Dvěma z nás se dnes otevřela cesta k životu s Pánem Ježíšem, získali jsme dva malé sourozence v Kristu a spolu s nimi i úkol – svěřený v první řadě rodičům a kmotrům, ale také nám ostatním – je na této cestě vést, doprovázet a podpírat – slovem, osobním svědectvím i modlitbami, aby milost Boží, které se jim dnes dostalo, nebyla nadarmo. Při různých jiných příležitostech jsem připoměl, že křest je něco jako dveře, které Pán Bůh otevřel a zve nás do života v jeho přítomnosti, ovšem pokud na toto pozvání nereagujeme a nejdeme dál, to znamená pokud ho ve víře nepřijmeme, jsou tyto dveře otevřeny zbytečně a jen jimi táhne dovnitř.
Křest nemá žádnou kouzelnou moc, kterou by nás automaticky protlačil do nebe. Je to trochu jako bychom dostali „volňásky“ na drahé představení a pak se tam rozhodli nejít – když nám pak přátelé řeknou, že jsme přišli o prima divadelní kus nebo sportovní zápas, komu budeme nadávat? Dárci vstupenek, že nám ještě neposlal taxík až do domu a partu bodyguardů, kteří by nás do sálu nebo na stadion odvedli i proti naší vůli? To asi těžko, leda tak sami sobě bychom mohli nadávat. Aby v Božím království nebyla místo Michaela a Šimona jen prázdná sedadla – to je sice v první řadě na nich samotných, jak odpoví na Boží volání v čas k tomu příhodný, ale i my ostatní jsme částí Božího plánu, na jehož konci má zaznít dvojité rozhodné a mužné „ano“!
Shodou okolností („náhoda“ je v této souvislosti slovo poněkud nepatřičné) jsme mezi čteními z Bible na dnešní neděli slyšeli další pokračování dopisu sv. apoštola Pavla křesťanům v Římě, kde se zabývá tím, jak má vypadat život nově narozených Božích dětí, tedy těch kdo uvěřili a byli pokřtěni (a jak by tedy měl vypadat život nejen Michaela a Šimona, ale i každého z nás). Minulou neděli jsme se bavili o tom, jak si sv. Pavel tak trochu hraje s obrazem křtu, jak říká, že jsme vlastně „zanoření“ nebo „vrostlí“ do Pána Ježíše Krista a jeho příběhu – včetně jeho smrti, ale také vzkříšení. Pravidla pro nový život jsou pak jen logickým důsledkem tohoto faktu – už nejsme izolovanými ostrůvky, ale součástí velkého kontinentu; jsme částmi jednoho těla, kterému pracovně říkáme církev. V dnešním textu přechází na trochu jiný obraz – obraz jednoho služebníka a dvou pánů, kterým jak známo (mluvili jsme o tom zrovna na středeční biblické) nelze najednou sloužit.
Dnešní člověk slyší nerad, že by měl někomu sloužit nebo dokonce „otročit“, jak se píše v Pavlově listu doslova. Všechny revoluce posledních staletí slibovaly svobodu a rovnost a také v kapitalistické společnosti je hlavní motivací pro vydělávání peněz vedle pohodlného života nezávislost na druhých a možnost dělat si co chci. Někteří křesťané Pavlovy doby si takto také vyložili svůj nový statut Božích dětí – Bůh nám vše odpustil a Kristus nás osvobodil od zákona, který říkal: „musíš“, „musíš“, „nesmíš“ „nesmíš“ - můžeme si tedy dělat vše, co se nám zlíbí. Totální svoboda, utržení z řetězu bez rizika, že nás bude někdo popotahovat. Tož co tedy: budeme hřešit, protože nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? dává apoštol podobnou řečnickou otázku, jakou jsme slyšeli už minulý týden. To zrovna, to tak, hned si sám odpovídá, stejně jako minule.
Ono to vysvobození je vlastně ve skutečnosti změna pána – kdysi jste otročili hříchu, dnes sloužíte Bohu. Jak to? mohli bychom se zeptat – není to přestup z bláta do louže, z deště pod okap? Svoboda, která je další službou – to by nám mohlo připomenout heslo „Svoboda je otroctví“, nesmyslnou rovnici, kterou spisovatel G. Orwell parodoval dialektický materialismus komunistů. Nemá nakonec stejně pravdu filosof Nietzche, který se posmíval křesťanům, že mají „otrockou morálku“?
Biblické svědectví nás učí, že každá představa svobody, ve které jsme absolutními pány sami sebe, je iluze. Jistěže se tato iluze dobře prodává – to už věděli staří řečtí sofisté, kteří pochlebovali dobové zlaté mládeži, že „mírou všech věcí je člověk“. Když jim Sokrates objasnil, že pravda existuje nezávisle na lidských přáních, byl obviněn, že je to on, kdo kazí mládež, a donucen otrávit se bolehlavem. I dnes se tato iluze dobře prodává – stačí shlédnout pár reklam v televizi. Přitom už na samém začátku Bible vidíme Adama naslouchajícího slibům „budeš jako Bůh...“ - a o pár řádků dál schovaného v křoví s fíkovým listím na ohanbí. I v dnešním listu apoštol píše, že „svoboda od spravedlnosti“ je jen falešná svoboda, protože znamená otroctví hříchu. Takto „svobodný“ člověk vypadá viděno Božím okem dost směšně – asi jako opilec, který ve světě svých alkoholických představ ovládá celou Zeměkouli, a ve světě reálném už neovládá ani své vlastní svěrače.
Bůh naproti tomu jedná s člověkem na rovinu. Člověk není poslední mírou všech věcí, pokud dostane pravomoc „vládnout“ a „podmanit si“ stvoření, dostane ji zároveň s úkolem „obdělávat a střežit“; Izraelci nejsou vysvobozeni z Egypta, aby se rozutekli po světě a žili si každý po svém, ale také dostávají úkol – vytvořit ze sebe lid svatý Hospodinu. Dobrou zprávou však je, že člověka neosvobozuje otročení kde komu, žádné Arbeit macht frei, ale jen služba tomu, který je jeho posledním cílem – Bohu Stvořiteli. Jen ve službě Bohu platí zvláštní paradox, kterého si všiml Martin Luther, že křesťan je „od všech svobodný“ a zároveň „služebníkem všech“.
Podle Pavla je tedy volbou člověka to, komu bude sloužit. Můžeme si vědomě a dobrovolně („ze srdce“) zvolit službu Bohu a pak se radovat z prostoru svobody, který nám tato služba otevírá, nebo se doměle „osvobodit“ od spravedlnosti, pravdy a lásky – a upadnout do nejhoršího otročení, které existuje.
Komu budeme sloužit - to otázka velmi naléhavá – záleží na tom, komu propůjčíme své „údy“, tedy všechny naše možnosti a schopnosti. Mohou být prostředky spravedlnosti a pokoje, ale také hříchu, zla a ničení – Pavel používá, tam kde mají naše české překlady slovo prostředek, doslova „zbraň“ nebo „zbroj“ - ano, naše tvůrčí, organizační i jiné schopnosti se stávají zbraní v rukou toho, komu sloužíme – jsme buď Boží bojovníci, nebo ďáblovi žoldáci, neexistuje možnost neutrality nebo dezerce. Naše služba bude také adekvátně ohodnocena – každý pán ovšem platí jen tím, co dát může a tak je logické, že hřích jako svůj „žold“ nemůže dát nic jiného než smrt – smrt duchovní, která se spolu se smrtí těla stává smrtí definitivní, věčnou. Bůh však nabízí jinou alternativu – život, pokud jsme ochotni „vnořit se“ a „vrůst“ do života jeho Syna.
Citoval jsem kdysi také E. Brunnera, který napsal, že ten, kdo je pokřtěn, jako by byl orazítkován razítkem „Boží majetek“. Toto razítko neseme my všichni, kdo jsme byli pokřtěni, a ode dneška ho také nesou Michael a Šimon. Jako křesťanští rodiče vidíme děti jako dar od Pána Boha – nedostáváme je však do vlastnictví, jejich Pánem zůstává Bůh. V dnešním prvním čtení to dal trochu drastickým způsobem najevo Abrahamovi – syna Izáka, kterého mu dal, si mohl klidně vzít zase zpátky. Naštěstí to - z lidského hlediska - dobře dopadlo. Nicméně i tento příběh nám ukazuje, že náš úkol od Boha vůči dětem je být dobrými správci tohoto „Božího majetku“ - tak aby se později samy dokázaly postavit na tu správnou stranu, pod prapor života a ne smrti. A dnešní evangelium nás ujišťuje, že Bůh se ke svým „orazítkovaným“ dětem zná a zaručuje se za ně sám sebou. Ať Michal, Šimon i všechni ostatní Ježíšovi „nepatrní“ žijí tak, aby ti, kdo je přijmou, v nich přijali Krista a v něm toho, který jej poslal.
Amen.