Dnešní neděli nás vedení naší církve vyzývá, abychom nějakým způsobem připoměli 90. výročí vzniku naší církve (vlastně bychom měli říkat výročí spojení někdejších AV a HV církví do ČCE, protože o „vzniku církve“ se dá mluvit jen v souvislosti s Letnicemi v době apoštolské), výročí, které se v těchto dnech mohutně oslavovalo. Zároveň máme poslední neděli v církevním roce, která nám připomíná královskou vládu Kristovu, fakt, že Ježíš Kristus je svrchovaným Pánem nejen Církve (přítomné ať už v ČCE či jiné církevní organizaci), ale i celého světa, světa, který se, řekněme, poněkud zdráhá jej jako Pána přijmout.
V evangeliu jsme po tyto tři poslední neděle před adventem slyšeli tři velká podobenství z 25. kapitoly Matouše – o družičkách, o hřivnách a dnes o ovcích a kozlech na Posledním soudu. Když jsem se nad nimi zamýšlel, napadlo mne, že pod zorným úhlem Kristova příchodu vlastně soustřeďují naši pozornost na ony tři základní pilíře křesťanského života, jak o nich mluví sv. Pavel, ony tři „podstatné věci“, jak říkají theologové staré Jednoty bratrské – na víru, naději a lásku. Příběh družiček můžeme vidět jako varování před nedostatkem víry, neslavný konec opatrovatele hřivny jako příběh ztráty odvahy z nedostatku naděje, a osud „kozlů“ po levici nás seznamuje s tím, jak je před Boží tváří ohodnocena chybějící láska.
Evangelijní text nám lásku představuje jako univerzální cestu do společenství s Bohem – před Synem člověka stojí všechny národy, Izrael i pohané. I člověk, který nikdy nepotkal Krista na cestě víry, v Bibli, v modlitbě nebo v chlebu a vínu svaté Večeře, bude souzen podle toho, jak se k němu zachoval při setkání s jeho „inkognitem“, s jeho nejnepatrnějšími bratry a sestrami. Pro lidi, kteří tento text slýchají z kazatelen v církvi, to vypadá jako docela jednoduchý, i když ne vždycky úplně příjemný a pohodlný návod, jak se dostat na tu správnou stranu Božího trůnu – tuhle a támhle někomu pomoci, buď vlastní rukou nebo zprostředkovaně, peněžním darem profesionálům z různých Charit a Diakonií - a z každého takového „klienta“ si mohu udělat schod pro vlastní cestičku do nebe. Povšimněme si ale, že obě skupiny, jak přijatí, tak odmítnutí, vyjadřují překvapení, nefalšovaný údiv: „Pane, kdy jsme tě viděli a pomohli / nepomohli jsme ti?“ Syn člověka, který tu sedí na trůnu s anděly, bere v potaz právě ty situace, kdy dotyční Pánovo inkognito nerozpoznávají. Zásada rodinné výchovy (kterou mi s oblibou často cituje moje žena) říká, že „rodič dítě nejvíc vychovává právě v okamžiku, kdy si myslí, že nevychovává“ a podobně zde: ovce po pravici trpícímu Pánu pomáhá především tehdy, když ani neví, že tak činí.
Pán Bůh dobře rozezná situace, kdy z nás při pomoci druhému místo zájmu o bližního kouká jako sláma z bot spíše snaha o vylepšení vlastního kádrového profilu. Je to trochu jako v lidové pohádce o tom, jak Pána Ježíše se svatým Petrem pohostila trochou polévky chudá selka – po jejich odchodu udiveně našla na stole finanční obnos shodný s počtem mastných kol v polévkovém talíři. Když se ale podobný trik pokusila zopakovat její lakomá sousedka a pro vylepšení výsledku hodila do talíře celou hroudu másla, obdržela ohodnocení odpovídající jednomu velkému mastnému fleku. Lidová pohádka je velmi názorná, v reálném životě bývají často naše motivace rozpoznatelné méně zřetelně, ale právě lidé v církvi, lidé, kteří „vědí oč jde“ jsou vystaveni většímu nebezpečí poněkud záslužnického přístupu, „jak jen sám sebe mít rád / a přitom vzbudit dojem“, slovy známé mládežnické písně.
To slova proroka Ezechiele nás jakožto církev, jakožto stádo Božích „oveček“ vybízí k zamyšlení mnohem přímočařeji. Prorok nám nabízí obraz stáda ovcí, ale ne jako nějakou pastýřskou idylku; vidíme stádo neukázněné, jedna velká strkanice; vidíme tlusté a vypasené ovce, které odstrkují slabší kusy tak razantně, že někdy zcela zmizí mimo stádo a kdesi osaměle hynou; vidíme silná zvířata, která jsou první u nejlepší trávy a nejčistšího pramene, ale ostatním pastvu pošlapou a vodu zkalí. V Ezechielově době to byl nelichotivý obraz izraelské pospolitosti, která tak na sebe přivedla národní katastrofu v podobě deportací do Babylona a zničení Jeruzaléma. Uvažme ale, jestli takto někde nevypadá i sborový život nebo dokonce i život celé církve: „silné kusy“, ti, na kterých sbory či církev stojí (nebo si to oni sami o sobě myslí), ať to jsou faráři, presbyteři, velké církevní rodinné klany či jiní jedinci, kteří se všemožně prosazují, jsou první u pramene Evangelia, mají nejblíže na dosah ono „rodinné stříbro“, o kterém jsme mluvili před týdnem – a člověk někdy zírá, co po nich zbude na ostatní, když odtáhnou od žlabu – duchovní pastvina zdeformovaná a sešlapaná k jejich vlastnímu obrazu, původně čistý pramen věčného života – nyní znečištěný tím, co z nich vypadne. Není pak divu, když zbytek stáda trpí podvýživou, ovšem „tučné ovce“ to netrápí: neudržíš se ve stádu? Tvůj problém, měl's být u koryta zavčasu s námi. Sežere tě vlk? Tvoje chyba, možná tu seš nadbytečnej. Lidé na okraji společenství, kteří bohužel tu i tam přes ten okraj přepadnou, dost často proto, že jim k tomu „pomohou“ tučné ovce svým bokem a plecemi, svým trkáním rohy, ale dost často bývají právě pro církev oním barometrem té „podstatné věci“ zvané láska, těmi „nejmenšími bratry a sestrami“, kteří potřebují navštívit a posílit nejen v nějakých fyzických těžkostech, ale i ve svých otázkách, ve svých pochybách, ve svých životních zkušenostech, které se tak často liší od naší zaběhlé stádní identity.
90. výročí vzniku ČCE vede jedny k oslavám, jiné k sepisování škarohlídských sejčkování o „krizi církve“, které se tu a tam šíří Internetem i jinými kanály. Máme strach, že se Boží věc položí, když zmizí církevní instituce. Domníváme se, že Boží království zachrání přerozdělení restitucí, liberalizace personálních fondů, dotace z bohatších zemí a církví, lepší manažeři církevních středisek, výkonnější aparát byrokracie povšechného sboru. Ale Kristova vláda na tom není závislá. Kristus bude světu vládnout i bez razítek farních úřadů, Kristus vládne i tam, kde se služebníci církve musejí živit „šitím stanů“ a křesťané se scházejí po domech a bytech. Ale to je paradoxně dobrá zpráva evangelia – velikonoce a letnice, čas kdy se Církev zrodila jako tělo Kristovo, se budou připomínat, i když pozemské organizace pominou nebo se zásadním způsobem změní jejich viditelná podoba.
Buďme tedy Pánu Bohu vděční za dar v podobě naší církve, jejímž prostřednictvím se nám dostalo známosti o Ježíši Kristu. Pamatujme ale na to, že je jen nástrojem k tomu, aby dobrá zpráva o spáse došla tam, kam má – i k nejmenším bratrům a k zatoulaným ovcím. Každý nástroj je nahraditelný. Každý nástroj je užitečný jen potud, pokud má svůj smysl v tom, k čemu je určen, a ne sám v sobě. Smyslem existence ČCE i tohoto bukovského sboru je, aby právě v tomto místě (tak jako v mnoha jiných) zářilo světlo Kristova evangelia; aby bylo dost nejlepší pastvy a nejčistší vody pro ovce jeho stáda silné i slabé. Pokud budeme vidět jako prvořadý cíl Krista a ne sami sebe, má naše existence jako tohoto sboru této církve smysl, a naše práce bude požehnána. Hledejme nejprve Boží království a všechno ostatní nám bude přidáno.