Ještě v dobách „totáče“ běžel v televizi pořad nazvaný „Křeslo pro hosta“. Obvykle do něj usedla nějaká osobnost (či ten, kdo byl v oné době za osobnost považován). Po snůšce různých názorů a vzpomínek hlasatelka vždy pokládala ke konci pořadu stejnou otázku: „Mistře, co jste ve svém životě / ve své tvorbě považoval za zásadní?“, „jaké je vaše životní krédo?“, „co byste odkázal lidstvu?“. Host z křesla pak zpravidla pronesl nějakou myšlenku, kterou považoval za natolik důležitou, aby tu byla, když už on tu nebude. Zda všechny tyto myšlenky skutečně přispěly k obohacení lidstva – to si nejsem tak úplně jist. Sám si nepamatuju ani jednu. Pamatuji se ovšem, že podobnou otázku po revoluci položil jakýsi novinář poslednímu československému katovi. Ten mu odpověděl něco v tom smyslu, „aby měl každý takovou práci, která by pro něho byla zároveň koníčkem.“ Přání sice samo o sobě hezké, ale z úst jeho autora zní poněkud divně.
Otázka „co je v životě nejdůležitější“ se také svým způsobem objevuje v dnešním evangelijním textu. Pokládá ji Ježíšovi jakýsi nejmenovaný zákoník, příslušník farizejského hnutí. A protože to důležité v životě pro něj vymezuje Boží zákon, Tóra, jak říkají Židé, rovnou tuto otázku položí v mantinelech tohoto Božího zákona: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší“, to nejdůležitější, to hlavní? Evangelista Matouš za tím hnedle vidí nějakou kulišárnu, pokus Ježíše nějak chytit za slovo a pak mu to „osladit“, asi podobně, jako to chce naše vláda osladit Evropě. Ostatní evangelisté nejsou tak podezíraví; diskuse o tom, které přikázání je vlastně to nejdůležitější, skutečně zaměstnávaly dobové židovské vykladače a byly předmětem debat a sporů. My víme, co Ježíš odpověděl, ale kdybychom to jeho odpověď neznali, k čemu bychom se my sami přiklonili? Snad Desatero? To říká řada lidí, kteří se pohybují na okraji či za okrajem církve a jejich představy o křesťanství jsou spíše mlhavé: „Já žiju podle přikázání, nikoho jsem nezabil, nekradu, nelžu, rodiče ctím...“ a mají za to, že to stačí, že to je vlastně to hlavní, o co v životě jde. Ovšem na židovské zákoníky by si s tímto nepřišli, ti dokázali z pěti knih Mojžíšových vydestilovat neuvěřitelné množství 365 zákazů a 248 příkazů, kterými se ctitelé Hospodina musejí řídit. To je jeden zákaz na každý den v roce, představme si trhací kalendář, který by nám každý den něco zakázal. Je to velmi náročné, zachovávat všechny tyto předpisy. Minulý týden jsme na sborovém pobytu v Chotěboři dělali večeři ve stylu židovské slavnostní velikonoční večeře; kdybychom ovšem měli zachovat všechny související předpisy, kterými se Židé musejí řídit, pravděpodobně bychom se vůbec nenajedli.
Ježíš ale zákoníkovi odpověděl tak, jak odpověděl. Citací textu, který zákoník musel notoricky znát zpaměti, protože se ho dvakrát denně modlil, textu o milování Boha celým srdcem, celou svojí duší a celou svojí myslí. A k tomu přihodil druhé přikázání, z 3. Mojžíšovy, o milování bližního, které jsme dnes také slyšeli ve čtení ze SZ. To, že Ježíš vyzdvihl zrovna tato dvě, v jeho době nemuselo být úplné novum, někteří rabíni uvažovali, zda by některé z nich nemohlo být tou správnou cestou. Ale u Ježíše je revoluční to, že obě přikázání takto propojil, že z tohoto dvojpřikázání lásky vytvořil dva panty, na kterých (doslova) „visí“ Zákon a Proroci, dveře, které vedou do svobody a života.
„Miluj Boha“ a „miluj bližního“ - tato dvě přikázání jsou od sebe neoddělitelné a přesto nezaměnitelné, podobně jako božství a lidství v osobě Pána Ježíše Krista – podobně jako je Ježíš Kristus pravý Bůh a zároveň pravý člověk, není možné oddělovat lásku k Bohu a lásku k člověku. Dost možná, že spolu tato dvě tajemství – tajemství Kristovy osoby a tajemství lásky – nějak vnitřně souvisejí, ale jak, to jsou úvahy spíše pro theology nebo lidi, kterým to Pán Bůh sám dá nějakým mimořádným způsobem poznat. My se zkusme zaměřit na to, co může být „největším přikázáním“ pro nás, pro náš každodenní, rádoby všední život.
To že jsou milování Pána Boha a milování bližního dvě strany jedné mince, že se nedají od sebe oddělit, nám říká Písmo svaté na mnoha místech. Nejzřetelněji to vyjadřuje sv. Jan ve svém 1. listě: Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. (1J 4:20.21). Ale zároveň se nedají ani zaměnit nebo nahradit jedna druhou. Co dokáže láska k Bohu bez lásky k bližnímu, to známe dobře z dějin: křížové výpravy, inkvizice a náboženské války zvládly zkompromitovat křesťanství v očích druhých dost spolehlivě. Tyto násilnosti byly sice živeny lidskou špínou a hříchem, ale u jejich zrodu vždy stáli i upřímně zbožní a zanícení fanatici, kteří byli k slávě Boží ochotní obětovat nejen cokoliv, ale hlavně kohokoliv. A tak jsme to ve 20. století zkusili s opačným extrémem: Pána Boha jsme posadili na lavici obžalovaných za koncentráky a jiné lidské průšvihy, dokonce jsme ho v různé míře postavili na vedlejší kolej i v církvi a evangelium zaměnili za různé čistě pozemské ideály – sociální spravedlnost, mezikulturní toleranci apod.; dost jsme se přiblížili k těm farizejům z evangelia, pro které nebyla možná jiná představa Mesiáše, než jako pozemského davidovského krále, který mává mečem a nastoluje celosvětový pořádek, ve kterém etnický Izrael hraje hlavní roli.
Ti kdo slyšeli moje kázání minulou neděli, si jistě vzpomenou, že v Ekumenickém lekcionáři byla perikopa o placení daní císaři – oddíl, který je těsně před tím dnešním, a ten na něj vlastně i navazuje. Naučit se dát císaři, co je císařovo – to není tak složité: pokud nedáme včas, ozve se ostatně císař důrazně sám. Dát ale Bohu to, co je Boží, to už taková legrace není. Vypadá to jednoduše: nejdůležitější je „miluj“; jistě známe citát sv. Augustina „měj upřímně rád a dělej co chceš“ - ta druhá polovina se nám tak líbí, že příliš nepřemýšlíme nad tou první. Ale Bůh toho chce docela hodně: Celé srdce, celou duši a celou mysl. Dnes bychom spíše řekli: celou osobnost, celý lidský život, veškeré schopnosti člověka. Milovat Hospodina celou duší, to znamená tu duši za něj někdy položit; podobně jako svatí ze Zjevení Janova, kteří nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti (Zj 12:11). Znamená to nedělit svůj život na chvíle, které Bohu patří, a na takové, ve kterých nemá co dělat. Tlak zesvětštělé společnosti deformuje i naše priority – vzdělávání dětí ve víře se stalo jen jedním z „kroužků“, kterého se potomek zúčastní jen pokud nebude příliš znaven chozením do flétny nebo tréninkem fotbalu. Dokonce jsem (v církvi!) zaslechl názor, že má někdo bohoslužbu jako „koníčka“ - zkusme si představit, že by měl třeba někdo jako „koníčka“ dejme tomu diakonii, službu bližním – to by nám přišlo nemístné. A přitom Bohu, který je Pánem jak krále Davida, tak i císaře pána i papalášů, které jsme zvolili v těchto i jiných volbách, stačí z našeho času jen jeden den v týdnu, a to ještě v takové formě, abychom si vedle toho zvládli odpočinout.
Theologie nám říká, že Bůh je konečným cílem člověka, jeho smyslem života. „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě,“ mohli bychom znovu citovat Augustina – modlitbu z jeho slavných Vyznání. Bůh je odpovědí na otázku, kterou je člověk, řekl zase jeden relativně současný filosof. Člověk ale není v Bibli jako osamocený jedinec, ale vždy ve spojení s druhými lidmi – jako rodina, jako národ, jako společenství. Pojem bližního Ježíš rozšířil na jakéhokoliv druhého člověka. Proto je láska k bližnímu tak neodmyslitelně spjata s láskou k Pánu Bohu; citace dnešního SZ oddílu: Budeš milovat bližního svého jako sám sebe je mimochodem nejčastěji citovaným SZ textem v evangeliích a dost možná i v celém NZ. Láska k bližnímu ovšem zase nemůže stát na písku naší dobré vůle nebo energie, která nám ještě zbývá do úplného vyhoření, nýbrž na skále vztahu k Bohu, vztahu který se udržuje živý modlitbou, nasloucháním Slovu Božímu, prameny křtu a Kristova stolu i společenstvím těch, kdo v něho věří spolu s námi. A na těchto základech stojí nejen Zákon a Proroci, ale i cesta, která vede do pravé svobody a skutečného života.