Když se konalo poslední sčítání lidu v naší republice, vyplňovala se tam mimo jiné také kolonka „národnost“. Většina z nás vyplnila českou, ale bylo možné vyplnit i jinou, podle toho, s čím se dotyčný ztotožňoval, kde cítil své kořeny; tak třeba řada moravských patriotů vyplnila národnost moravskou apod. Jeden kolega farář ale do příslušného chlívečku vepsal národnost: rómská. To vzbudilo všeobecný údiv, neboť dotyčný kolega zaprve z tohoto, jak se dnes říká, etnika nepocházel, byl to „gádžo“, čili bílý Čech, jak poleno, a zadruhé tato národnost v naší společnosti nemá (z důvodů, na které má každý z nás svůj názor) příliš vysokou prestiž, naopak se mnoho Rómů raději hlásí k nějaké jiné národnosti; k takové, při které se většině našinců nevynoří v mysli souvislost s majetkovou trestnou činností nebo hlučnou zábavou v sousedství. Pan farář se tedy přihlásil jako Cikán a okolí to přijalo s určitými rozpaky – co z toho má, blázen jeden, ještě mu někde nějací plešouni nabijou.
Podobné rozpaky se nám mohou objevovat v hlavách, když čteme příběh o Ježíšově křtu. Jan přece kázal křest pokání, křest na odpuštění hříchů, tak proč se přichází dát pokřtít Ježíš, když Bible říká, že je bez hříchu (Žd 4:15, J 8:46) a pokání tedy nepotřeboval? V podání evangelisty Matouše tento rozpor zpozoroval i Jan, a tak nabízí Ježíšovi únikovku: „Vyměníme si to, ty pokřtíš mně a všechno bude jak má být.“ Tak by se to jistě líbilo i nám, všechno by do sebe dobře zapadalo, domnívali bychom se, že je to tak správné. Ale Ježíš považuje za správný pravý opak: „Nech to jak to je, tím právě naplníme všechnu spravedlnost“ (dosl.), „Boží vůli“ (ČEP). A tak je Pán Ježíš pokřtěn a nám otazníky zůstávají. Proč to udělal, co z toho má, chtělo by se říct podobně jako u toho faráře.
Loni jsem se tu v kázání dotkl pohledu starých církevních otců, kteří v Ježíšově křtu viděli jakýsi obrácený křest „běžného“ hříšníka – běžný hříšník přichází ke křtu, aby se svých hříchů zbavil, aby se rozešel s minulostí bez Boha, Ježíš však proto, aby se, sám bezhříšný, ponořil do lidské bídy, aby ji vzal na sebe – v Janově evangeliu právě v tomto okamžiku říká Jan Křtitel: hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa, jak uslyšíme příští neděli, hřích, který vynese až na dřevo golgotského kříže. Ježíš se tu vlastně solidarizuje s hříšným člověkem až do té míry, že se s ním ztotožňuje – podobně jako onen duchovní vyjádřil svoji solidaritu s opovrhovanou rómskou menšinou tím, že se s ní symbolicky ztotožnil. Apoštol Pavel tuto „Boží spravedlnost“ popisuje v 2. listě Korintským, kde píše: Toho, který nepoznal hřích, [Bůh] kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2Kor 5:21) U Ježíše v jeho křtu nejde o pouhé symbolické gesto, tady se to děje skutečně a doopravdy.
To je ale jen jedna rovina. Evangelista pokračuje ve vyprávění dále; Ježíš po křtu hned vystupuje z vody a vidí, jak se otevírá nebe a sestupuje na něj Duch Boží. Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení, (BKR „v němž mi se dobře zalíbilo“) zaznívá nad Jordánem hlas Boha Otce. Povrchní čtenář by mohl zvolat: sláva, Pán Bůh zachránil situaci, máme přímo z první ruky, že Ježíš není hříšník, ale Boží Syn. Ale to by byl skutečně jen povrch evangelijního příběhu. Toto, vlastně (jak říká Jeroným) první zjevení svaté Trojice v Novém zákoně (mimochodem, po prvních Ježíšových slovech v NZ), není pouhým Božím přiznáním se k Ježíšovi, pouhý projev toho, že Bůh byl s ním, jak říká Petr v dnešním čtení z knihy Skutků. Je to zároveň možnost poodhalit něco z Ježíšova příběhu, z tajemství jeho života, což je důvod, proč máme tento příběh na počátku doby církevního roku „po Zjevení Páně“, tedy doby kdy nás texty Božího slova zvou na fascinující, skoro detektivní pouť za poznáním kým Ježíš je a jak mnoha způsoby je, jak říká prorok, ImmanuEl, čili „Bůh s námi.“
Ono provolání Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení může třeba odkazovat k 2. žalmu, kde Hospodin promlouvá k pomazanému králi jako ke svému synovi a dědicovi, ale je zřetelnou narážkou i na dnešní první čtení proroka Izaiáše: Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Tímto textem začíná první ze čtyř tzv. písní Služebníka Hospodinova, ve kterém prorok mluví o tajemné mesiášské postavě. V těchto písních se opěvují velké věci, které ve jménu Božím tento Služebník vykoná, ale také rub jeho poslání: Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním, (Iz 50:6) Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem (Iz 52:14), muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili (Iz 53:3) a nakonec byl počten mezi nevěrníky, nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných (Iz 53:12). Otec a Duch tady ukazují na Syna jako na zaslíbeného pomazaného krále, tedy na Mesiáše, Krista, ale zároveň na krále, který je na straně slabých, který trpí a nakonec je pro svoji lásku a solidaritu započten mezi nevěrné a umírá na jejich místě – v názvucích Velkého pátku se nám začíná rýsovat i velikonoční rozměr křtu.
Svým křtem se tedy Boží milovaný Syn ponořuje do naší bídy; jeho mesiášství, kristovství, zjevené v slávě trojjediného Boha, je skryto v ranách uzdravujících bolest, kterou nás zraňuje naše zlo a vina. O Vánocích jsme si připoměli, jak se Bůh stal lidským dítětem, jak na sebe vzal naši křehkost, „stanovitost“ (J 1:14) naši existence; tady si uvědomujeme také, jak na sebe bere úděl těch, jejichž odplatou za hřích je smrt. Křtem je tedy ten, který se vtělil, ještě úžeji svázán s námi.
To ale znamená, že i my jsme stejně tak svázáni, spojeni s ním. V listu Římanům píše Pavel slavná slova: Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? (Ř 6:4) V muži bolesti umírajícím na kříži umírá naše staré Já, náš hřích. Starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili (Řím 6:5). Pověšením na dřevo však Ježíšův příběh neskončil. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se, říká Petr ve svém křestním kázání ke Korneliovi a jeho blízkým (Sk 10:40). A Pavel z toho vyvozuje: Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. A nakonec to shrnuje: Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít – a to by mohlo být jakýmsi mottem křesťanského křtu, křtu ve jménu trojjediného Boha, který se zjevil u Jordánu, křtu podloženého „tvrdou měnou“ velikonoční události, křtu, který dává za úkol svým učedníkům vzkříšený Ježíš – spolu se zaslíbením, že bude s námi až do skonání tohoto věku (Mt 28:20).
A tak nám příběh Kristova křtu může napomoci pochopit smysl a význam našeho vlastního křtu. Možná se mu bojíme přiznat větší důležitost ze strachu z nějakého automatického nebo magického chápání, a je dobře, když víme, že bez víry svátosti nefungují, že křest bez víry je jen zahozená šance. To by nás ale nemělo zbavit vědomí, že ve křtu (a podobně ve Večeři Páně) je to především Pán Bůh, kdo jedná, kdo nám nabízí svoji odpouštějící milost a nový začátek – jinak hrozí, že jej začneme vnímat jako svůj vlastní skutek vůči Pánu Bohu, a to by byla špatná cesta. Lepší je pohled víry, který v něm vidí především dar, dar (jak říká Martin Luther) „který Bůh dává a víra přijímá“, dar který nás ujišťuje, že cesta k Bohu je pro nás otevřená a můžeme v něm zaslechnout Otcův hlas: „toto je můj milovaný syn“, „toto je má milovaná dcera.“
Amen.