Dnešní 4. neděle v postě představuje, podobně jako 3. neděle adventní, takové chvilkové projasnění v jinak vážné době postní, takový paprsek naděje. Napovídá tomu také její tradiční latinský název: Laetare, „Plesej“, raduj se, podle vstupního verše z Iz 66:10 – Radujte se s dcerou jeruzalémskou. Jeruzalém – město pokoje, příbytek spasených, nevěsta Beránkova – radost ze záchrany, ze spásy.
Také hlavní „hrdina“ dnešního evangelijního příběhu by se mohl radovat a jásat – byl slepý a Ježíš mu vrátil zrak, vlastně ani ne vrátil: jak mu mohl vrátit, co nikdy neměl, byl totiž slepý od narození. Člověk, který přišel o zrak dejme tomu v dospělosti, si alespoň ve své paměti uchovává svět a věci tak, jak je poznal, a pokud je mu zrak vrácen, je to radostný návrat do něčeho starého a známého. Ale člověku, který nikdy nic neviděl, se najednou otevře nový svět, který se nejprve musí naučit poznávat a orientovat se v něm – je to tatáž skutečnost, které se předtím dotýkal, kterou slyšel a cítil - a přesto zároveň jiná, obohacená o barvy a tvary, hry světel a stínů.
Ve světě, ve kterém náš nejmenovaný slepý žil, se každá pohroma, která někoho postihla, považovala automaticky za trest za hřích. Za vlastní, nebo (pokud byl člověk postižen již od dětství) za hříchy minulých generací. Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče? Tam kde učedníci, sousedé, farizeové a vůbec celá společnost vidí hřích a vinu, vidí Ježíš na jedné straně lidskou nouzi, na druhé Boží lásku. To neznamená, že by Ježíš zlehčoval podíl lidské viny na zlu, které nás od narození obklopuje, jehož jsme dokonce součástí a které tradiční theologie nazývá (v češtině poněkud nešikovně) výrazem „dědičný hřích.“ Ale Bůh, jehož skutky koná, ten který jej poslal, je jiný Bůh než Bůh farizejů a zákoníků, Bůh-policajt s pokutovým bločkem. Postižení není „flastr“ za žádný přestupek, Ježíš odmítá takovéto zkratovité, i když zdánlivě zcela logické úvahy.
Uzdravený slepec si nově nabytého daru zraku ještě ani pořádně neužije, ještě se ani není schopen pořádně zorientovat ve světě, který najednou vidí, a už se ocitá v nedobrovolném kolotoči událostí, které vyvolal Ježíšův čin. Sousedé a známí jsou vyvedeni z míry: jak si to vysvětlit, to není možné, je to vůbec on? Navíc byla právě sobota, celé je to nějaké podezřelé, raději to zkonzultujeme s odborníky. A tak jej odvedou k farizejům, a tady teprve nastává to pravé drama: Bývalý slepec absolvuje několik kol doslova inkvizičních výslechů; za útočnost a aroganci, se kterou „učitelé lidu“ dorážejí na svoji oběť, by se nemuseli stydět ani vyšetřovatelé totalitních režimů nebo autoři nechvalně známé knihy „Kladivo na čarodějnice.“ Do zákonické mašinérie jsou vtaženi i slepcovi rodiče, mají dosvědčit, že jejich syn vlastně nikdy slepý nebyl, celá událost je jen podvod a blamáž, dopředu domluvený eskamotérský trik.
Co je na tomto příběhu (alespoň pro mne) fascinující, je to, jak klidně a pevně vyslýchaný odolává všestrannému tlaku svých inkvizitorů. Proti předsudkům, krkolomným theologickým konstrukcím i hrubým osobním útokům má vlastně jediný argument – to co osobně prožil, to jak jej změnilo setkání s Ježíšem. Jedno však vím, že jsem byl slepý, a teď vidím. To je událost v jeho životě, kterou z něj nikdo nevytluče ani nepřechytračí. A této události odmítá dát na pokyn farizejů záporné znaménko. Nechce se mu tvrdit, že černá je bílá, čtvereček je kulatý a kolečko je hranaté. Kdyby ten člověk nebyl od Boha, nemohl by nic udělat.
Tragédií těch farizejů je, že přestože znají Písmo, usilují o zbožný život a měli by být tedy schopni rozeznávat znamení časů, jsou natolik v zajetí svých vlastních představ, tradic a konstrukcí, že tuto svoji šanci promarňují a žalostně v ní selhávají. To je právě divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči, vyhmátl slepec podstatu problému. Máte plná ústa Boha a náboženství – a přitom si žijete ve svém umělém světě pravidel o sobotách a jiných věcech a neumíte vysvětlit, jak Bůh působí v reálných lidských životech. Ale farizejové raději skutečnost přizpůsobí svým představám a ideálům až do té míry, že dobro nazvou zlem a zlo dobrem. To je velmi vážná věc. [Na středeční biblické hodině jsme mluvili o tom, že] nazvat „dobro zlem“ - to je vlastně podstata hříchu proti Duchu svatému, hříchu, který Bůh nemůže odpustit, protože mu k odpuštění nedáme žádný prostor – pokud Bohu vmeteme do tváře, že „vyhání ďábla Belzebubem“, pokud dobré dílo Boží označíme za zlo – zavíráme tím dveře, kterými Bůh nemůže vejít, protože klíč je zevnitř.
Příběhy o zázracích v Janově evangeliu, a tím pádem i příběh o uzdravení slepého od narození, však mají ještě jinou funkci než jen být jakousi Ježíšovou „průkazkou“ od Boha. Jsou to zároveň „znamení“ - svojí symbolickou řečí nám něco důležitého sdělují o Bohu, o jeho Synu i o našem vztahu k němu. V našem příběhu tělesné vidění a slepota odkazují k vidění a slepotě duchovní – ke zrakům víry a slepotě nevěry. Ježíš znovu připomíná, že je světlem světa – to je motiv, který se Janovým evangeliem táhne jako červená nit – a tomu, kdo jej následuje, zaslibuje, že nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (J 8:12). Světlem života může od nynějška vidět i ten kdo byl od narození slepý – ten kdo dosud znal jenom temnotu. V úvodu jsem řekl, že ten kdo byl od narození slepý, najednou poznává, že svět který vidí je jiný a přece tentýž jako ten, který dosud jen slyšel a ohmatával. Podobně když nám Ježíš otevře oči v duchovním životě, zjišťujeme, že začínáme tentýž svět, tytéž lidi vnímat jinak než doposud, protivníka, kterého jsme nenáviděli, jako bratra, kterého můžeme milovat, prostor pro naše ambice a kariéru jako prostor pro službu druhým. Zlomový moment přichází v osobním setkání s Ježíšem – v okamžiku kdy mu uvěříme, kdy ho necháme vstoupit do svého života. Ježíš nás pomazává blátem s vlastní slinou, dává nám tedy něco ze sebe sama, ale posílá nás také, abychom se šli umýt, očistit, rozejít se s tím starým co na nás ulpívá – kdo uvěří a dá se pokřtít, bude zachráněn, slibuje těm, kteří jsou jeho.
Toto spojení s vírou a křtem viděla v dnešním evangelijním příběhu už stará církev. Proto se hojně čítalo právě v době postní, která byla zároveň dobou přípravy na křest dospělých, slavený obvykle o velikonocích. Minulou neděli jsme ze stejného důvodu četli oddíl o samařské ženě u studny Jákobovy. U Samaritánky byla lidská situace zobrazena žízní po živé vodě, v dnešním příběhu temnotou slepoty, hledající světlo života. Můžeme vidět i to, jak víra obou dvou, samařské ženy i uzdraveného slepce postupně zraje a prohlubuje se: nejprve oba vidí „jakéhosi člověka jménem Ježíš“, později proroka, nakonec Mesiáše, Spasitele světa, Syna člověka a Syna Božího.
Oba oddíly zároveň ukazují důležitost toho, ke komu se víra upíná. V rozhovoru se Samařankou její pozornost Spasitel obrátil od živé vody k sobě samému. Dnes položil Ježíšovi slepec klíčovou otázku: Kdo je to ten Syn člověka, abych v něho uvěřil? To je otázka, na kterou se snaží odpovědět Janovo evangelium, a svým způsobem vlastně celý Nový Zákon. V dnešní době, kdy je v módě mluvit o všelijaké neurčité „víře bez předmětu“, víře, která se k nikomu a ničemu nevztahuje, která nemá žádný obsah a cíl, je důležité mít na paměti, že v centru novozákonní víry je konkrétní osoba a konkrétní událost, Kristus ukřižovaný a vzkříšený. Živý Pán chce i naši slepotu uzdravovat, chce, abychom, jak říká apoštol „chodili jako děti světla“, probudili se ze spánku smrti a nechali se ozářit Kristem – světlem života. Pak se slepcova otázka po Synu člověka změní v radostné apoštolské vyznání: Vím, komu jsem uvěřil!