B & S,
když jsem připravoval dnešní bohoslužby, s údivem jsem zjistil, že na tuto neděli připadá evangelijní oddíl z Ježíšovy velekněžské modlitby za učedníky, jak nám ji zapsal sv. Jan – a je to tentýž evangelijní oddíl, který se četl před rokem v Rijswijku, když jsme tam tehdy byli na návštěvě. Rozhodně to nebylo mým cílem, vracet se takto holandskému kolegovi „do barvy“; prostě to tak vyšlo v perikopách Ekumenického lekcionáře. A přesto: je to úplně náhodná shoda? Vždyť, je možné představit si příhodnější text pro chvíli, kde se spolu setkávají křesťané z různých zemí, konfesí a tradic, a společně slaví den Páně, než prosbu Pána Ježíše, aby „všichni byli jedno“ (J 17:11)?
Co to ale znamená, „být jedno“? Sedět vedle sebe v jednom kostele či jedné večeři, jít spolu na jeden výlet? To jsou jistě príma věci, které se do toho vejdou, ale cíl Ježíšovy prosby to beze zbytku nenaplňuje. I lidé z jednoho sboru, či dokonce z jedné rodiny, mohou sedět vedle sebe a přesto může být vnitřně mezi nimi neskutečná vzdálenost, mnohem větší než mezi Bukovkou a Rijswijkem; mohou jít vedle sebe a přesto si být neskonale cizí. V reálném světě si ty, s kým jsme „jedno“ pečlivě vybíráme, upřednostňujeme ty, kteří mají stejné názory a zájmy jako my, nebo ty, které s námi spojuje pokrevní pouto.
Ježíšova vize jednoty má ale jiný svorník, než stejné názory a zájmy či stejné příbuzné. Ježíš svým dílem chce budovat vztahy, které přetrvají i za hranice smrti, vztahy, které fungují i bez dálnic, pošty a Internetu. Tímto svorníkem chce být on sám, „jedno“ jsou ti, kteří zůstávají v Otcově jménu, které Ježíš nese a zjevuje je druhým. Být „jedno“ v Ježíšově smyslu znamená především mít podíl na něm, mít společenství s ním a jeho Otcem a modelem jejich vztahu nechat prostoupit i své vlastní vztahy k druhým. Ono „poznání“, které dává život, je v biblickém smyslu něco více než osvojení si nějaké náboženské nauky, „poznání“ biblicky znamená intimní, důvěrný vztah. Je nádherné, když Ježíš mluví o „jediném pravém Bohu“ při tom jej oslovuje „TY“; jediný pravý Bůh je osoba, partner, se kterým můžeme hovořit a mít k němu vztah, ne jakési neosobní jsoucno či kosmická síla.
Lukáš, který napsal Skutky apoštolů, tuto jednotu vyjádřil velmi prostě v dnešním prvním čtení - „jednou myslí“ (nebo jak překládá Jeroným „jednou duší“) vytrvávali Kristovi učedníci a učednice ve společné modlitbě. Zárodek budoucí církve Kristovy byl maličký – vešel se do jednoho pokoje. A přesto tato společná modlitba „jednou duší“ stála u základu mocného svědectví o Kristu a o odpuštění po celém světě – v Judsku i Samařsku, v Česku i Holandsku.
Když se chtějí muž a žena stát „jedním tělem“, slibují si věrnost „v dobrém i zlém“. „Ve dvou se to lépe táhne“, říká české přísloví a nit trojitá se teprve nepřetrhne, dodává k tomu biblický Kazatel (Kaz 4:12). Apoštol Petr v dnešním oddíle z epištoly připomíná, že bratrské společenství existuje také v tom „zlém“, v nesení utrpení, kterým křesťané procházejí pro Kristovo jméno. Boj proti Zlému ve všech jeho podobách se tak stává „ekumenický problém“; ďábel jako lev řvoucí šmejdí u nás v Bukovce či Vilémovicích stejně drze jako po ulicích Rijswijku a bezpochyby tady ani tam o hody nemá nouzi. Vědomí, že Kristův úděl v dobrém i zlém, podíl na jeho kříži i jeho slávě, neseme společně i přes hranice zadrátované ostnatými dráty, nás posiloval v nedávné minulosti, kdy pro naší zemi měl „lev řvoucí“ až příliš realistickou podobu militantně bezbožeckého státu.
Dnes máme, podobně jako naši holandští sourozenci v Kristu, svobodu přiznávat se ke své víře. Útoky Zlého však dostávají jinou, skrytější podobu než hladové šelmy v cirkusech římských císařů, krvavý meč vévody z Alby nebo komunistické koncentráky a kriminály. Mizí generace, pro kterou byl život v církvi samozřejmostí a ty následující musejí o svoji křesťanskou identitu bojovat ve společnosti, která si určuje svá vlastní pravidla, kde se každý stará jen sám o sebe a víra v Krista je předmětem nepochopení, zkreslování a posměchu nejen v každodenním životě, ale i v médiích a politických projevech. Také návnady konzumu a sebestředného života odvádějí duše z Kristova stáda – obávám se, že to platí, třebas v různé míře, na obou stranách bývalé „železné opony“.
Ať však výzvy a trápení, kterým křesťané čelí dostávají různou podobu a přizpůsobují se době jako viry různých chorob, zdroj síly k odporu proti zlu zůstává stále týž. Je to víra v jediného pravého Boha a v toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Je to také vědomí, že skrze podíl na jednom společném Pánu nejsme ve svých zápasech sami, že jsou v tom s námi i „naši bratři po celém světě“. Tento společný podíl na Kristově utrpení i Kristově slávě, spojení v dobrém i zlém i za obzor tohoto života – to je pravá jednota, která má být mezi Kristovými učedníky. Kéž zůstává naším „pevným základem“, obnovuje nás, posiluje a utvrzuje – a spojuje i přes ty tisíce kilometrů nejen mezi našimi sbory.