Milí přátelé v Kristu,
člověk, který prodělá zkušenost obrácení a dělá na cestě víry první kroky, se někdy chová a prožívá věci jako „zamilovaný zajíc“ - tak jako se mladí milenci na začátku vztahu nechávají unášet představou, že od teďka spolu budou prožívat jen samé hezké chvilky, očekává i křesťan-začátečník, že skončí veškeré problémy a on poletí třetí kosmickou rychlostí směr Boží království obklopen láskyplným společnstvím bratrů a sester ve víře; takové vize mu předkládají zejména různé „hurá-církve“, slibující „vítězný život“, „prosperitu“ apod. Ale pak přijde vystřízlivění – v osobním citovém životě zjišťuji, že i ten můj jediný / ta moje jediná má své chyby, že umí být také někdy dost protivný/á, že ono „v dobrém i zlém“, které jsme tak samozřejmě slíbili při svatebním slibu, může někdy dostat i docela konkrétní podobu. A někdy se s otázkou díváme i sami na sebe – když jsme spolu začali chodit, chtěl jsem ji zasypat květinami – a teď se, po x letech manželství, přistihnu, že málem zapomenu koupit kytku k narozeninám.
Podobné vystřízlivění nastává i v životě víry. Zjišťujeme, že putování do Božího království není raketový let, nýbrž náročná túra s občasnými kameny či rigoly v cestě. Jsme rozčarováni, když někdy upadneme do osidel starých hříchů a vrátíme se do situace, kterou jsme už pokládali za uzavřenou záležitost. Naše staré Já, starý člověk, jak píše sv. Pavel, má (prevít jeden) tuhý kořínek, nechce se mu jen tak se nechat utopit ve vodě křtu. A naši bližní v církvi, naši bratři a sestry – s nevolí musíme připustit, že to jsou také jen chybující lidé, že také umějí být někdy pěkně protivní, umějí nám lézt na nervy a někdy nám i provedou něco, co hodně zamrzí. Vždyť kolik konfliktů ve sboru třeba vznikne kvůli rozdílným představám o podobě bohoslužeb, o vhodném kandidátovi na faráře, o postoji církve k různým veřejným otázkám. A kolik jich tam zatáhneme zvenčí, z rodinných, sousedských, pracovních apod. vztahů. Zvláště zabolí, když se jako (slovy Nietzscheho) „lidský, příliš lidský“ projeví třeba kazatel nebo někdo, kdo v našem životě víry sehrál důležitou roli. Možná že i někteří z vás mají za sebou zkušenost, že byli v nějakém jiném společenství někým zraněni na duši, někdy do té míry, že raději odešli jinam (třeba sem).
Jako církev, jako celek se za takové věci obvykle stydíme a tak je schováváme pod pokličkou pokryteckého mlčení a milých křesťanských úsměvů. Když se ale podíváme do Bible, zjistíme, že svatopisci počítají docela otevřeně s tím, že i lidé vykoupení a omytí Kristovou krví jsou dále lidmi slabými a chybujícími. Čteme-li Pavlovy listy do Korintu, můžeme se někdy divit, jak vůbec takový materiál lidiček mohl vůbec držet pohromadě jako křesťanský sbor. Někdy se i sami apoštolové mezi sebou poškorpili. A v dnešním evangelijním textu dokonce sám Ježíš mluví o situaci, kdy nám někdo něco zlého může provést přímo na půdě církve.
Ježíš nabízí třístupňové řešení, podle míry, s jakou provinilec odolává snaze o narovnání pokaženého vztahu. Nejprve férová rozmluva mezi čtyřma očima. To známe z vlastní zkušenosti, že v soukromém rozhovoru z očí do očí, tam kde není v sázce prestiž člověka v širší tlupě jedinců, je při oboustranné vůli možné leccos vyřešit lépe než veřejným propíráním. Někdy to ale nefunguje, dokonce se může stát, že každá ze stran šíří svoji vlastní verzi toho, co se událo. Pak přichází ke slovu druhá etapa, osobní rozhovor před svědky. To už je vážné, má to skoro takový právní rozměr, podle Starého Zákona (Dt 19:15) je svědectví minimálně dvou svědků pokládáno za závazné. A když nepomůže ani to, přichází na řadu autorita celého shromáždění církve. Tím se prostředky vyčerpají a člověk, který odmítá uznat chybu, se ocitá za hranicemi společenství.
Možná nám konfrontace před církví přijde jako žalobníčkování a zařazení mezi pohany a celníky poněkud kruté – nad člověkem se zlomí hůl, zavře voda. Zvláště třeba, pokud se jedná o osobní záležitost mezi dvěma křesťany. Nesedí nám to navíc k Ježíšovi, který nad nikým hůl nikdy nezlomil. Je ale potřeba si uvědomit, že i to co se děje jen „mezi námi děvčaty“, se nikdy nedotýká jen nás samotných, ale i širšího celku, celého společenství. Citát J. Dona, proslavený jako motto Hemingwayova románu, říká že „žádný člověk není ostrov, každý je součástí nějakého kontinentu“. Sv. Pavel píše Korinťanům, že trpí-li jeden úd (myslí se tím jedna část církve jako těla Kristova), trpí spolu s ním všechny (1Kor 12:26). Ať se zraním na ruce, na noze či na hlavě, je to vždy moje zranění, ne jen zranění mé ruky nebo nohy. Když hřeším jako křesťan, zraňuji tím (v sobě samém či v někom jiném) i ostatní. Z tohoto pohledu je možnost pohovořit si nejprve mezi čtyřma očima vlastně pomocí tomu, kdo se provinil, tento fakt lépe přijmout a srovnat se s tím.
Dále je potřeba pojmenovat pravou podstatu toho, co se stalo. Žijeme v době eufemismů a politické korektnosti a naše mluva obaluje skutečnost oparem neurčitého vyjadřování. Třeba ze zločinu se stal „trestný čin“ a ze zločince „osoba, která má konflikt / potíže se zákonem“ - jakoby vražda nebo krádež ztratily etický rozměr něčeho zlého a staly se pouhým porušením pravidel, které někdo odhlasoval. Takové myšlení proniká i do církví – slovo „hřích“ je často terčem posměchu a „vina“ se mění v pouhý pocit viny, který odstraní psychoterapie nebo prášky na hlavu. Řadu problematických věcí už považujeme za normální, jiné naopak za tabu, o kterém se vůbec ani nesmí uvažovat, že by se v církvi něco takového dělo. A tak si ten Zlý mne ruce, protože jeho dílo pochopitelně nezmizí, když na ně nebudeme myslet nebo o něm nebudeme mluvit. Výrok, že člověk, který si ani po třetí nedá říct, „ti má být jako pohan a celník“ Ježíš nedává žádný pokyn k nějaké exkomunikaci, on prostě konstatuje holý fakt, že ten, kdo takto jedná, jednotu společenství rozbíjí, nebo už jí rozbil přinejmenším sám v sobě. A pokud zlo nepojmenujeme, stáváme se jeho spolupachateli, jak řekl Hospodin proroku Ezechielovi – nevaruješ-li bezbožného, zemře, ale vina ulpí i na tobě.
Na druhé straně, Ježíšova slova o napomínání nemají být žádným základem pro farizejské sudičství a hony na čarodějnice, které se někdy právě v církvi nelítostně obracejí proti jejím slabším a méně pevným členům. Takové jednání sice bývá často motivováno (pokryteckým) úsilím o spásu bližního, ale může vypěstovat mnoho bloků v duchovní oblasti a někdy vyústit až do velmi zvrácených konců – kdo třeba nedávno viděl film „Padlé ženy“, může si představit jakých, pokud dokonce sám neměl tu smůlu, že by se stal obětí podobné „pastorační péče“. Jak to myslí Ježíš, to si ovšem můžeme ověřit v Bibli – evangelista Matouš Ježíšův výrok zařadil do 18. kapitoly, mezi podobenství o ztracené ovci, Petrovu otázku, kolikrát má odpustit svému bratrovi, a podobenství o nemilosrdném služebníkovi milosrdného pána. Kontextem, souvislostí bratrského napomínání a urovnávání pokažených vztahů, tedy má být vzájemná láska a odpuštění, odvozené z Boží odpouštějící lásky, lásky, která právě nad nikým hůl neláme. I v samotném textu jsme slyšeli Ježíše, jak říká, že prvotním cílem napomínání je „získat bratra“, nikoliv jeho skalp. Láska nečiní bližnímu nic zlého, slyšeli jsme od sv. Pavla – nečiní mu nic zlého ani když ho napomíná a napravuje. Jen tak se láska stává naplněním – nejen Zákona, ale i našich životů v Kristu.