V různých rodinných časopisech, které tu a tam člověk vezme z dlouhé chvíle do ruky, na návštěvě u příbuzných nebo v čekárně u doktora, někdy bývá rubrika s názvem „Proměna“. Myslím, že pořad podobného jména běžel také v televizi. Podstata rubriky nebo pořadu je jednoduchá – nějaká tuctově vypadající paní na chvíli upadne do rukou různých kadeřníků, vizážistů, maskérek a jiných upravovatelů zevnějšku – a najednou to vypadá, jako kdyby se tu objevil úplně nový člověk. Pro větší efekt dají redaktoři vedle sebe snímek, jak ona osoba vypadala „před“ a jak vypadá „po“ - ostříhaná, vyčesaná, našminkovaná, oblečená do přiléhavého oblečku. V televizní verzi se ještě někdy zeptají, co dotyčnou vedlo k tak razantní změně vzhledu – většinou snaha udělat dojem na manžela či jiného muže, oslnit kolegyně v práci či spolužačky ve škole, trochu si zvednout upadající sebevědomí.
Také o Ježíšovi jsme četli v dnešním evangelijním textu, že před zraky učedníků prošel určitou proměnou - jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. Najednou jako by tu byl jiný Ježíš, než ten, kterého učedníci znají, sice moudrý učitel, obratný diskutér se zákoníky a zázračný léčitel, ale přesto zvnějšku nijak zvlášť nevyčnívající nad jiné dobové „muže Boží.“ Na Petra, Jakuba a Jana to bezpochyby zapůsobilo zcela mimořádně – buď mlčí jak ryby nebo vykolejeně blábolí nesmysly. Ale důvod Ježíšovy proměny, či lépe řečeno smysl celého příběhu, nespočívá jen ve snaze udělat dojem na učedníky nebo se povzbudit na duchu – i když by na to Pán měl plné právo: podstatou učednictví přece je, že „víme, komu jsme uvěřili“, o čemž nad biblickými texty uvažujeme po celé období Zjevení Páně uvažujeme. A povzbuzení – to jistě Ježíš, který kráčí vstříc utrpení a smrti v Jeruzalémě, potřebuje měrou vrchovatou. Ale to není vše o čem je příběh o proměnění.
Zkusme se na chvíli zastavit a podívat se na ten příběh trochu jinak – jako by to byl obraz, který někdo namaloval. Třeba jako pravoslavná ikona; mezi malíři ikon je ostatně namalování výjevu Proměnění Páně považováno za jakousi mistrovskou zkoušku. Proč? Ikona, kterou mnozí z nás považují jen za jakýsi způsob náboženského malování ustrnulý někde ve středověku, je ve skutečnosti složitý a propracovaný jazyk, ve kterém roli slov hrají jednotlivé části obrázku. Malíř musí nakreslit ne jen to, co se stalo (jako fotograf od novin), ale také co to znamená, co je „za tím“. A v příběhu o proměnění dává Bůh Petrovi, Jakubovi a Janovi také jakoby nahlédnout, na to „co je za tím“, za pozemský příběh Ježíše, za to, co se stane v Jeruzalémě, v Getsemane, v Pilátově soudnici a na Golgotě. Takže vlastně jakoby ikona, obraz namalovaný samotným Pánem Bohem, který se uchazeči o mistrovství v malování mohou snažit jen více či méně zdařile napodobit.
Na našem obraze bychom měli v první řadě horu. Co to je za horu, nevíme (podle tradice z 4.-5. století to byla prý hora Tábor), evangelista říká jen že to byla hora „vysoká“, apoštol Petr v dnešním úryvku z 2. listu píše, že to byla „svatá“ hora. To jsou možná důležitější informace, než konkrétní jméno hory. Když slyšíme „vysoká“ hora, vzpomeneme si na jiný příběh (který uslyšíme příští neděli), na příběh kdy Ježíš stojí na hoře velmi vysoké a ďábel mu nabízí celý svět za jednu jedinou poklonu. Ale Ježíš se nepotřebuje kvůli slávě klanět Satanovi, on již svou slávu má – slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy, napíše později sv. Jan. Petrova „svatá hora“ nám připomene „Boží horu“ Sinai nebo Choreb, místo, kde se s Hospodinem setkal Eliáš nebo Mojžíš, jak jsme četli v oddíle ze SZ.
Mojžíš a Eliáš jsou ostatně také zde. Rozmlouvají s Ježíšem, o čem to nám Matouš nepoví, ale u Lukáše máme zmínku o tom, že probírají Ježíšův „odchod“, vlastně doslova „exodus“, což naši pozornost obrací k velikonočním událostem. Oba dva mají zkušenost s Bohem na hoře. Mojžíš tam dostává kamenné desky, Desatero a „předpisy související“, jak bychom řekli dnes. Eliáš dostává na hoře úkol, pomazat Jehúa na krále a Elíšu místo sebe na proroka. A uprostřed nich stojí nyní Ježíš – dárce Nového zákona vyjádřeného u Matouše kázáním na hoře a současně Hospodinův Pomazaný, ten o kterém Petr nedávno řekl: Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého. Později oba taktně mizí, aby naše zraky zůstaly upřeny jen na Ježíše.
Ježíš je v centru dění, jeho tvář září a jeho oděv oslňuje svojí bělobou. Není to však jen odlesk Boží slávy jako u Mojžíše když sestupoval z hory – je to jeho vlastní božská sláva: Viděli jsme jeho slávu, píše Jan (J 1:14), byli jsme svědky jeho velebnosti, píše Petr (2Pt 1:16). Mojžíš a Eliáš jsou Boží poslové, na které je možno vztáhnout slova listu Židům: 'Jeho andělé jsou vanutí větru a jeho služebníci plápolající oheň.' O Ježíšovi je však řečeno: Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království (Žd 1:7.8). Mojžíšovi Bůh zjevil Zákon a přikázání, Eliášovi svoji vůli, kterou měl jako prorok hlásat a uvádět ve skutek. Petrovi, Jakubovi a Janovi však Bůh zjevuje samotného Ježíše – ne tedy předpis nebo požadavek, ale sama sebe v člověku Ježíšovi z Nazareta, ne už pouhý rozkaz, ale vztah. Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte – nové potvrzení toho, co bylo zjeveno při křtu. Potřetí už to nebude hlas Boží, který prohlásí Ježíšovo synovství, bude to hlas pohana, římského setníka, který ukáže na Ukřižovaného – Tento byl zajisté Boží Syn (Mk 15:39).
Reakce učedníků na celou scenérii je, řečeno s filosofem F. Nietzschem, „lidská, příliš lidská“. Jakub a Jan jsou zcela pasivní, jen Petr promluví a ozve se: Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi. Je dobré, že jsme zde – to může být pochopeno dvojím způsobem buď „je nám tu fajn“ nebo „ještě, že jsme tu my.“ Oba dva postoje ale vlastně vyjadřují dva postoje církve, dva postoje nás křesťanů, které tam ti tři tak trochu zastupují. Ano, bylo by fajn zůstat na hoře, přihlásit tam Mojžíše a Eliáše k trvalému pobytu, zakonzervovat si celou tu nádheru a blaženě si jí užívat; to co se děje pod horou už nás nemusí zajímat. To ale Ježíš nechce, schází z hory zpátky mezi lidi, má tam svůj úkol a mají ho tam také Petr, Jakub a Jan. Petr ale se svým poněkud mimoběžným projevem může zastupovat i jiný problematický postoj – pocit, že v každé situaci, i v těch kterým nerozumíme, musíme vyvíjet horečnou aktivitu, musíme dodávat nápady, musíme ji stůj co stůj nějak okomentovat. Ve víře i v životě jsou však okamžiky, kdy je aktivismus trapný a mluvení nemístné, okamžiky, kdy je lepší mlčet, dívat se a naslouchat. To někdy potřebuje i určitou trpělivost a vytrvalost – Mojžíš čekal celý týden, než Hospodin promluvil. Jako křesťané se musíme naučit obojímu - „slušnému chování“ na Boží svaté hoře i včasnému odchodu zpátky mezi naše bližní, tam, kde nás Pán Bůh potřebuje.
Mojžíš vystoupil na horu, aby tam obdržel Zákon a přikázání a pobyl tam pak 40 dní a 40 nocí, jak jsme četli; Eliáš stejný počet dní šel pouští, aby se na Chorebu setkal s Bohem. To nám připomíná, že od středy dává Bůh také nám 40 dní a 40 nocí – období postní, kdy dostáváme prostor, abychom také, alespoň symbolicky „vystoupili na horu“ nebo „šli pouští“ a připravili se tak na největší svátek našeho vykoupení. A jako šel Eliáš pouští v síle pokrmu od Boha, můžeme jít i my po nabídnuté cestě intenzivnější práce s naší duší a našími vztahy v síle zjevené Kristovy slávy, která není pouhými vymyšlenými bájemi, ale žitou skutečností v životech Božích svědků.