když jsem zapisoval do matriky křty našich nejmladších sourozenců v Kristu, listovali jsme v knize pár stránek zpátky. Na jednoho člověka, kterého znám alespoň od vidění z bohoslužeb, připadá řada jmen, jejichž nositele jsem mezi námi nikdy neviděl a obávám se, že jej tu neviděli ani mí předchůdci. Podle kartotéky má náš sbor necelých 300 členů, ale když se rozhlédneme kolem sebe – kolik nás napočítáme? Dlouhodobý průměr okolo 30 lidí. Je zajímavé, že tento poměr deseti procent aktivních věřících je v tradičních církvích skoro jakási zákonitost – v mém mateřském sboru v Brně je zapsáno taky asi přes tisíc lidí, ale do kostela chodí průměrně něco kolem sto dvaceti. A v jiných církvích, doma i v zahraničí, je to dost podobné, soudě podle konzultací s kolegy ve službě. Některé kostely mají mimořádně „úspěšnou“ návštěvu, pokud v každé lavici sedí alespoň jeden člověk. Jen vánoce nebo mimořádné církevní akce naplní shromáždění do počtu, který kdysi býval průměrem. Když jsme v dnešním evangelijním textu slyšeli, jak Pána Ježíše poslouchalo tolik lidí, že si musel sednout do loďky, aby ho nezatlačili do moře, skoro se nám chce tiše závidět. Skoro to vypadá, jako kdyby to Pán Bůh na světě balil, nebo se alespoň stěhoval do nějakých sekt, které mají plné sály a stadiony.
Ježíš ale vypráví těm mnohohlavým zástupům (které ho zatlačily do loďky) podobenství o takovém zvláštním chlapíkovi, nad jehož jednáním zůstává každému praktickému člověku rozum stát. Chlapík vyjde rozsévat obilí, ale dělá to metodou „padni kam padni“ - jen některá zrna padnou tam kam mají, do dobré půdy, jiné skončí v prachu cesty, kde si na nich pochutnají opeřenci, některé mezi plevelem nebo v málo kvalitní půdě. A rozsévač metodou „padni kam padni“ velkoryse rozsévá dál. Někteří vykladači toto podobenství, trochu v nadsázce, trochu vážně, nazvali podobenstvím o „marnotratném rozsévači“. Proč to tak dělá, to se nedozvíme – možná předpokládal, že se ještě vrátí setbu zaorat, jak tomu bylo v Palestině zvykem, možná také ne – a ostatně to není ani podstatné, podobně jako sám rozsévač, o kterém pak už dále v textu není řeč.
Proč tohle podobenství Ježíš vykládal a evangelisté zapsali? Možná se Ježíšovi posluchači (ať už učedníci nebo protivníci) či členové první církve cítili rozčarováni, proč šíření Božího království nezačalo jako nějaká „masovka“, proč se do Ježíšova společenství hned nehrnuly davy, proč jeho učení vyvolávalo odpor a polemiku, proč se někteří po slibném začátku z církve vypařili, sotva se objevilo nějaké pronásledování či jiné těžkosti a Kristus jim „za škody nestál“, nebo naopak nějaké „zajímavější“ či „lukrativnější“ nabídky. Znamená to, že Boží království nefunguje, nebo že je mu třeba nějak pomoci – například násilím jako ve středověku nebo propagandou a vymýváním mozků ála sekty?
Ne, Ježíš ukazuje, že právě tak Boží království funguje, obrazem zemědělce, který neprovádí žádné intensifikace, racionalizace a meliorace, který neždímá ze setby první i poslední, ale jde a umíněně seje kamkoliv přijde, bez ohledu, jestli něco vzejde nebo ne. K povaze Božího království patří, že někteří ho odmítnou hned na začátku, někteří nevydrží a některým ho přerostou jiné zájmy. Patří k ní dokonce také to, že i tam, kde se ujme, bude výsledek značně proměnlivý – někde stonásobný, někde jen třicetinásobný. A takhle to fungovalo v Ježíšově a apoštolské době, takhle to fungovalo i ve středověku, kdy (alespoň v Evropě) byl naoko každý křesťan (vyjma pár Židů zavřených někde v ghettu) a funguje to tak i dnes, v době duchovní i jiné lhostejnosti a desetiprocentní účasti. Dva tisíce let to tak chodí, „dva tisíce roků / svaté seju zrní / klaté sklízím trní“, jak zpívá oráč v kantátě skladatele J. B. Förstera, inspirované dnešním evangelijním textem. Boží slovo je ovšem méně pesimistické, než český skladatel – od proroka Izaiáše jsme slyšeli Boží ujištění, že se jeho slovo k němu nevrátí s prázdnou, „nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“
To, že Boží slovo počítá s lidskou svobodou a tím pádem i s tím, co my lidé vidíme jako neúspěch, by nás ovšem nemělo na druhou stranu ukolébat v představě, že o nic stejně nejde a všechno už běží samo, všechno je už nějak zařízeno. Proto za podobenstvím následuje i výklad – jednak sice jako vysvětlení, ale také jako varování. „Sezobaného zrní“ máme plné kartotéky a matriky – zvěst evangelia nebo milost křtu vyslaná do prostředí nepřipraveného nebo bez zájmu, někdy s falešnou představou, že tak nějak samy od sebe zafungují rodinné tradice. Takovým „zrnem na cestě“ může být i člověk, který formálně – kvůli rodině, tradici apod. - chodí do kostela, dokonce může být po organizační stránce v církvi aktivní – a přesto je vnitřně Bohu a hodnotám jeho království zcela odcizen. Ale i „Boží čeládka“, která se snaží „žít podle Ducha“, jak píše sv. Pavel, by měla počítat s tím, že čas od času přijdou zkoušky, které otestují, jak hluboko jsme zakořeněni, jak moc jsme „v Kristu“ - zkoušky, které mají formu jak trápení a těžkostí, tak nejrůznějších lákadel vybízejících k „životu podle těla“, tedy řízenému sobectvím a vlastními představami.
Texty Písma svatého nás tedy dnes vybízejí, abychom na jedné straně nemalomyslněli z toho, že zvěst o Kristu nemá takovou odezvu jakou bychom si přáli, ani z toho, že někdo je obdarován, aby na Božím poli podával výkony na 100 procent a my třeba jen na třicet. Na druhé straně je to také výzva, abychom pro rostlinku Božího království usilovali o co nejlepší půdu. Kéž nám v tom Pán Bůh pomáhá.