Známé české úsloví mluví o tom, že je potřeba „myslet na zadní kolečka“. Myslí se tím být připraven na budoucnost, na různé eventuality, které mohou nastat, na různé krizové situace, do kterých se můžeme dostat. Motoristé vědí, že v blízkosti zadních koleček je také malá díra se špuntíkem na klíč. Aby nám jela kolečka - nejen zadní, ale všechna čtyři, - je potřeba čas od času zastavit na pumpě a do uvedené díry natankovat nějaké to palivo, které naše auto oblibuje. Pokud to včas neuděláme, pokud dlouho ignorujeme varovné světýlko vedle tachometru, může se stát, že náš plechový miláček kdesi v půli cesty škytne a odmítne jet dále (a je jedno, jestli je to stará rezavá škodovka nebo nejmodernější japonský bourák). Nás pak čeká potupná pěší túra s kanystrem na nejbližší pumpu a omluvné vysvětlování, proč jsme nepřijeli včas tam, kam jsme měli.
Do podobné situace jako lehkomyslný motorista se dostalo pět děvčat z podobenství, které vyprávěl Ježíš. I jim došlo „palivo“, a to zrovna v okamžiku kdy to nejméně potřebovaly. Měly jít naproti přicházejícímu ženichovi nebo k němu dokonce doprovodit nevěstu, to byla součást svatebního rituálu. A protože přes den bývá v Orientě vedro, podstatné části oslav se odehrávají večer a v noci, kdy je potřeba posvítit, a to nejen sobě, ale i ženichovi, aby našel svoji vyvolenou a milovanou. Při svatbách se lampičky nosily vysoko připevněné na holi, trochu to připomínalo naše lampionové průvody. Úkol družiček prostě nebyl jen tak ledajaký. Problém byl ten, že cestovní lampičky byly na rozdíl od domácích malé a tak čas od času potřebovaly „dotankovat z rezervy.“ A tady se ukázal podstatným drobný detail, který polovina dívek podcenila – dostatečná zásoba oleje pro pojištění zdaru celé akce. Kdy přijde ženich, to se dopředu nevědělo – objevil se zčista jasna; asi pozůstatek nejstarší formy uzavírání manželství, spočívající prostě v únosu nevěsty jejím nastávajícím. Snad přijde večer, ale možná i někdy nad ránem. S oběma variantami se ovšem musí počítat.
Čemu se vlastně v tomto příběhu, příběhu o trapné ostudě poloviny protagonistek, podobá Boží království, Boží vláda? Vidíme deset družiček, pět „rozumných“ a pět „pošetilých“ (v KB „bláznivých“). Z takového názvosloví by nám mohla okamžitě naskočit představa pěti vzorných děvčat, chytrých a pečlivých šprtek-jedničkářek a vedle nich pěti ztřeštěných hloupých holek, které ani pořádně nevědí co s životem. To už si ale příběh domýšlíme trošku mimo mantinely. V Ježíšově podání se ona „rozumnost“ a „bláznivost“ či spíše „prozíravost“ a „neprozíravost“ projevuje právě jen v té hliněné amforce s olejem, kterou někdo má a někdo ne, jaké životní postoje mají jednotlivé dívky, o tom se v příběhu nemluví. Království Boží se podobá, jak čteme, deseti družičkám a ne pouhým pěti z nich; máme tu deset mladých žen plně kvalifikovaných k požadované službě, doslova deset panen (kdosi si položil otázku, jak snadno bychom takovou sestavu dali v naší dnešní společnosti dohromady) s deseti rozžatými lampami, se všemi deseti se počítá na svatbu, všech deset ovšem také, když se dlouho nic neděje, usne a spí, dokud je neprobudí hluk ženichova příchodu. A přesto to skončí tak, že pět jich sedí na svatbě a baví se a druhá polovina stojí zklamaně za dveřmi s vyhaslými knoty a olejem, který už k ničemu není, a na veselku se s nimi už nepočítá.
Vykladači už si lámou dlouho hlavy s tím, co to je vlastně za olej, který tak fatálně rozhodl o osudu pěti „pošetilých panen“. Sv. Augustin říkal, že to jsou dobré skutky, reformační kazatelé, že víra, jiní zase, že Duch svatý, kterého v Bibli často pomazání olejem symbolizuje. To může být všechno pravda, možná to ale nejde tak jednoduše zaškatulkovat. Můžeme spíše jednoznačně určit, co olej není: rozhodně to nejsou žádné naše lidské zásluhy či kvality, ani nějaké stigma vyvolenosti či nevyvolenosti, které by dopředu rozhodlo o tom, kdo na svatbu patří a kdo ne. Na začátku příběhu se počítá na svatbu se všemi deseti dívkami, chybějící olej je stále ještě možné koupit u kupců, dokud ženich ještě někde zapíjí svobodu s kamarády. Ale pak najednou přijde konec – nejprve „usnutí“ či „zesnutí“ všech deseti družiček (všimněme si, že o „zesnulých“ a jejich osudu byla řeč i v úryvku z Pavlova listu – dále v textu je dokonce použito i stejné slovo) a potom neočekávaně ženichův příchod. V reálném životě také svorně umírají prozíraví i pošetilí, ale podle apoštolova svědectví jednou „v noci“, tj. kdy to nikdo nečeká, zazní zvolání, hlas archanděla a Boží polnice, sestoupí sám Pán z nebe a mrtví v Kristu vstanou jako první (1Te 4:16).
Mít dost oleje, mohli bychom říci, znamená být připraven na tento „budíček do věčnosti“. To jak máme být připraveni, se nedá shrnout do nějaké jednoduché poučky či fráze; jistěže je v první řadě potřebná víra, ale i Duch, bez kterého víra nevzniká, a samozřejmě i ovoce víry, skutky lásky, které z ní vyplývají, možná i spravedlnost a právo ve světě jak o nich mluví prorok Amos, všecho tohle je palivo, které zásobuje naše lampy a činí z nás „světlo světa“, které svítí před lidmi, které v temnotě tohoto světa tvoří jakási „navigační světla“ pro ženicha - Krista, který chce svět přetvořit mocí své milosti a lásky. V jednom starém židovském náboženském traktátu se píše: kaj se, dokud máš sílu to udělat, dokud tvá lampa hoří a tvůj olej není uhašen, protože pokud tvá lampa vyhasne, tvůj olej ti k ničemu nebude. Světlo bez oleje nehoří, jak si pošetilé družičky uvědomily v panice kolem příchodu svatebního průvodu, ale rovněž plná váza oleje je k ničemu, když už není potřeba svítit.
Zamýšlejme se dnes a denně nad tím, zda máme dost „oleje“, dost víry, lásky a naděje, zkrátka všeho, co formuje náš vztah k Bohu a skrze Boha, skrze Krista k druhým. Toto není „olej“, který se dá ulít druhým z lampy, podobně jako třeba ze vztahu ke své ženě nemohu dát někomu druhému, aniž bych vztah narušil. Představa některých bratrů v Kristu, že se vztah Boha a člověka dá strčit do nějaké nebeské pokladnice a z ní občas natankovat „nevybaveným“ pomocí odpustků a podobných prostředků nezapadá do rámce toho, čemu Pán Ježíš v dnešním evangeliu připodobňuje nebeské království. Prozíravé panny nejsou egoistky, ony jen ví, že následkem podobných čachrů by nakonec nesvítil vůbec nikdo, „světlo světa“ by zhaslo, sůl by ztratila solivost. Situace je vážná, prorok Amos nás upozorňuje, že s dnem Páně není radno si zahrávat, jak si lehkomyslně mysleli jeho posluchači, kteří doufali, že Hospodina ukecají předpisovými bohoslužbami a pěknými písněmi uprostřed hříchu, nespravedlnosti a nenávisti. „K čemu vám bude ten den Hospodinův, když je temnotou a ne světlem?“ ptá se prorok. Pro toho, kdo nemá čím svítit, Boží soud nebude, jak si někteří myslí, pohodovou estrádou ve stylu Las Vegas. V Janově evangeliu však Ježíš také říká: kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a neopodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života (J 5:24). Tomu pro koho je, jak říká M. Luther, „celý život pokáním“, tzn. každý den novým a novým obracením se k Bohu a hledáním jeho vůle, tomu den Páně nikdy nenastane, protože on už jej žije ve svém životě.
Snažme se tedy o to, abychom jako „světlo světa“ měli stále dost paliva a nakonec, na Beránkově svatební hostině, skončili na správné straně dveří.