Pokud sledujeme představy, které mají o křesťanech lidé ze světské společnosti (zvláště z té naší bojovně atheistické), zjistíme, že se v různých diskusích opakují dva stereotypy:
- křesťané jsou ustrašení chudáci, kteří žijí celý život ve strachu z Božího soudu, trestu a pekla,
- křesťané jsou naopak darebáci, kteří spoléhají na to, že Bůh všechno odpustí – i vraždy a křížové výpravy, stačí se (u katolíka) vyzpovídat nebo (u evangelíka) se jen trochu pomodlit a vše je odpuštěno, může se začít hřešit nanovo a nestarat se o následky.
Takové karikatury bychom ve své většině jistě odmítli, i když by se v každé církvi a denominaci (a dost možná i v našem sboru) jistě našly postavičky, které by pro oba dva názory mohly poskytovat docela reálný základ. Nás evangelíků se dost často týká ta druhá deformace - „pouhou milostí“, „pouhou vírou“ - ono slovo „pouhou“ jakoby v některých vzbuzovalo pocit, že o nic nejde, že už je vše nějak zařízeno a nestojí za to si s tím nějak lámat hlavu. A zvenčí tak pro někoho vypadá i celé evangelické pojetí křesťanství – Pán Bůh prostě vypsal bianco šek, se kterým si můžeme nakládat podle libosti. To se nelíbí řadovým katolíkům (které jejich systém zásluh a strašák očistce přece jen vede k jakémusi „sekání dobroty“), ale nelíbilo se to ani původní Jednotě Bratrské. Jako odstrašující příklad se uvádí věta Martina Luthera „směle hřeš – a ještě více věř“ - která bez původní souvislosti vyznívá jako nabádání ke zkaženému a nemorálnímu životu. Některým reformátorům přišlo takové pojetí hloupé a nebezpečné, a tak navrhli v církvi dodatečně zavést „kázeň“ - kázeň je ovšem slovo, které v moderním člověku vzbuzuje odpornou představu hrůzu pouštějícího pedagoga, drillu v kasárnách nebo internátu vedeného omezenými či sadistickými vychovateli. A realita v některých společenstvích k takovým představám někdy ani nemá daleko.
Apoštol Pavel, zdá se, řeší podobný problém už v polovině prvního století. Kde se rozhojnil hřích, tam se nadmíru rozhojnila milost, napsal v předšlé kapitole svého listu do Říma. Boží milost je nekonečně silnější a mocnější než všechny hříchy všech lidí. Ale co když z toho někdo vyvodí, že pokud je té milosti tolik, tak je vlastně jedno, jestli hřešíme, jestli pácháme zlo nebo ne – nějaká milost tady vždycky bude. Nebo dokonce – aby milosti bylo ještě víc – budeme páchat hříchy schválně, jak to činí některé bláznivé sekty.
Ale tohle by nešlo, to teda prrr! píše apoštol, když domyslí, jak by mohl také někdo pochopit jeho učení. Křesťanský život, „svoboda, ke které nás Kristus vykoupil“ jak píše jinde, je něco úplně jiného než dosavadní stav, ve kterém člověk trčel sám jen se svým hříchem. Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus, shrnuje nejhutnější formou to, co se děje s člověkem, když se stane křesťanem. Ale co to znamená: „žije ve mně Kristus?“
Tato proměna se děje, když člověk, jak praví Písmo, uvěří a dá se pokřtít. A otázkou křtu se se Pavel zabývá dále: křest není pouhé smytí hříchu nebo dokonce jen forma veřejného přihlášení ke křesťanství. Apoštol, abychom mu porozuměli, si trochu pohrává s původním významem slova „křtít“, což je „ponořit“. Když jsme pokřtěni v Krista, znamená to, že jsme do něj vlastně „zanořeni“, že jsme v něm „až po uši“, že jsme jeho součástí, přesněji: součástí jeho těla, kterým je církev. I jinde používá podobné obrazy téměř organického spojení Krista s jeho učedníkem – když píše že jsme s ním sjednoceni (6:5), píše doslova, že jsme s ním „srostlí“, asi jako ve známém Ježíšově příměru k vinnému kmeni a ratolestem. Být součástí Krista, být do něj zanořen, být s ním srostlý – to znamená také podílet se na jeho životě, na jeho příběhu. Vstoupit do jeho kříže, do jeho smrti, která pro nás znamená smrt starého člověka – ale také do jeho vzkříšení, které je pro nás novým životem, životem podle Nové smlouvy. A v tomto novém životě už není místo pro zlo, pro hřích.
Toto spojení s Kristem by se možná dost dobře dalo přirovnat k partnerskému svazku – je to ostatně častý biblický obraz. A teď si představme, že by nám manžel(ka) dala z lásky nějaký dárek, který bychom my obratem jako projev náklonnosti darovali nějaké jiné, cizí ženě/muži. Kdybychom viděli jen sami sebe, mohli bychom si říci – je to můj dárek, mohu si s ním dělat co chci, co se mi zlíbí – a z tohoto pohledu by to byla pravda. Ale v okamžiku kdy vidíme i toho druhého, začneme celou situaci vidět trochu jinak – obdarování už není prostě jen předání věci do vlastnictví, je to také vyjádření vztahu, vyjádření lásky ze strany partnera, které jsem já svým jednáním následně znehodnotil. A stejné je to i s hříchem, který páchám ve společenství s Kristem – jistě, dostal jsem jeho milost jako dar a mám svobodu užívat tento dar podle vlastního uvážení, mám svobodu dělat co chci, ovšem některé jednání může znehodnocovat a oslabovat vztah víry, který mi Kristus svým darem z lásky nabídl, až se nakonec tento vztah rozpadne – což může mít pro člověka fatální důsledky, protože kdo nemá Syna nemá život, ale zůstává na něm Boží hněv.
Křesťanství je (a to je to, co chtěl podle mne Pavel vyjádřit) vírou dospělých lidí – ne pro děti pohybující se ve světě „zakázáno“ - „dovoleno“, ne pro puberťáky, kteří si každý projev důvěry rodičů a každé otevření prostoru pro svobodu vykládají jako slabost, kterou je potřeba využít pro své cíle. Život z víry předpokládá, že vím kdo jsem já, ale také že existuji ve vztazích – k Bohu, ke Kristu i k druhým lidem. Znamená to, že umím mít rád, aniž za to očekávám bonbón, že svobodu využívám k budování a růstu těchto vztahů lásky k jiným bytostem. Být „srostlý“ s Kristem, být „ponořen“ do jeho příběhu často znamená, jak jsme dnes slyšeli z evangelia, následovat jej na cestě kříže, „zapřít sebe sama“, ztratit pro něj svůj život. Znamená to ale také důvěru a ujištění, že pro Boha máme větší cenu než „mnoho vrabců“, máme cenu těch, ve kterých rozeznává vzkříšený život svého Syna.