Bolševický vůdce V. I. Lenin kdysi napsal knihu s názvem „Co dělat?“ V této a jiných publikacích podával své názory a návody jak vybudovat „lepší zítřky“, o kterých světu bájil jeho předchůdce Marx. Většina z nás asi na vlastní kůži zažila, že se tyto návody příliš neosvědčily. Pokud podobné knihy ještě straší někde v knihovně, měly by být spíše odstrašujícím příkladem toho „co nedělat“.
Pojďme se ale podívat do jiné knihovny, do té, kterou (jak věříme) spolu s lidskými autory psal také Duch svatý. Z dnešních textů Božího slova, které jsme četli (nebo v případě 116. žalmu zpívali) jakoby zaznívala jedna otázka: „Co dělat?“ „Co mám/e dělat?“ A pokaždé v trochu jiné situaci. Výslovně se tak ptají Petrovi posluchači – židovští poutníci z různých koutů tehdejšího světa – po jeho svatodušním kázání, jehož závěr jsme slyšeli v 1. čtení: „Co máme dělat, muži bratři?“ Také žalmista se ptá: „Co mám dělat, abych se odvděčil Hospodinu za všechny dobré věci.“ V poněkud méně povznesené náladě se možná ptá v evangeliu Kleofáš a jeho druh: Co teď? Drsná a nezpochybnitelná objektivní realita kříže proti rozpačitě přijatému svědectví několika žen o vzkříšení – Co teď? Ptají se oba učedníci, než definitivně sbalí kufry a vyrazí směr Emausy.
Tyto texty možná zachycují různé situace různých lidí, kteří se setkají se svědectvím o Božím spásném působení, můžeme říci s evangeliem, které má zvláště teď, ve velikonoční době, podobu radostné zprávy o daru odpuštění v Kristově oběti a obnovení života v jeho zmrtvýchvstání.
Petrova promluva ve Skutcích je určena lidem, kteří se se zvěstí o Kristu setkávají poprvé: křesťanské vyznání o Ježíši, který je zároveň Kristem – Spasitelem a Pánem života se dotýká jejich srdcí a vyvolává spontánní otázku: jak reagovat, jak odpovědět na tuto Boží výzvu. Petr nabízí trojí odpověď, třikrát nechte Boha vstoupit do svého života: 1) obraťte se – pusťte Pána Boha ke kormidlu svého života, změňte kurs Božím směrem. 2) dejte se pokřtít na odpuštění hříchů – rozejděte se s minulou špatností, vykročte tím novým směrem jako noví, biblicky řečeno znovu narození lidé; toto odpuštění, garantované Pánem Bohem ve smlouvě křtu, si nemůžeme udělit sami, dává se nám jako dar. A konečně 3) přijměte Ducha svatého – nezůstávejte osamocenými ostrůvky a nechte Bohem zapojit do jednoho velkého organismu, vyražte na tuto cestu společně a dejte se zmocnit k předávání dobré zprávy dál. To není jen nabídka spásy, „záchrany z tohoto zvráceného pokolení!“ - je to také pozvání do života trojjediného Boha: návrat k Otci, který s láskou vyhlíží marnotratné děti, vstup do příběhu a do velikonočního tajemství smrti a vzkříšení jeho Syna a vytvoření společenství lásky v Duchu svatém.
Možná na tomto místě my, kdo už v církvi jsme, Petrovi trochu závidíme: také bychom byli rádi, kdyby za námi po našem svědectví přišli lidé s otázkou, jak se do tohoto úžasného dění zapojit, ale máme často pocit, že se to nějak nedaří. Naši „Médové“, „Parthové“, „Elamité“, „Kréťané“ atd. se často spíše pousmějí nebo si zaklepou na čelo; leckdy moc dobře neumíme svědčit ani vlastním dětem, partnerovi, sourozencům nebo vnoučatům. Třeba je to tím, že do věci příliš vkládáme sami sebe, svá chtění a představy, a dáváme málo prostoru Duchu Božímu. Možná je také část tajemství úspěchu skryta v tom, že všichni ti lidičkové z toho letničního mumraje slyší apoštoly mluvit o velkých Božích skutcích „jejich vlastním jazykem“ - umíme my zvěstovat Krista lidem okolo nás, nebo i svým potomkům, „jejich vlastním jazykem“, tak aby každý porozuměl? A dokážeme srozumitelně přetlumočit Boží odpověď, když už konečně někdo mezi nás přijde a zeptá se: Co máme tedy dělat, muži bratři (ženy sestry)?“
Učedníci kráčející do Emauz jsou v trochu jiné situaci. Znali Ježíše (alespoň tedy toho předvelikonočního, „proroka mocného slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem“), slyšeli zprávu o prázdném hrobě od žen – a přesto se zdá, jakoby vše zabalili. Truchlivou náladu konverzace nezaplaší ani zvědavý cizinec, který jakoby spadl z jiné planety a neví, co v Jeruzalémě ví snad každý. I v kruhu učedníků, tedy v církvi může někdy nastat situace, že nevíme jak dál – duchovní krize, ohrožená víra - a nepomáhá nám ani to, co máme v církvi tak nějak (většinou už od dětství) zažité a prožité, ani zvěstování v kostele nebo svědectví druhých, přestáváme rozumět Bibli, někdy jsme dokonce i alergičtí na všechno co připomíná víru nebo Boha.
Všimněme si v příběhu Ježíše – je tu představen jako ten, kdo vykládá Písma, kdo se jakoby snaží podepřít torzo víry Kleofáše a spol. Biblí – ale zároveň jako ten, kdo kráčí po cestě s nimi, kdo je provází – ano, nestaví se jim autoritativně do cesty, nevelí „čelem vzad“, jde s nimi jejich cestou, byť je to cesta, která je vzdaluje od Jeruzaléma, od místa, kde to má celé vypuknout. Možná toto Ježíšovo doprovázení na jejich cestě je to, co frustrovaní učedníci potřebovali; je otázka, jestli to není potřeba lidí dnešního světa, světa jehož jsme nevyhnutelnou součástí – spisovatel Albert Camus to vyjádřil slovy: „Nechoď přede mnou, nemám sílu tě následovat, nechoď za mnou, nemám sílu tě vést – pojď vedle mě a buď mým přítelem.“
Ježíš se učedníkům dává poznat až v okamžiku, kdy ho pozvou v Emauzích k sobě a on u stolu láme chléb; z hosta se stává hostitel. Možná nás někdy, kdy už jsme vyčerpaní z mluvení o Bohu nebo se v modlitbě točíme na místě, vrátí „do hry“ na Božím „hřišti“ právě eucharistické společenství Večeře Páně, nebo potkáme Boha úplně mimo prostředí církve - v druhém člověku, kterému pomůžeme (či on nám), nebo s ním sdílíme pár okamžiků svého života.
Žalmista ve 116. žalmu je pro mne příkladem tázání zralé víry: užil si v životě své – ovíjely ho „provazy smrti“, našla si ho „úzkost hrobu“, zmocňovala se ho „tíseň a utrpení“. A přesto tu stojí před Hospodinem a přemýšlí, jak Bohu poděkovat, jak mu vyjádřit vděčnost za to dobré, co mu prokázal. Jeho odpovědí je díkůvzdání, oběť vděčnosti a chvály, kdy pozdvihuje „kalich spásy“ a vzývá jméno Hospodin, pojmenovává přede všemi zdroj dobra, kterého se mu dostalo. Kalich spásy, záchrany (hebr. kof j:šuot) a „jméno Hospodin“, Jahve, připomene křesťanovi Ježíše, jehož jméno (J:hošua) vlastně znamená „Hospodin je spása“. Připomene nám to také jiný kalich, třetí kalich židovské velikonoční večeře, známý jako „kalich požehnání“ nebo „kalich vykoupení“, který Izraeli připomínal vykoupení z Egypta. Není náhodou, že právě tento kalich vybral Pán Ježíš, aby se nám stal zpřítomněním jeho krve, uzavírající novou smlouvu. Vždyť právě, jak jsme slyšeli z 1. listu Petrova ono vykoupení z našeho marného způsobu života, zděděného po otcích se neudálo za cenu zlata a stříbra či jiné cennosti tohoto světa, nýbrž za cenu drahocenné krve Beránka Božího Krista.
Nuže, pojďme tedy nyní i my (po vyznání naší společné víry a zazpívání písně) v díkůvzdání lámat chléb s naším Pánem, pozdvihnout kalich spásy a vzývat jméno Hospodinovo.
Amen.