Tak jsem strávil podstatnou část tohoto týdne na farářském kursu, který byl věnován, jak bylo na pozvánce napsáno, „evangelické identitě“, čili totožnosti, nebo jinak řečeno, kým my evangeličtí křesťané hlásící se k ČCE vlastně jsme. Zaznělo tam mnoho učených referátů, osobních vyznání i vášnivých diskusí, skloňovala se tam jména různých významných osob – starých reformátorů, velkých filosofů, novodobých teologů a církevních vůdců, dokonce i některých prezidentů naší země. Řečníci se snažili dokázat co je na nás zvláštního, čím se lišíme nejen od římských katolíků, ale také od jiných evangelíků u nás či za hranicemi. Mezi přednášejícími nebo diskutujícími pak vznikaly různé spory: jak dalece ten či onen může církvi sloužit za vzor, jak dobrou nebo špatnou měl teologii, jak obstál jeho charakter v dobách nesvobody a politických otřesů.
Poněkud mne zamrzelo, když jsem si uvědomil, jak málo zřetelně byl mezi všemi těmi zasloužilými profesory nebo prvorepublikovými politiky zmíněn ten, se kterým bychom se měli ztotožňovat především, který by měl být hlavní „identitou“ každého křesťana, ať už evangelického, katolického, pravoslavného či jiného – náš Pán Ježíš Kristus. Trochu mi to začalo připomínat problém, na který naráží apoštol Pavel v dnešním epištolním čtení: členové církevní obce v Korintě se přihlašovali k různým učitelům a vůdcům, a najednou tu byli „pavlovci“, „petrovci“, „apollovci“ a kdoví kdo ještě; každý se s někým ztotožnil, našel si tu svojí identitu, a všichni se vzájemně utloukali svými autoritami a jejich učením a hádali se, jestli je ze všeho nejdůležitější milost, spravedlnost nebo moudrost. V tom, jak každý zůrazňoval svoji zvláštnost a výlučnost, se najednou ztratilo to, co měli společné – že jsou křesťané, tj. „kristovci“, že jejich totožnost zakládá Kristus ukřižovaný, jeden Pán, jedna víra a jeden křest, [jak jsme to zpívali v úvodní písni].
Pavel je ale pramálo nadšený z toho, že si jej nějaká parta lidí dala do svého vývěsního štítu. Místo aby své příznivce pochválil, jak věrně a srdnatě hájí jeho učení, ještě jim vynadá: „Vy se hlásíte ke mně, ale já se hlásím ke Kristu!“ Místo aby si přihřál polívčičku a rýpnul si také do Petra nebo Apolla, ustupuje do pozadí, aby vynikl ten, který je všechny povolal ke službě: Petra od rybářských sítí u galilejského moře, Pavla na cestě do Damašku a Apolla v „Achaji“, tedy kdesi v Řecku. Kdo je Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, skrze něž jste uvěřili, každý tak, jak mu dal Pán, píše Pavel dále v listě. Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával růst. Tedy ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nejsou něčím zvláštním, ale Bůh, který dává růst (1Kor 3:5-7).
Sklon ke korintskému „partajnictví“ si jako křesťané vlečeme celými dějinami církve až dodnes. Pýcha a touha po moci na straně jedné, netrpělivost a někdy až zélótský radikalismus na straně druhé – to vše v minulých staletích dělilo a cupovalo Kristovo tělo na stále menší kousky, přesně tak, jak se toho Pavel obával. A přitom absurdita toho, když na Kristovo místo dosadíme nějakého frakčního vůdce, přímo bije do očí. Byl snad za katolíky nebo pravoslavné ukřižován papež nebo patriarcha? A my evangelíci – byli jsme snad pokřtěni ve jméno Husovo či Lutherovo, Karafiátovo nebo Hromádkovo? Podobný stranický duch se často nevyskytuje jen na úrovni celých církví, ale často i na nejnižší úrovni jediného křesťanského sboru – sváří se zastánci různých typů zbožnosti, nebo příznivci bývalého faráře s příznivci současného. A přitom zaniká vědomí, že ať cařihradský patriarcha nebo Martin Luther, ať starý nebo nový farář – to jsou jen ti, kdo „zalévají a sází“, služebníci a správci tajemství Krista, jehož láska nás všechny, kdo věříme v jeho jméno, spojuje v jednom jediném těle. Vždyť, jak jsme slyšeli minulou neděli, i ten velký Jan Křtitel nechal své učedníky jít, když kolem Jordánu kráčel Beránek Boží.
V dnešním evangeliu jde Ježíš po břehu genezaretského jezera a volá na Ondřeje a Petra: „pojďte za mnou, udělám z vás jiné rybáře, rybáře lidí“. Tím nemyslí žádné ty dnešní „lovce hlav“, které vysílají firmy nebo náboženské sekty, aby získaly pro své cíle vlivné celebrity nebo schopné pracanty. Učedníci ze svých úlovků nemají vytvářet žádné nové „ondřejovce“ a „petrovce“, „jakubovce“ a „janovce“, nýbrž „kristovce“, křesťany, ty, kdo patří Kristu. Neboť to nejsou naše výlučnosti a výjimečnosti, nýbrž Kristus, co září žijícím ve stínu smrti; nejsou to naše spory a hádky, nýbrž Kristus, kdo přináší radostnou zvěst a uzdravuje každou slabost a nemoc v lidu.
Evangelium, radostná zpráva, kterou máme předávat dále, je pro Pavla „slovem o kříži.“ On sám (sv. Pavel) také nechce znát nic jiného, než Krista ukřižovaného, nechce se ničím jiným chlubit než Kristovým křížem, který také staví před zraky „nemoudrých a pošetilých“ Galatských. To je Pavlova „identita“, program se kterým se ztotožňuje. Slovo o kříži, zpráva o tom, jak Boží moc jedná v bezmoci trpícího Krista, je pro světské myšlení bláznovstvím a pohoršením – pro něj se muž bolesti může jevit jen jako troska, zbabělec a zkrachovanec; víra v něm ale poznává Boží lásku obětující se až do krajnosti. Kristus a křesťanství bude vždy ve světě pohoršovat a rozdělovat, vždy budou Petrové a Ondřejové, kteří uposlechnou povolání, vždy ovšem budou lidé jako bohatý mladík z evangelia, kteří nezareagují ani na výzvu k následování od samého Krista. Existuje ovšem také nepravé pohoršení – pohoršení, které nevyvolává slovo o kříži, ale to, jakým způsobem zatemňujeme Kristovo evangelium svým stranictvím a spolkařstvím. Před světem, který žízní po lásce a odpuštění, těžko ospravedlníme nevraživost či dokonce nenávist nějakým bojem za pravdu nebo čisté učení.
Vezměme si tedy i my k srdci Pavlova slova, abychom byli svorni a usilovali o jednotu ve smýšlení a přesvědčení nejen mezi sebou, ale i s ostatními křesťany, aby svět jasně viděl na Krista, který je mocí Boží ke spáse všech.
Amen.