Bratři a sestry,
Dnes je pátá postní neděle, lidově přezdívaná „Smrtná“. Pravděpodobně proto, že při bohoslužbě zahajuje čas, kdy se společně zamýšlíme nad utrpením Pána Ježíše Krista, které vedlo až k smrti na kříži. A asi i proto, že jedním z textů, které se při ní v církvi již od nejstarších dob čtou, je příběh o dosud nejsilnější konfrontaci s pozemským údělem člověka ještě za Ježíšova života – o smrti Ježíšova přítele Lazara a o jeho zázračném povolání zpět mezi živé.
Sám příběh začíná dosti neuvěřitelně – Ježíš dostane naléhavou zprávu od Marie a Marty, že jejich bratr Lazar je vážně nemocný – a na první pohled to s ním vůbec nehne. Lazarovu chorobu jakoby zlehčuje a nijak se nemá k tomu, aby tento vysoce akutní problém, problém který „hoří“, na který „už včera bylo pozdě“, aby ho řešil. Pro Ježíšovo okolí to muselo být tím více zarážející, že se jednalo o asi jednoho z mála Ježíšových osobních přátel, těch, kteří mu čas od času poskytovali teplo svého domova a obyčejné lidské zázemí. Jeho pověst divotvorného léčitele a lidumila zde dostává hodně na frak. Neochotu učedníků – strašpytlů, kteří obavou o život a zdraví Mistra často maskují svůj vlastní strach – tu jsme ještě ochotni pochopit. Ale Ježíš? Proč se hned nesbalí a nejde příteli v nouzi pomoci anebo aspoň neprovede něco na dálku, aby Lazar z postele vyskočil jako rybička a užíval si zase života?
Ježíš vydává pokyn k odchodu až po dvou dnech a tak zákonitě dojde k tomu, čeho se všichni obávali – Lazar umře a podle tehdejších zvyklostí (i z hygienických důvodů) je rychle pohřben. Ježíš v Betánii najde už jen obě sestry, které se každá po svém vyrovnávají se ztrátou bratra – u Marty se mísí smutek s naštvaností, Marie zcela propadá zoufalství a pláči.
Ježíš však nepřichází s prázdnou, nepřichází kondolovat a nebo se provinile omlouvat. Už na cestě vysvětluje nechápavým učedníkům, nejprve jakoby v hádankách, poté již zcela otevřeně, že Lazar je již mrtvý, on však jej jde probudit k životu. Říká, že Bůh nechce Lazarovu smrt, chce jen oslavit svého Syna. Lazarova nemoc a smrt není samoúčelná, má s definitivní platností potvrdit v Ježíšovi Pána života, jehož moc sahá až za dosud definitivní tečku za lidským životem. Na světě každou minutu umírají tisíce podobných Lazarů, ale Lazar z Betanie paradoxně umírá proto, aby na něm bylo zjeveno překonání smrti vzkříšením a životem.
Ježíš se po příchodu do Betanie nejprve setkává s Martou – a je hned z kraje zahrnut výčitkami: „Kde jsi byl, kdybys byl tady, Lazar by byl živý atd. Ty přece máš moc s tím něco udělat, ne? A že vstane z mrtvých? Jo, jasně, vstane, to říkají i farizeové, že jednou, na konci času bude vzkříšení a vstaneme všichni. Nic lepšího pro nás nemáš?“ Ne, ty mi nerozumíš, říká Ježíš, vstane kvůli mně a teď, respektive kdy já budu chtít. Ježíš nutí Martu, aby podstoupila zcela novou zkušenost víry, víry že klíč od života má v ruce právě Ježíš, právě on a nikdo jiný. „Věříš tomu?“ A Marta se odvažuje na tuto cestu vyjít – neodvolatelně vyslovuje víru, kterou s podobnou novostí vyslovuje Petr u Caesareje Filipovy - „ty jsi Mesiáš, Kristus, Syn Boha živého“.
Poté se Ježíš potkává s Marií. Tytéž výčitky, ale k tomu pláč a zoufalství. Marie je zcela na dně. A tady vidíme podivuhodně lidský přístup Ježíšův – na rozdíl od Marty po ní nechce žádná vyznání, žádné formulace víry. Ba co víc, při pohledu na Lazarův hrob pláče s ní – těžko říct zda víc obyčejně lidsky nad smrtí Lazara, kterého také miloval, nebo nad bezvýchodným zoufalstvím těch, kteří nemohou nebo nechtějí uvěřit v Život.
Ježíš však uprostřed projevů smutku hned začíná jednat. Ba co víc – nutí k jednání i své okolí. „Odvalte kámen!“ Očekává lidskou aktivitu, očekává, že nejen Marta, ale také shromáždění pozůstalí se odváží tváří v tvář jeho božské autoritě jít cestou, kterou ještě nikdo nešel – překonají fyzický odpor ke skutečnosti smrti i staleté mojžíšovské náboženské zákazy o manipulaci s mrtvými – v důvěře, že zde stojí ten, který je více než Mojžíš, že zde stojí ten, kvůli kterému už věci nikdy nebudou jako dřív.
Ježíš nechce být eskamotérem, na jehož show ostatní nezúčastněně zírají z kožených křesel. Naopak – čeká, že vystoupíme ze tmy hlediště a půjdeme plnit štoudve vodou, rozdělovat chleby a rybičky mezi tisícihlavé zástupy nebo odvalovat kámen ze zapáchajícího hrobu – s vírou, že před námi je Vzkříšení a Život a za námi nicota, do které se stejně nejde vrátit. Všimněme si, že zde jde vždy o bratra, bližního, ať už leží v hrobě, je vyčerpaný a má hlad, nebo je „jen“ smutný tam, kde by se měl radovat. Vzpomeňme si, že Ježíš Lazara nazval „náš přítel“, přestože ho k životu může probudit jen on sám, Pán a Bůh.
Kámen se odvaluje od hrobu. „Lazare, pojď ven!“ Z temného vchodu se váhavě vynořuje postava omotaná plátnem.
Víme, že Lazarův návrat mezi živé nebyl ještě novou skutečností vzkříšení, do které vstoupil Ježíš sám jako první po svém zmrtvýchvstání. Že žil dál obyčejný pozemský život a dříve nebo později fyzicky stejně zemřel znovu (možná i rukou Ježíšových nepřátel, jak praví některé pozdější legendy). Víme také, že zázrak návratu k životu nezpůsobil všeobecný příklon k Ježíšovi a jeho učení – lidé se spíš rozdělili, jedni v Ježíše uvěrili, pro druhé to byl důvod k jeho zničení. Jak pravil Lazarův jmenovec z Lukášova evangelia, ti kdo neposlouchají Zákon a Proroky, neuvěří ani na základě zázraků včetně návratu mrtvých.
Evangelista Jan nám toto vyprávění zanechal, abychom uvěřili, že Ježíš je Syn Boží a abychom z něj měli život. Církev ho zařadila do předvelikonočního období v rámci přípravy na křest, v době kdy nechat se pokřtít znamenalo téměř podepsat si rozsudek smrti. Život a smrt však nejsou v rukou ani cézara, ani jakéhokoliv jiného pozemského vládce či diktátora. Ať žijeme či umíráme, patříme Ježíši Kristu. V předkřestní přípravě toto ujištění předcházelo definitivnímu rozhodnutí zda Ježíše přijmout nebo ne. Ale i v našem životě se může objevit hraniční situace, kdy se budeme rozhodovat. Ježíš jako Cesta, Pravda a Život je však jediná smysluplná alternativa.