„Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí“ (nebo „nermutiž se srdce vaše“, BKR), říká Kristus svým učedníkům po Poslední večeři. „Vaše srdce ať se nechvěje,“ slyšíme po předpovědi Jidášovy zrady, Petrova zapření a Ježíšova odchodu. „Vaše srdce ať se nechvěje,“ slyšíme z úst, které budou za chvíli šeptat v Getsemane: „Smutná je duše má až k smrti“.
Z lidského hlediska by se snad taková výzva mohla jevit nemístná. Učedníci budou mít k zármutku či úzkosti zajisté dost důvodů, Ježíš bude pryč a oni budou vězet až po uši ve svých selháních. Možná by také byli rozpačití, kdyby nespali a viděli krvavý pot Mistra a jeho chvějící se rty při agonii v zahradě. Ale třeba nás právě proto povzbuzuje dnešní první větou z evangelia. Svoji odvahu a důvěru máme opřít o něco pevnějšího než je naše vlastní lidská odolnost a spolehlivost – a právě na to Ježíš ukazuje tím zvláštním paradoxem, kdy odvahu spojenou o své spojení s Otcem, jak o něm píše Jan, staví do kontrastu se svojí lidskou křehkostí v zápase o přijetí kříže. Svoji odvahu a důvěru máme opřít o toho, který je mimo nás a přesto k němu můžeme mít zcela důvěrný vztah – o Boha a o toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Tady je pevný bod, o který se dá opřít, když se zdá, že je všechno rozbito a dokonce i my sami jsme rozbiti; dokonce i když máme pocit, že jsme opustili Boha nebo jsme naopak byli sami opuštěni, můžeme se znovu vrátit na „start“, který není utopen v bludišti našich pocitů, našich chyb a našich úzkostí; můžeme znovu vyrazit na ztracenou cestu.
„Věřte v Boha, věřte i ve mne“ - Ježíšův a Boží příběh patří neodmyslitelně k sobě, Ježíš to potvrzuje ještě přímočařeji v dále: „kdo vidí mne, vidí Otce“ a „nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Těmito dvěma větami nám předkládá pozoruhodný obraz – Ježíš je cestou k Bohu a zároveň jejím cílem. V dnešní době všelijakého postmoderního pluralismu a politické korektnosti věta o tom, že Ježíš je jedinou cestou k Bohu, tahá mnohé za uši, i někteří křesťané mají někdy tendenci tvrdit, že všechna náboženství, včetně bezvěrectví, jsou stejně dobrá a misie, získávání druhých pro Krista, je (slovy Mirka Dušína) „nečestná a nesportovní“. To bychom ale museli z Bible škrtnout minimálně půl Nového Zákona. Ježíš je skutečně jediná cesta člověka k Bohu. Tím ovšem nechceme klást nějaké hranice Božímu slitování – Pán Bůh ve svém úradku člověku nepřístupném může mít cest „opačným směrem“, tedy od sebe k člověku, libovolně mnoho. V podobenství o Posledním soudu Ježíš říká že i pro všechny ty „národy“, tedy „pohany“ kteří Ho osobně nikdy nepoznali, je paradoxně jedinou cestou mezi „požehnané jeho Otce“ - v každém hladovém, žíznivém, nahém, uvězněném či jinak strádajícím člověku – ať uctívají koho nebo co chtějí, budou souzeni podle jediného metru, a tím je Boží láska v Kristu k lidem. To je ale všechno Boží věc, ne naše. Z našeho lidského pohledu má jediný Boží „certifikát pravosti“ cesta v evangeliu jeho Syna.
„Věřte v Boha, věřte i ve mne“ - Povšimněme si ještě toho slova „věřte“. Víra – to je vlastně vztah, vztah důvěry vůči Bohu i vůči jeho dílu v Kristu, ale také vztah, který zakládá společenství. Tento vztah je dílem toho, kdo v dnešním oddíle ještě není jmenován, uslyšíme o jeho zaslíbení až příští neděli – Duch svatý, Duch Přímluvce. V onom vztahu důvěry je tak vlastně činná celá Trojice Boží. Názorně to vidíme na příkladu sv. Štěpána z prvního čtení – v poslední chvíli svého života je plný Ducha svatého – ano, plný Ducha svatého, ne plný kuráže či nějakých jiných osobních kvalit, naplňuje ho něco odjinud, shůry – a vidí v otevřených nebesích Boha a Ježíše – Syna člověka – po pravici jeho slávy. Ono trojiční „Věřte v Boha, věřte i ve mne“ se u Štěpána naplňuje v tom jak se závěr jeho života protíná se závěrem pozemského života Ježíšova – v modlitbě za nepřátele a odevzdání ducha Milovanému.
„V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ Tradičně při představě toho velkého „Božího domu“ myslíme na nebe, kam odejdeme po smrti, zpívá se tak o tom v mnoha starých kostelních písních, zaznívá to jako slova útěchy při křesťanském pohřbu. Židovskému posluchači se však při vyslovení slov „dům Boží“ vybavil chrám Hospodinův. Také ten kamenný „dům Boží“ měl mnoho „příbytků“, kněžských komůrek pro potřeby chrámového personálu. Ježíšův chrám Nové smlouvy však vypadá úplně jinak, než zděný svatostánek v Jeruzalémě, který Židům každou chvíli rozbourali nějací cizí vojáci. Ježíšův chrám popisuje ve dnešním druhém čtení apoštol Petr: je to „duchovní dům“ postavený na Kristu jako „úhelném kameni“; z „živých kamenů“ jeho učedníků; místo kamenných zdí živí lidé. Touto duchovní stavbou je Kristova církev, která spojuje nás, „živé kameny“ Božího příbytku zde na zemi, s těmi, kdo jsou „živi Bohu“ a předešli nás do těch příbytků u něj; Kristus spojuje nás, „církev bojující“, s „církví zvítězilou“, od Štěpána a lotra po pravici až po dnes a denně umírající svědky evangelia.
V „duchovním domě“ apoštola Petra ovšem nemáme fungovat jen jako živé kameny, ale také jako „královské kněžstvo“. Když evangelík slyší slovo „kněz“, vzpomene si na katolického pátera a pohotově vyhrkne: „my žádné kněze nemáme!“. Sv. Petr a reformační otcové ovšem mají jiný názor, správná odpověď má znít „u nás je knězem každý!“ Právo přinášet oběť smíření s Bohem za lid má jen velekněz a v Novém Zákoně to jednou provždy udělal jediný velekněz Pán Ježíš. Ovšem k přinášení „duchovních obětí“ je povolán každý křesťan; křest je vlastně jediné „kněžské svěcení“ Nového Zákona. Jako oběti „Bohu milé“ nemáme přinášet žádné berany, kozly, býky či holuby, nýbrž sami sebe, sebe a své vztahy – k Bohu (modlitby, chvály a díky) i k druhým lidem – projevy lásky a solidarity, v listu Filipským je pro sv. Pavla takovou „obětí Bohu milou“ i ryze praktická finanční pomoc.
Z pohledu apoštola Petra si tedy v církvi nemáme jen užívat znovuzrození z vody a Ducha, mléka Božího slova v evangeliu a dobroty Páně u jeho stolu, ale jsme také povoláni k tomu být aktivní; budovat „dům“, tedy společenství a sloužit v něm Bohu i bližním. Je třeba přijmout, že to není žádná naše kvalita ani zásluha, ani danost třeba tím, že jsme se do církvi narodili – Petrem citovaná slova proroka Ozeáše „kdysi jste byli ne-lid, bez slitování“ - se vztahují na jednoho každého. Láskou Kristovou však nyní jsme lid Boží a došli jsme slitování. Nermutiž se tedy srdce naše, věřme v Boha i v toho, kterého poslal – Ježíše Krista.