Dnešní den se nám v kalendáři tak zvláštně sešel – v církvi slavíme svatodušní svátky a v tom „společenském“ Den matek. Maminka je člověk, který má v našem životě vyjímečné postavení – člověk, který nám dal život a naše první krůčky provázel svojí láskou. Proto je pro nás většinou, alespoň do doby než se oženíme či vdáme a máme vlastní děti, osobou číslo jedna.
Také o Duchu svatém vyznáváme v církevním vyznání víry, že je „dárcem života“. Duch Boží je ten, který oživuje stvoření, ve vyprávění o prvním člověku vdechuje život prachu ze země. „Odejmeš-li tvorům jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.“ zpívá žalmista ve 104. žalmu. Staří církevní Otcové rovněž mají za to, že Duch svatý je zosobněná Boží láska – tak dokonalý vztah mezi Otcem a Synem, že je samostatnou bytostí.
Letnice nám ale připomínají, že Duch svatý je také zvláštním způsobem přítomen v církvi, že byl církvi dán jako dar, jako pokračovatel v díle Ježíše Krista. Svátek Letnic se slavil padesátý den po velikonocích už ve Starém Zákoně – původně zemědělský svátek Izraeli připomínal dar Božího zákona („Tóry“, jak říkají Židé) na hoře Sínaj, kde Mojžíš dostal kamenné desky Desatera. Z lidiček zachráněných z Egypta vzniká Boží lid Staré smlouvy – a toto propojení Velikonoc a Letnic se pak přenáší i do Nového zákona: z lidí zachráněných (spasených) Kristovou krví a oživených mocí jeho vzkříšení Duch svatý o letnicích vytváří církev, lid Nové smlouvy – zapsané do lidských srdcí. Martin Luther v jednom svém svatodušním kázání říká, že větu „když nastal den padesátý“ z úvodu příběhu ze Skutků apoštolských lze také přeložit „když se naplnil“ - jakoby byl naplněn zákon litery, přítomný zde tradicí židovského svátku, zákonem Ducha, který oživuje.
Onu souvislost s Velikonocemi podtrhuje i evangelista Jan, když ve svém vyprávění zařazuje Kristovo vzkříšení a dar Ducha do jednoho dne; Duch je dán učedníkům na velikonoční neděli večer, kdy se Pán Ježíš objevuje za zavřenými dveřmi. Ani u Lukáše není náhodou, že padesátý den Letnic připadá zrovna na neděli – jak vzkříšení tak seslání Ducha svatého jsou „Den Páně“, dvě strany jedné mince velkého Božího díla. Apoštol Pavel připomíná korintským křesťanům, kteří byli nadšení ze všelijakých duchovních projevů, ale Kristův kříž jim moc nevoněl, že Duch svatý a vyznání Ježíše jako vzkříšeného Pána nemohou být jeden bez druhého. (Proto nám také ještě dnes, na svatodušní neděli hoří na stole Páně velikonoční svíce – paškál).
A když už byl Duch svatý církvi dán, co on v ní vlastně dělá? Loni jsem v kázání řekl, že je v církvi pořád přítomen takříkajíc „služebně“ a tak si ho pořádně všimneme akorát na tu jednu neděli v církevním roce, která je „jeho“. A přitom toho dělá docela dost. Jeho hlavní starostí je, udělat z nás jednotlivých človíčků, „samostatných údů“, jak píše sv. Pavel, jedno tělo Kristovo, aby mohl být Kristus ve světě přítomen a Boží spása mohla rozšířit až do posledních končin země. Pěkně o tom vypráví kniha Skutků apoštolských, jeden biblický slovník dokonce píše, že hlavním hrdinou této knihy není ani Petr, ani Pavel nebo jiný apoštol, ale právě Duch svatý, tím jak působí, aby církev rostla a sílila.
K tomu dává jednotlivým členům „rozličné dary“. My jsme na základě nejznámější biblické zprávy o svatodušních událostech zvyklí vidět především ty dary, které se projevují nějakými mimořádnými úkazy: prorokování, uzdravování, mluvení všelijakými jazyky, nejlépe za doprovodu nějakých efektů jako je hukot a silný vítr. Jistě, Duch může dávat i takové dary, a pokud slouží sboru či církvi k dobrému – Bohu díky za ně. Jen mne mrzí, pokud se v některých společenstvích pokládají za rozpoznávací znamení, jakýsi biblický „šibolet“, zda je ten či onen znovuzrozený křesťan nebo není. Janova zpráva o předání Ducha je daleko komornější – jediný mimořádný úkaz tu je to, že podle úředních papírů tři dny mrtvý Ježíš přijde živý zavřenými dveřmi. A duchovní dary, které předává učedníkům jsou v podstatě na první pohled „obyčejné“ - pokoj a odpuštění. A přesto to jsou asi dary nejúžasnější – jejich hodnotu poznáme právě tam, kde pokoj a odpuštění chybějí. Jiné dary na první pohled „obyčejné“ vypočítává na různých místech Pavel, například v listu Římanům (12:6-8) uvádí dar „služby“ či „vedení“, nebo, co je velmi zajímavé, dar „povzbuzování“ -- řecky paraklésis, což nám připomene titul Ducha svatého v Janově evangeliu – Paraklétos, tedy Zastánce, Přímluvce (nebo Utěšitel) – také schopnost dodávat druhým odvahu a povzbudit je může být v církvi cenným obdarováním.
V rozdílení těchto darů je Duch svobodný, nenechá se svazovat žádnými pravidly, jak jsme slyšeli v příběhu Eldada a Medada z knihy Numeri. Jozuovi se to zdálo nepatřičné, děje se něco, co nebylo dopředu domluveno, Eldad a Medad nemají na své prorokování „bumášku“ a „štempl“ od církevní autority. Na rozdíl od Jozua Mojžíš moudře rozpoznal, že na Boží dary nemá patent a vyslovil přání, ke kterému se vrátila později reformace – kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci, kéž by na každém, kdo patří do Božího stáda bylo vidět takové povolání a vyvolení ke svědectví a službě, takové duchovní zmocenění, jaké měl on sám, 70 řádných starších i ti dva „mimo plán“.
Duchovní dary jsou jistě velice dobrá věc a každý z nás by se za ně měl modlit. A nejen pro sebe, ale i pro druhé. Myslím, že každý z nás co tu jsme má čím na Boží stavbě být co platný, nikdo tu není jen do počtu. Snažíme se rozpoznávat co nám Duch dává pro službu společenství? Zužitkováváme tyto dary pro společné dobro a růst sboru v Ježíše Krista?