když jsem ještě kdysi pracoval u počítačů, organizoval jsem jednou jakousi konferenci. Protože se jednalo o celodenní záležitost, znamenalo to zajistit vedle zajímavého programu také spoustu praktických věcí – přiměřené přestávky, dostatek občerstvení, fungující WC a další náležitosti přispívající k pohodě a dobrému pocitu účastníků. A tak jsem se vedle materiálů ke své přednášce musel zabývat i myšlenkami, zda je dost plastikových kelímků na pití a pet-láhví se sodovkou, zda jsou blízko otevřené nějaké restaurace, kdyby někdo chtěl teplý oběd, nebo zda nám na vše vystačí finance ze vstupenek a od sponzorů.
Dost možná, že jsem trochu záviděl Ježíšovi, jak to udělal v dnešním evangelijním textu – na vstupu byla svačina jednoho kluka a na výstupu se najedlo pět tisíc chlapů; ženské a děti raději ani nepočítali. Navíc, evangelijní příběh jakoby se trochu vysmíval nám kazatelům: kážeme o tom, že Pána Boha nemáme považovat za automat na přání nebo zásahové vozidlo, které se musí objevit, kdykoliv nastane problém - a tady Ježíš uspokojuje hrubě materiální potřebu davu; člověk by skoro obměnil známé rčení, že tu evangelium (podobně jako láska) „prochází žaludkem“.
No, pokud se na to podíváme podrobněji, je otázka, zda máme Ježíšovi tolik co závidět. Piknik pro tisícový zástup – viděno lidskýma očima – neorganizoval ani neplánoval. Náš příběh začíná po smrti Jana Křtitele. Konec prorokovy hlavy na stříbrné míse – to byla jistě velká rána pro všechny tehdejší čekatele Božího království. Zdá se, že špatní opět vyhráli a Boží vláda je zase v nedohlednu. A v této situaci Pán Ježíš odchází, nasedá do loďky, aby odplul kamsi na pusté místo, možná aby se vyhnul Janovu osudu, protože jeho vlastní čas se ještě nenaplnil, ale možná také aby si uspořádal myšlenky a probral nastálou situaci v modlitbě, v rozhovoru se svým nebeským Otcem.
Jenže to už má v patách dav lidiček chtivých uzdravování a jiných služeb, možná že právě teď, po Janově smrti hledají někoho jiného, ke komu by upnuli své naděje. A tak Pán Ježíš, jak se lidově říká, „vyměkne“, slituje se nad nimi, uzdravuje je, rozpráví s nimi a učí.
Byl to asi perný den, neboť najednou je tu večer a všichni už mají hlad. Přišel čas na návrat do reality, alespoň v představách učedníků: Doba pokročila, tak to tu rozpusť, Ježíši, ať si jdou lidi koupit něco k jídlu. Ale Ježíš tak nečiní; nechce rozpustit společenství, které kolem něho spontánně vzniklo. „Dejte vy jim najíst“, říká učedníkům.
Příběh o nasycení pěti tisíců můžeme vidět jako vyprávění o zázraku, něco mimořádného, a povzdechnout si, že kdyby se takový zázrak konal každý den, kolik by zmizelo problémů světa. Určitě byl ve své době vnímán jako Ježíšova „mesiášská legitimace“, jako důkaz, že se mezi lidmi pohybuje mimořádná osobnost, poslaná od Boha. Bylo by ale chybou vidět událost jen jako důkaz Ježíšovy božské moci. Vždyť podobný div učinil (i když v poněkud menším měřítku) prorok Elizeus (2Král 4:42-44) a v Janově verzi příběhu namítají poté Ježíšovi Židé: pche, to udělal Mojžíš taky. Zázrak ovšem není žádný Ježíšův mesiášský „volební guláš“, žádné pivo grátis. „Amen, amen, pravím vám, hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste jedli z těch chlebů a nasytili jste se,“ říká znovu v Janově evangeliu (J 6:26). „Neviděli jste znamení“, to znamená nepochopili jste, co jsem tím chtěl říci. Znamení, slovo, které použil Jan, dává tušit, že za zázrakem je ještě skryta jiná skutečnost, něco nač Ježíšovo jednání ukazuje.
Jak tedy vnímali zprávu o události čtenáři Matoušova evangelia? Povšimněme si nejprve, kam ho evangelista zařadil – jak už jsem zmínil, jeho verze začíná po zprávě o Janově konci. Máme tu vlastně dvě hostiny: zpustlou narozeninovou veselici u Heroda, která se Janovi stala osudnou, a Ježíšovo nasycení zástupů. Máme tu vlastně dvě královské hostiny: jednu pořádá loutkový králíček z milosti Římanů, druhou věčný Král Izraele a Davidův syn vznešený. Na jednu smějí jen papaláši a VIP osoby, na druhou každý kdo přišel. Ale na rozdíl od žranice, které předsedá Herodes a na jejímž konci je smrt člověka, Ježíšova večeře je znamením života. „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit,“ zaznamenal Ježíšova slova evangelista Jan. Matouš (a v zásadě i ostatní evangelisté) popsali Ježíšovo jednání: vzal, ... vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal [chleby] a dával učedníkům. Nepřipomíná vám to něco? Slova, která budeme za chvíli vyslovovat nad dary chleba a vína? Pravda, díkůvzdáním začínalo skoro každé židovské jídlo, ale pořadí a znění slov nenechávalo čtenáře Matoušovy dobré zprávy na pochybách kam autor míří. Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa (J 6:51). To tak trochu „nanečisto“ naznačil Ježíš v dnešním příběhu – místo odpočinku osamotě v pustině se rozdává druhým – uzdravuje, káže, mluví s lidmi. A nakonec, ačkoliv my sami považujeme pouze duchovní hodnoty za pravé, ukazuje Pán, že (abych se vrátil k metafoře z úvodu) také Boží láska „prochází žaludkem“. Jídlo u Ježíše ukazuje lidem, jejichž dosavadní naděje byly zmařeny Janovou smrtí, že se Boží království opravdu přibližuje; naplňují se tak obrazy proroka Izaiáše o tučné hostině, na které Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, (Iz 25:8), o vodách, u kterých se každý zadarmo smí napít a najíst a ti kdo uslyší budou živi, jak jsme slyšeli z dnešního starozákonního čtení.
Můžeme litovat, že takové divy jako nasycení pěti tisíců Kristus nečiní každý den. Zůstává nám výzva „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný.“ (J 6:27). Ale také Ježíšův příkaz: „Dejte vy jim najíst“, když stojíme vůči potřebám lidí bezradní a se zdánlivě prázdnýma rukama. Přitom nejen Písmo, ale i dějiny církve ukazují, jak velké věci povstávají z pranepatrných počátků. Možná se dnes děje tak málo zázraků, protože málokdo slyší: „Dejte vy jim najíst“...