Milé sestry, milí bratři,
oslava Vánoc u nás, středoevropských křesťanů, má takovou zvláštní logiku. Večer cosi slavíme u stromečku a druhý den ráno jdeme do kostela, abychom se dozvěděli, co jsme to vlastně slavili. Jako bychom nejprve cosi zažili a až poté se nám dostalo vysvětlení. Pravda, mohli bychom namítnout, že Vánoce jsou každý rok stejné, že od dětství víme o čem jsou, že pro přípravu na ně máme čtyři neděle adventu nebo něco podobného. Navíc naše současná kultura, dá-li se to tak vůbec nazvat, nám nedočkavě nabízí vánoční tematiku už dlouho před Štědrým dnem; řetězy, baňky, barevné žárovičky a estrádně upravené koledy, nazpívané všelijakými zlatými „slavíky“ a „slavicemi“, naše kroky nákupním mumrajem provázejí již někdy málem od poloviny listopadu. Koneckonců i ta naše předvánočně-vánoční slavnost pro děti by se dala vidět trochu jako plech plný cukroví, ze kterého „uždibujeme“ ještě před štědrovečerní hostinou, abychom se natěšili na ty dobroty, které sníme u stromečku. A tak by se nějaké dodatečné vysvětlování Vánoc mohlo zdát zbytečné. Možná bych tu ani nemusel nic říkat. Třeba by stačilo, abychom si zazpívali pěkné vánoční písně, popřáli si hezké svátky a můžeme jít domů.
Nebojte se, mám dobrý důvod, proč budu pokračovat v kázání dále. V naší západní křesťanské tradici (východní křesťané 25. prosinec nijak zvlášť neslaví a pořádných vánočních oslav si užívají až někdy na „Tři krále“) bylo už od doby, kdy jsou Vánoce církevním svátkem (4. století) zvykem slavit Boží narození několika bohoslužbami po sobě, kdy se četly různé oddíly z evangelií – nejprve v noci ten známý příběh o tom, jak vyšlo nařízení od císaře Augusta a v Betlémě se narodil malý Ježíš, potom příběh pastýřů v krajině betlémské a při té poslední, již za plného světla dne, se četlo naše dnešní evangelium, Janův prolog čili předmluva z první kapitoly jeho evangelia. V něm nám sv. Jan Evangelista dává tak trochu nahlédnout za tu „oponu“ (abych se vrátil k nedělnímu divadlu), odhaluje nám, co je vlastně za tím, za příběhem o betlémském dítěti, andělích a pastýřích. Čili by se dalo říci, zase ta zvláštní logika, o které jsem mluvil na začátku: nejprve onen prožitek pastýřů – sláva Páně a pokoj lidem vyzařující z Kristových jeslí – a potom výklad čtvrtého evangelisty o Slově učiněném tělem. Tuto logiku docela dobře popisuje text zpěvu, kterým ve středověku začínala bohoslužba už na Štědrý den (je to trochu taková parafráze na biblický verš Ex 16:6.7) „Dnes večer poznáte, že přijde Pán a zachrání vás“ (v Ex: „že vás vyvedl z egyptské země“ - SZ spása par excellence) „a ráno spatříte jeho slávu“. Na Štědrý večer se skutečně z Lukášova vánočního evangelia spolu s pastýři dozvídáme, že se nám narodil Spasitel, Kristus Pán, a ráno na Boží hod nás sv. Jan ujišťuje, že jsme viděli slávu vtěleného Slova, slávu jednorozeného Syna Božího.
Tato logika možná není zas tak úplně hloupá; vždyť i v běžném životě některé věci nebo události života můžeme zhodnotit ne v okamžiku, kdy je prožíváme, ale až z určitého odstupu. Také není tak úplně nebiblická, vždyť v příbězích Bible jejich postavy pochopily různé zážitky, výroky apod. až po nějaké době, často po jiné události, která jim poskytla klíč k tomuto pochopení, třeba zmrtvýchvstání Kristovo. Učedníci se „rozvzpomenuli“, motiv rozvzpomínání se je vůbec v Bibli důležitá myšlenka.
Jaké vodítko nám tedy v tomto „rozvzpomínání se“ na vánoční příběh poskytuje tedy evangelista Jan? Tento jeho prolog čili předmluva je vlastně, jak říkají někteří učenci, takovým „Božím zjevením v kostce“, je to takový průvodce, který nám dává evangelista do ruky, než nás pustí na cestu svým vyprávěním, abychom pochopili nejen Vánoce, ale celý Ježíšův lidský příběh včetně jeho utrpení, smrti a toho, co se stalo potom. Je to, jak už jsem řekl, takový pokus nahlédnout „za oponu“ o které mluvila nedělní vánoční hra, jen nahlédnout skulinkou, nikoliv za ni vstoupit; to už není záležitost tohoto věku.
Na počátku bylo Slovo. „Na počátku“ - to nám připomene samotný začátek Bible, První Mojžíšovu 1. kapitolu. Ano, evangelista Jan chce naznačit, že příběh našeho vykoupení tak úzce souvisí s příběhem stvoření, že zde stojíme v úžasu před tajemstvím minimálně srovnatelném se stvořením světa -- „Bože, ty jsi podivuhodně stvořil člověka a ještě podivuhodněji jsi jej obnovil“, říká se v jedné tradiční vánoční modlitbě; „kdo je v Kristu, je nové stvoření“, píše apoštol Pavel (2Kor 5:17). Koneckonců i ve zesvětštělé podobě Vánoc na nás překvapivě vykouknou stopy tohoto spojení – ve světském kalendáři mají na Štedrý den svátek Adam s Evou a náš stromeček, který nám nyní zdobí a naplňuje vůní naše příbytky, pochází ze středověkých vánočních her o těchto našich biblických prarodičích. A tak nám Jan naznačuje, že Bůh svým vstupem do světa jakoby píše „druhý díl“ příběhu stvoření; na pomoc si povolává nejen úvodní slova Bible, ale i další obrazy z knihy Genesis: světlo, život, stvoření skrze Slovo.
Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo. Jen letmo, jen tou „dírou v oponě“ smíme nahlédnout do tajemství Božího života, do společenství nejsvětější Trojice Boží; smíme vidět jen tolik, abychom poznali totožnost toho, který byl s námi v lidském příběhu Ježíše z Nazareta. Ježíš je nazýván Slovo. Jak však píše Basil Veliký, není to lidské slovo, není to shluk písmen, potištěný papír nebo proud počítačových bajtů, „závan hlasu“, jak opovržlivě říkali renesanční filosofové, není to „slovo které zazní a pomine“, jak by svého kolegu doplnil sv. Augustin. Jako se slovem, lidskou řečí stávají zjevnými myšlenky člověka, tak se působením Božího Syna stává zjevným Bůh, těm které se chce sdílet: stává se zjevným všemu stvoření a zvláště nám lidem – to je to, co nám chce evangelista říct. Slovo bylo u Boha – to možná není úplně přesný překlad, vždyť Boží Syn není u Otce tak, jako třeba popelnice u domu. Spíše možná Slovo bylo s Bohem; Jan to později upřesňuje: Jednorozený Syn, který je v náruči Otcově – být u někoho v náručí, to přece znamená úplné společenství lásky, být nejblíže jeho srdci. Jan završuje tento stydlivý pohled do Boží „domácnosti“ výslovným prohlášením božské totožnosti Pána Ježíše Krista – tak výslovným, že by kvůli tomu někteří mí „politicky korektnější“ kolegové nejraději vyškrtli čtvrté evangelium z Bible – vždyť Jan, jak píše Martin Luther, „skoro v každém jednotlivém písmenu své knihy káže božství Kristovo, což nedělá žádný jiný evangelista“ a tak se tento oddíl jeví německému reformátorovi „nejdůležitějším ze všech evangelijních čtení církevního roku, neboť na něm je jasně založen důležitý článek víry týkající se Kristova božství.“
Jan nám ale tuto špehýrku do nebe rázně a rychle zaklapne; smyslem jeho psaní není to, abychom my lidé nakukovali k Pánu Bohu; on nám chce předat radostnou zvěst o tom, že Pán Bůh přišel mezi nás, a to ne proto aby jen nakoukl nebo aby se stavil jen na kus řeči jako kdysi u Abrahama; on s námi žil, „žil náš život“, jak je to v jedné děkovné modlitbě. Slovo se stalo tělem (člověkem jako my, můžeme volně přeložit) a přebývalo mezi námi. Vlastně: přebývalo... Jan užívá takový zvláštní výraz, totiž že si doslova „udělalo stan“ nebo „stanovalo“ mezi námi. Stan je obydlí, které je dočasné a tak by Janův obraz mohl odkazovat k tomu, že Pán Ježíš na sebe vzal také naši konečnost – z 2Kor 5 známe Pavlovo přirovnání smrti ke „stržení stanu“ našeho těla. Stan je ale také obydlí, které obrazně řečeno „chodí s námi“ - nemůžeme si nevzpomenout na putování Izraele pouští, kdy se Izraelci se svým Bohem Hospodinem setkávali ve Stanu setkávání. Slovo, které s námi „stanuje“ - to je Bůh, který nás doprovází na naší cestě životem a zároveň Bůh, který na sebe bere úděl naší „stanovitosti“, tj. lidské křehkosti a smrtelnosti.
Jaká je lidská odpověď na příchod Boha přebývajícího s námi? V lidových betlémech se všichni radují a přinášejí malému Ježíšovi dary, snad to je ozvěna andělova zvěstování o velké radosti pro všechen svět, jak o tom píše evangelista Lukáš. Jan nám ale ve své předmluvě píše cosi jiného – píše o jedněch, kteří Syna Božího přijali, avšak také o druhých, kteří jej nepřijali: Svět ho nepoznal, přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. V betlémech je mnoho figurek lidí „dobré vůle“, jaksi tam však chybí Herodes mordující neviňátka nebo později Kaifáš a Pilát vydávající na smrt nevinného. Také dnes to na Vánoce vypadá, jakoby se všichni proměnili v ty betlémové lidičky dobré vůle dávající dary, ale za pár dní kouzlo pomine a obnaží se znovu drsná realita, že jsou i mezi námi Herodové, Pilátové, Jidášové a Kaifášové, kteří Krista nepřijímají – ať už ve slovech jeho radostné zvěsti nebo v jeho nejnepatrnějších bratřích.
Pokud ale Krista, toto pravé světlo, osvěcující každého člověka přijmeme, pokud věříme v jeho jméno, dostáváme v tomto lidském dítěti jako dar účast na Božím synovství, moc a právo být Božími dětmi. Tento dar nám evangelista, když se do jeho knihy začteme, popisuje různým způsobem v rozhovorech Ježíše s různými lidmi – pro Nikodéma je to nové narození, pro samařskou ženu živá voda, pro hladový zástup chléb života, pro slepé a bloudící ve tmě světlo světa, pro Martu a Lazarovy pozůstalé vzkříšení a život. Toto všechno – nové narození, vodu a chléb života, světlo v temnotách, vzkříšení a život – nabízí Ježíš také nám, pokud mu dovolíme, aby vstoupil i do našeho vlastního světa, pokud přistoupíme na jeho nabídku života v milosti a v pravdě. Tato nabídka z lásky je pro každého člověka. Krásně k tomu píše Vladimir Losskij: „Bůh tělesně vstupuje do dějin. Dějiny jsou rizikem. Bůh se však rozhoduje riskovat. On, Plnost milosti a pravdy sestupuje až do nejzazších končin bytí, do hříchem rozežrané neplnosti, aby vrátil svobodným bytostem možnost spásy, aniž by porušil jejich svobodu“. A to je poselstvím Vánoc.
Amen.