Milé sestry, milí bratři, [milí přátelé Boží],
dnešní bohoslužby bychom si měli zvláště vychutnat, protože, jak jsme už zjistili, připadl letos na tuto neděli svátek Zjevení Páně. V naší církvi, která obvykle slaví (kromě Vánoc, Nového roku a Velkého pátku) jen neděle, tak má dnes tento svátek nezasloužené štěstí být slaven, štěstí, které se mu naposledy dostalo L. P. 2002 a znovu přijde „k lizu“ až v lednu 2013.
Protože je tedy naše možnost slavení Zjevení Páně neboli Epifanie taková řídká, mohlo by se zdát, že to je svátek zbytečný, že vlastně ani není tak moc co slavit, co si připomínat. Evangelium, které jsme před malou chvílí slyšeli, se přece často čte na Vánoce, mudrce z východu vnímáme víceméně jen jako figurky do počtu v betlémské jesličkové scéně, jako postavičky, které nám hrají děti ve vánočních hrách s ručníkem neuměle zavázaným do turbanu, jako jakési opozdilce za pastýři, kteří malému Ježíškovi své zpoždění ovšem vynahradí luxusními pozornostmi z dovozu. Zkrátka jako takový kamínek z mozaiky vánočních příběhů, jejichž čas už pomalu odeznívá s povánočními výprodeji v obchodech a návratem do syrové reality práce, [termínů,] školy, [zkoušek a zápočtů] a jiných všedností. Tak proč tu zkoušet nějaký druhý Štědrý den[/večer], ne že bychom Vánoce neměli rádi, ale přeci jen... už i ten „černej vzadu“ pomalu propásl správnou dobu, kdy je vhodné „vinšovat Nový rok.“
Pokud se ale nad přečteným evangeliem chvíli zastavíme a zamyslíme, možná v něm najdeme i něco více než jen doplněk lukášovské pastýřské idyly. Hned zkraje je tu zmíněn král Herodes, ale na rozdíl od císaře Augusta a jeho místodržícího Quirinia u Lukáše tu není jako pouhý patník u řeky času; v dalším příběhu bude hrát jednu z hlavních rolí a to bohužel nikoliv kladnou. Velký stavebník a hlavně velký paranoidní psychopat podezíravě likvidující i své vlastní příbuzné – to je zjev, který do vánočního „dujdání“ a „rolničkování“ vnáší tóny poněkud skřípavé a temné. A pak tu jsou ti mudrci. Vlastně podle původních textů „mágové“ - tato profese nám zavání kejklemi a kouzelnictvím, tedy něčím, od čeho se naše křesťanská (a jistě i dobová židovská) víra vědomě či podvědomě štítivě odtahuje. Zda to byli opravdu mudrci nebo jen mudrlanti, to nám popis jejich pracovní činnosti ve skutečnosti neodhaluje, i když v Persii, odkud mohli pocházet, byli tímto pojmem označováni i vysoce postavení kněží a rádci. Do Jeruzaléma je přivedly jejich astrologické (hvězdopravecké) zájmy, což byla záležitost z pohledu židovského zákona rovněž podezřelá. Zkrátka a dobře, do pravověrných ctitelů Hospodina měli tito pisatelé horoskopů zřejmě opravdu daleko.
Přesto však uviděli úkaz (evangelistou označovaný za hvězdu), který způsobil, že se ocitli ve správnou dobu na správném místě. Nejprve si ale trochu zašli; hvězdu si podle svých tabulek vyložili jako znamení narození mimořádné osobnosti, která měla něco společného s kralováním a s Židy, tedy zřejmě židovský král, a dál se milí mudrcové-mágové řídili už spíše selským rozumem – kde jinde hledat židovského krále než v židovském hlavním městě. Tam ale o něm nikdo neví a rozhodně nesdílí +jejich radostnou touhu vzdát mu hold – třicetiletá zkušenost s Herodem ukázala na příliš mnoha případech, jak skončili zájemci o židovský královský trůn. Zároveň ale v době nabité očekáváním Mesiáše každá podobná zpráva působí jako rozbuška, takže se za chvíli donese i do míst nejvyšších.
Herodova podezíravost je v pohotovosti; povolává si tedy na pomoc místní odborníky, aby mu sdělili, kde se „konkurent“ objevil. Znalci z velerady na základě Micheášova proroctví dovozují, že se Pomazaný má narodit v Betlémě, ovšem kdy, to nikdo neví, to tam jaksi prorok zapomněl dopsat. Mohli by to ale vědět ti šarlatáni z Východu, myslí si Herodes, a pak už podle místa a času bude snadné vyřešit problém nového krále metodou „najdi a znič“ [search and destroy]. A tak si je tajně zavolá, a pověří je první částí operace, druhou pak vykonají jeho hrdlořezové. Nakonec se zbaví i těchto „užitečných idiotů“, jen co odvedou požadovanou špinavou práci. A tak mudrci bezelstně přislíbí a na základě proroctví provedou opravu kursu směr Betlém.
A tu se na potvrzení správnosti rozzáří hvězda, kterou viděli na východě, rozzáří se v nové roli, aby jim ukázala nejen koho hledat, ale také kde ho hledat. A čím více září hvězda, tím více září i mudrcové – radují se „nesmírnou“, „velikou“ radostí, radostí, kterou zvěstoval anděl bázlivým pastýřům v krajině betlémské, kterou teď mudrci procházejí.
Na tomto příběhu si můžeme povšimnout předně toho, komu se Bůh dává poznat, komu se Boží Syn poprve vyjevuje ve svém královském majestátu – jsou to pohané, zabývající se nedovolenými, závadnými praktikami hledání budoucnosti ve hvězdách, v tom, co příběh stvoření označil za pouhé svítilny. Nepřicházejí k Ježíšovi na základě misie nebo četby Bible, přivádí je jen mlčenlivě svědectví hvězdy, za kterou putují – i když text Písma, tedy to Micheášovo proroctví, opraví směr jejich pouti na správnou cestu. Ještě více je zarážející, jak jsou nepřipraveni a dezorientováni ti, kdo byli na příchod Mesiáše staletí připravováni – elita vyvoleného národa se o jeho narození dozvídá „zvenčí“, od nábožensky nedůvěryhodných cizinců. Ti, kteří by měli být „v první linii“ vítající narozeného Krista, se neochotně probouzejí ze spánku, do kterého je ukolébaly stereotypy jejich náboženství – Herodem notně vyspravený a vylepšený chrám a jeho nerušený kultický provoz nebo krunýř stále nových a nových morálních pravidel. Zrůdná postava Herodova mezi nimi stojí jako jakýsi předobraz vládců a představitelů společnosti, kteří se Kristu sice ústy klanějí, ale svými činy jej pronásledují a stíhají až k prolévání krve – včetně krve těch nejmenších.
Pohan Bileám kdysi řekl Moabcům: Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele (Nu 24:17). Toho o kom mluvil „viděl, ne však přítomného, hleděl na něj, ne však zblízka.“ Mágové z východu jej však zblízka spatřili, stáli v záři „Hvězdy z Jákoba“, viděli „Věčného Otce / slávu věčnou v tělo oděnou, Boha jako dítě / zavitého v plenách“, jak se o tom zpívá v koledě Adeste fideles. Lidová tradice z nich udělala krále, oni však přišli vzdát hold poklonou a dary Králi skutečnému – byť žijícímu kdesi ve stáji na zapadlém judském venkově. Dary které přinášejí snad odkazují ke královským darům z Izaiášova proroctví [i z žalmu, který jsme zpívali], snad ale také symbolicky vyjadřují význam toho, který byl obdarován – zlato královskou důstojnost, kadidlo božství nebo kněžství, myrha prorocký úděl vedoucí až k utrpení a oběti života – údělu, který má záhy pocítit ve výbuchu Herodovy zloby. Vykladači Jeruzalémské bible v poznámce k textu píší, že Matouš zatímco v 1. kapitole hovoří o osobě Ježíše, Syna Božího a syna Davidova, v 2. kapitole mluví o jeho poslání: Ježíš přináší spásu, kterou nabízí pohanům, je světlem k jejich osvícení a k slávě lidu Izraele, jak říká Simeon u Lukáše. A totéž by bylo možné říci také o rozdílu obou velkých vánočních svátků, Narození Páně a Zjevení Páně – Vánoce vypovídají kdo k nám v Ježíši přišel, o jeho identitě, Zjevení Páně a vyprávění na ně navázané (o Ježíšově křtu, o svatbě v Káni atd. až do Proměnění Páně) k tomu také přidávají proč přišel, o tajemství jeho života s námi a pro nás.
A tak si ze slyšených textů můžeme odnést dvojí: jednak pozvání k radosti, kterou zakoušeli mudrcové, radosti, že i my, křesťané z pohanů jsme, jak píše sv. Pavel, spoludědicové nevystižitelného Kristova bohatství a účastníky jednoho a téhož těla, ve kterém máme podíl na zaslíbeních Kristova evangelia. Proto ona nádherná prorokova výzva: Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva, neplatí jen zdeptanému Jeruzalému, ale také nám. Na druhé straně jsme také vybízeni k zamyšlení, zda podobně jako ti zákoníci a velekněží kolem Heroda nevězíme ve svých stereotypech, tradicích a zvycích, kvůli kterým můžeme snadno propásnout okamžik, kdy kolem nás prochází Pán, a zda se také křivě a pohoršeně nedíváme na ty, které si vede Pán neobvyklými cestami mimo naše škatulky a schémátka. Poselství svátku Zjevení Páně je o tom, že o Vánocích narozený Kristus přišel pro všechny a ne jen pro některé.
Kristu Králi, pro nás narozenému – pojďme, pokloňme se!
Amen.