Dnes jsme přišli na tyto bohoslužby především proto, že je neděle a v neděli se chodí do kostela – jednak proto, abychom světili „den sváteční“, ale také proto, abychom se, podobně jako Ježíšovi učedníci, setkali „prvního dne po sobotě“ se vzkříšeným Pánem, v jeho slově a ve společné modlitbě a dnes také ve svátosti jeho těla a krve. Řada z nás z těchto setkání čerpá sílu do svých „všedních“ životů, někdo možná chodí „protože se to má“, nebo jen ze zvyku či aby pobyl ve společenství lidí, kde je mu dobře.
Kromě neděle si však také připomínáme zvláštní třídení, které v západní křesťanské tradici spojilo tři na první pohled odlišné dny: v pátek, 31. října, jsme si připoměli Den reformace, výročí vystoupení německého mnicha Martina Luthera proti odpustkovým zlořádům tehdejší církve. První listopadový den slaví bratři katolíci svátek Všech svatých, původně všech kteří se nevešli do oficiálního církevního kalendáře nebo zůstali bezejmenní. A dnes, 2. listopadu, dojde i na ty ostatní, kteří nás k Pánu Bohu již předešli, ale v očích římských bratrů ještě potřebují k plnému obecenství s Hospodinem nějakou tu pomoc či službičku nás živých nebo těch, kteří byli oslavováni včera. My sice nauku o očistci nevyznáváme, ale i pro nás je Památka zesnulých (lidově zvaná „Dušičky“) příležitostí buď ke vzpomínce na ty, kteří již mezi námi nejsou, nebo k úvaze nad vlastní konečností. Rozsvícené a ozdobené hřbitovy ukazují, že paměť na ty, kteří zemřeli, je stále ještě důležitá i pro lidi, kteří sami sebe nazývají atheisty – i když rozšíření pohřbů bez obřadu a vytěsňování myšlenky na smrt nás postupně zbavují jednoho z nejzákladnějších znaků člověčenství a vrací nás zpátky kamsi do starší doby kamenné.
Souvislost těchto dní není náhodná - víra ve svaté a v modlitby za mrtvé vedly k pověrám, odpustkům a kupčení s milostí Boží a proti tomu přece Luther (a koneckonců o sto let dříve náš mistr Jan Hus) původně vystoupili. Náhodnou by se mohla zdát možná také souvislost témat dnešních biblických textů z lekcionáře právě s tématem reformace – Micheášovo varování před zavádějícími a zkorumpovanými proroky, stejně jako Ježíšovo varování před farizeji a zákoníky sedícími za učitelskou katedrou Mojžíše – to vše nám může navodit obraz středověké církve, vůči kterému se čeští i cizí reformátoři důrazně ozvali.
Prorok Micheáš kritizuje své zpronevěřilé kolegy, kteří prorokují podle toho, jak se jim nasype do krmítka. Tak mohou zaznívat falešná svědectví nejen o pokoji – to známe i od jiných proroků a z životního příběhu Jeremiáše, kdy se pro povzbuzení vydávaly z propagandistických důvodů kladné prognózy a Jeremiáš byl za své chmurné vize obviněn ze šíření „blbé nálady“ a uklizen do cisterny – ale i falešná svědectví o „boji“ a vyhrožování Božím soudem, když není korýtko plné. Je ale zvláštní, že u Micheáše to vedle světských politických představitelů a zkorumpovaných kněží schytají také proroci – také ti, kteří nemají nic společného s chrámovým kultem a ve jménu Boha hovoří pomocí „čistého slova“ - na falešných svědectvích o Bohu a budování „Jeruzaléma“ (v našem dnešním případě církve či společnosti, kterou má prokvasit Boží království) násilím a nepravostmi se tak nemusí podílet jen zlatem vyšívaný ornát, ale i sako a kravata nebo dlouhé vlasy, džíny a sešlapané sandály. Klamná jistota, že „Hospodin je uprostřed nás“, že my jsme majiteli ryzí a jediné pravdy o Bohu, se tak nemusí týkat jen těch, kdo Pána Boha zavírají do nějakého hmotného chrámového svatostánku. Pak může dojít i k tomu, že i naše církevní instituce budou rozorány, rozbourány a zarostou křovím. Ježíšovo zaslíbení, že církev „brány pekelné nepřemohou“ automaticky neznamená, že bude stát navěky Vatikán nebo Husův dům v Praze.
Pán Ježíš se v dnešním evangeliu vyslovuje kriticky na adresu zákoníků a farizejů, kteří v tom čase okupovali „Mojžíšovu stolici“, mohli bychom říci jakýsi učitelský úřad v izraelské pospolitosti. Ačkoliv byl ve starozákonním Izraeli řádným vykladačem Zákona kněz či levita a mimořádným prorok, farizejové usoudili, že náboženství uzavřené do chrámu či omezené pouze na krizové situace nemá valný užitek pro každodenní život; paradoxně bychom jejich hnutí mohli vidět z tehdejšího hlediska jako pokrokové, reformní a možná i v určitém smyslu reformační. A přesto slyšíme od Ježíše na jejich adresu ostrá slova.
To co Ježíšovi vadí, je to, že při kritice odtažitého a formálního náboženství udělali stejnou chybu – také jejich reformy či „reformace“, i když dobře míněné, byly formální a do značné míry vnější a tak mohly snadno sklouznout ke stejné falši jako Micheášovi potentáti, kněží a proroci. Můžeme si všimnout, že Ježíš nikde neprotěžuje nebo naopak nenapadá žádnou konkrétní formu zbožnosti – schytá to jak obětnická zbožnost saducejů, tak písmácká zbožnost farizejů, nelichotivě dopadne jak kněz, který mine zbitého v příkopě, tak farizeus, který „dnem i nocí hloubá v zákoně Páně a nesedává s nečistými“, jako je ten celník vzadu pod kůrem. To, k čemu má Ježíš výhrady, je, když zbožnost ztratí obsah, ztratí svůj smysl a tím i cíl. A takovou zbožností, která „minula cíl“ (a k minutí cíle je v Bibli přirovnáván hřích) může být jak bezduchá sváteční liturgie, tak i bezduché moralizování, nebo politicky či společensky zideologizovaná víra, vydávající se za „křesťanství pro každodenní použití“.
Můžeme si také všimnout, že při vší kritice Ježíš vybízí k poslušnosti vůči Zákonu, který zákoníci a farizeové učí. V církvi se už od poměrně raných dob občas vyskytuje blud, zvaný donatismus, jež tvrdí, že pravda hlásané víry či pravost svátostí jsou závislé na morálních kvalitách Božích služebníků – tedy že např. farář, který žije v hříchu, při kázání automaticky lže a vysluhuje neplatné svátosti a není tedy nástrojem Božím. Tento blud, i když se ho třeba v Kostnici snažili přišít Mistru Janu Husovi, naštěstí odmítla i všechna reformační vyznání – jinak by církev vůbec nefungovala, nikdo by si nebyl jist, zda mu někdo opravdu „odevzdal to co sám přijal od Pána“. Rovněž Ježíšova slova o tom, že „jediný je náš učitel a my ostatní jsme bratři“, nemají být chápána tak, že by v církvi každý všemu rozuměl (to by byla církev brouků Pytlíků a ne lidí) a že tedy v ní nemá být žádná autorita ani vyučování. Myslím, že klíčovým poselstvím je zde Ježíšovo slovo o tom, že Největší mezi vámi je ten, kdo všem slouží. I autorita a vyučování má mít v církvi charakter služby, tedy něčeho, co myslí v první řadě na dobro druhého. Ale tato služba je pro dobro druhého potřebná. Když si toto uvědomíme, nebudeme muset psát nebo číst trapné sebeobhajoby Božích služebníků, podobné těm, které psal apoštol Pavel a z nichž jednu jsme vyslechli z úryvku jeho listu.
Kdybych měl krátce shrnout poselství dnešních textů i dědictví reformace, odpověděl bych asi citátem: „Hlavní věcí je, aby hlavní věc byla hlavní věcí“. Kéž se nám daří tuto hlavní věc nacházet nejen ve vlastním životě, ale i v životě celé církve i světa kolem nás.