“, „znicotnění se“, kdy, přestože byl „v podobě Boží“, zažívá opuštěnost od Boha a prokletou smrt zločince.
A přesto je tento „otrok“, který umírá smrtí zlořečenou od Boha, tímto Bohem vzkříšen a potvrzen jako Pán, před kterým se musí sklonit lidé i andělé, živí i mrtví. Jednota s Otcem, kterou Ježíš projevil naprostým ztotožněním se s jeho vůlí, je z druhé strany zjevena přiznáním božských poct sklonění každého kolena a vyznání každého jazyka k Otcově slávě. To se však nekoná bez předchozího Kristova ponížení; Martin Luther by řekl: není možná žádná „theologie slávy“ bez „theologie kříže“.
Apoštol ovšem toto hutné, koncentrované svědectví o Kristu nepíše svým ovečkám ve Filippech jen tak pro nic za nic. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši, uvádí báseň Pavlova slova v dnešním textu. Smýšlení jako v Kristu Ježíši – to je především pokora, která nelpí na výsadách, svoboda, která se dobrovolně podřizuje k službě. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já, řekl by sám Ježíš svými slovy z Poslední večeře. Toto smýšlení v nás nemá být jen jako v jednotlivcích, ale i jako v celém společenství, společenství sboru i celé církve Kristovy. Smýšlení jako v Kristu Ježíši – to je úkol; ale nejenom úkol, spočívá na něm také zaslíbení – „jméno nad každé jiné jméno“ překonává síly zla a mocnosti smrti. Smýšlení jako v Kristu Ježíši – to je ústava království pokoje, které zakládá mesiášský král jedoucí na oslátku.
Pro Pavla znamená naučit se smýšlet jako křesťan vyjít od základů víry, z Ježíšova příběhu, který vrcholí velikonoční událostí. Svatý týden se všemi svými svátečními dny nám k tomu nabízí dobrý prostor. Zkusme se i mezi sháněním pomlázek a čokoládových zajíců a zařizováním volna na „prodloužený víkend“ občas zastavit a zamyslet se, jak povzbudit v Kristu, posílit láskou, vytvořit společenství Ducha, rozdávat soucit a slitování, jak píše apoštol. Na cestu za tímto cílem nám jako ohnivý sloup Izraeli září Kristus ukřižovaný a vzkříšený, Beránek náš, jenž zvítězil, jeho následujme.
Amen.