Dluhy

Autor:
Publikováno:

24. neděle v mezidobí (Mt 18:21-35)

Dluhy nejsou příjemná věc. Každý, kdo někdy něco dlužil to ví. Když někomu dlužíme třeba i jen nepatrnou věc – vypůjčenou knížku, nějaké to pivo v hospodě nebo pár korun přijatých jako výpomoc v akutní finanční tísni – a zůstala v nás trocha svědomí, neradi chodíme věřiteli na oči, v rozhovoru s ním míváme takový ten nepříjemný pocit, že něco mezi námi pořád leží – a často ho mívá i ten, vůči němuž jsme dlužníky; je mu trapné připomínat nám, že máme „pamatovat na navrátila.“ Skutečný problém je, když někdo v dluzích vězí až po uši, tj. vůbec nemá a v dohledné době ani nebude mít na to, aby dluh srovnal – i při nejlepší vůli. Něco takového jsme možná zažili, nebo to alespoň víme o někom z okolí; není to dnes tak neobvyklá věc – začínající podnikatel si vezme vysoký úvěr, ale firma neprosperuje, mladí manželé se upíší hypotéce, ale jednomu z nich se vážně zhorší zdraví a z jednoho platu už to utáhnout nejde, lehkomyslný člověk naletí na „výhodnou půjčku“, ze které se vyklube lichva s krvavými úroky. Zkrátka, člověk vůbec nemusí být hazardním hráčem, nebo vše „vrazit do ženských a do krčem“, jak psal básník Francois Villon, aby se ocitl v situaci, která už má jen dvojí důsledek – v tom lepším zaklepou na dveře bytu pánové, kteří si odnesou televizi či nějakou jinou dostatečně drahou věc, v tom horším přijde policie, soud a pak vězení pro dlužníky. A z novin a politiky dokonce víme, že nemalé dluhy mají nejen jednotlivci, ale i celé státy. Přiznám se, že já osobně mám z dluhů hrůzu a jakoukoliv půjčku bych si vzal jen v případě krajního zoufalství.

Situaci, kdy někdo lítá v dluzích až po uši, použil také Ježíš v podobenství z dnešního textu. Nějaký král se rozhodne dát do pořádku finance a začne vymáhat pohledávky od svých služebníků. A při kontrole účtů se zjistilo, že jeden z nich svému pánovi dlužil neuvěřitelnou částku deset tisíc hřiven stříbra. Deset tisíc hřiven, to nebylo jako deset tisíc korun. Někdo spočítal, že by to byly v dnešních měnách miliardy dolarů, tehdejší průměrná rodina z toho mohla by z toho mohla být živa teoreticky 137 tisíc let. Částka byla (pro srovnání) mnohonásobně vyšší než roční souhrny daní, které platila Galilea a další země. Zkrátka, ten služebník zřejmě nebyl žádný „pucflek“ nebo „podržtaška“, když mohl prošustrovat tak neuvěřitelný majetek, snad to byl nějaký správce či guvernér, který dohlížel na cash flow, peněžní toky v celé provincii či jiném rozsáhlém území.

Zkrátka, náš milý služebník udělal takový dluh, který neměl nikdy šanci splatit. Tehdejší právo znalo vedle exekuce a vězení i další metodu trestání nevymahatelných dluhů – prodání do otroctví. Dlužníka měli prodat se vším co mu patří, s rodinou i s majetkem a tak alespoň částečně refundovat pánovu ztrátu. Taková představa se ovšem služebníkovi nezamlouvala a tak škemrá a slibuje, žadoní ještě o jednu šanci, o příznivější termíny a splátkové kalendáře. A, světe div se, pán nejen trpělivě poshoví, ale rovnou celý dluh smaže a odpustí. Služebník jde, jistě rozradostněn, jak se situace vyřešila, a tu potká jiného služebníka, vůči kterému je v postavení opačném, postavení věřitele. Ten druhý mu dluží nepatrnou částku, „visí mu stováka“ řeklo by se dnes; i když ten „stovák“ na naše byly spíše tak dva až tři průměrné platy a tedy částka, která se nedala srovnat jen pouhým sáhnutím do peněženky, přesto byl realisticky splatitelný a hlavně to byl velmi nepatrný zlomek, jedna půlmilióntina toho, co mu bylo odpuštěno. Ale ve stejné situaci se zachová naprosto opačně než král – nejenže dluh neodpustí, na rozdíl od krále, ale dokonce svému druhovi nevěnuje ani tu trpělivost a „poshovění“, kterého se předtím u krále sám dovolával. Když se na něj dostatečně vyvztekal, nechal ho ještě zavřít do basy, aby ten jeho dluh z něho vytloukli jiní. Tento rozpor nás jistě rozhořčí; připomene nám nespravedlnost v dnešní společnosti, kdy jsou lidé honěni po soudech pro pár tisícovek, ale nad miliardovými dluhy z vytunelovaných podniků se rezignovaně mávne rukou.

Rozpor rozhořčil i kolegy obou protagonistů, a to do té míry, že si šli stěžovat ke králi. A rozhořčil i krále, který byl nucen revidovat původní přejný postoj k nemilosrdnému služebníkovi; služebník jde znovu na „kobereček“ a z „koberečku“ rovnou do mučírny, oficiálně na dobu než zaplatí do posledního haléře, což ale prakticky znamená, že už živý těžko vyjde. Na skřipcích či palečnicích se těžko generuje nějaký zisk, tím méně takový, na který by se normální cestou vydělávalo statisíce let; tady už nejde o peníze, ale „jen“ o naplnění pošlapané spravedlnosti.

Podobenství je odpovědí na Petrovu otázku, kde jsou hranice odpuštění. A svým způsobem i souvislostí, kontextem Ježíšových slov o napomínání bratrů, které by bez spojitostí s láskou a odpuštěním mohlo vyznít jako ono známé „třikrát a dost!“ Nemáš odpustit třikrát, ba dokonce i sedmkrát je málo, ale třeba sedmdesát sedmkrát. To znovu není konečné číslo, kolikrát je třeba bratru odpustit. Ve Starém zákoně si můžeme vzpomenout na Lámecha, který se před svými ženami chvástal, že zabil člověka a dalším pomyslným protivníkům sliboval 77násobnou pomstu. Proti tomu stojí 77 Ježíšových odpuštění. Jakoby snaha zastavit šílený kolotoč zrady a pomsty. Sílu k odpuštění druhému ale máme hledat v tom, že i nám samotným bylo odpuštěno. Někdy si to sami neumíme představit. Žijeme ve světě, kde všudypřítomné zlo a agrese jakoby odpuštění viděly jako slabost, jako místo, kde se chytřejší pere tam kde moudřejší ustupuje. Dost možná, že podobným způsobem „podle sebe soudím tebe“ uvažovali i Jákobovi synové z dnešního SZ textu: po tom co provedli Josefovi, si nemohli představit nic jiného, že nabytá moc je pro Josefa skvělým prostředkem k pomstě; snad je dosud šetřil s ohledem na otce Jákoba, ale teď, když je starý pán po smrti, jim to všem pořádně spočítá. Ale Josef zastavuje tuto spirálu msty; on sám, který poznal milost Boží, tuto zkušenost promítá i do vztahu ke svým bratrům.

Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“, říkáme v modlitbě Páně. V originále jsou jak jistě víte „dluhy“ a „dlužníci“ - dluh je v Bibli vedle sejítí z cesty velmi častým obrazem hříchu. Finančních dluhů se bojíme a mnozí z nás se pokoušejí žít tak, aby „nebyli nikomu zavázáni“. Přesto ale ten největší dluh udělal každý z nás – dluh vůči Bohu, dluh lásky k němu i k bližním – ať už těm blízkým, partnerovi, dětem, rodičům – nebo třeba i k lidem které jsme nikdy v životě neviděli. Dlužní úpis tohoto dluhu však skončil na Kristově kříži. Žijeme jako dlužníci omilostnění z nezplatitelného dluhu, dejme si však pozor, abychom zároveň nebyli nemilosrdnými věřiteli svých bližních. Jinak se nám naše tzv. spravedlnost promění v zavazadlo, se kterým se těsnou branou bude procházet jen velmi těžko.