Dnešní třetí neděle postní se v tradičním církevním kalendáři nazývá také svým latinským jménem Oculi. Oculi znamená latinsky „oči“; jistě jste poznali, že to souvisí se vstupním veršem naší bohoslužby, z žalmu 25: Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Oči jsou orgánem zraku, který nám pomáhá poznávat svět a orientovat se v něm, ale také hledat a nalézat to co potřebujeme nebo co jsme ztratili. V očích druhého člověka se také pokoušíme postřehnout něco z jeho nitra; lidské oči mluví beze slov, hoří láskou nebo srší nenávistí, ne nadarmo říká lidové přísloví „oko – do duše okno“ a také Ježíš oko nazývá „světlem tvého těla.“
Když žalmista „upírá své oči k Hospodinu“, je v tom toto hledání, hledání Boha, hledání odpovědí na otázky, hledání Boží pomoci pro vlastní život. Ale podobným způsobem se Bůh dívá na člověka, lutherská agenda nabízí jako alternativní vstupní verš z Ž 34: Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho. Žalmista upírá své oči k Hospodinu, Hospodinovy oči jsou obráceny ke spravedlivým – člověk hledá Boha, ale i Bůh hledá člověka.
Příběhem takového vzájemného hledání Boha a člověka je i oddíl, který jsme četli z evangelia, příběh o setkání Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny. Ježíš na své cestě z judska domů do Galileje musí procházet Samařskem, i když místní „domorodci“ nemají Židy příliš v lásce. V poledním žáru usedá vyčerpaný u studny. Je zvláštní slyšet o Ježíšově únavě a vyčerpání – trochu to provokuje, když vidíme v kontrastu s božským původem Spasitele a jeho mocnými činy – ale Ježíš je stejně tak pravý člověk (se vším všudy) jako pravý Bůh. Se vším všudy – s hladem, žízní i únavou. V poušti si kamení v chleby neproměňuje a tady dokonce žádá o pomoc jiného člověka. Sv. Augustin si všímá této Ježíšovy slabosti ve svém výkladu tohoto místa Janova evangelia: formuluje pozoruhodnou myšlenku, že stvořeni jsme byli Boží (Kristovou) mocí, ale vykoupeni jsme Kristovou (Boží) slabostí: není to nepodobné přesvědčení Dietricha Bonhoeffera – evangelického myslitele popraveného nacisty – že Bůh dnes v tomto světě nepůsobí svojí všemohoucností, nýbrž svojí bezmocí. Vodu k životu věčnému nám nabízí ten, kdo zároveň vyprahlými ústy prosí o hlt z našeho džbánu.
Ježíš je ale i ve své fyzické nouzi pozoruhodně svobodný: dává se do řeči s tou Samařankou a tak prolamuje hned dvě dobová tabu – pravověrný židovský muž by se na veřejnosti se ženou vůbec nebavil a před Samaritánem by si akorát tak odplivl; a tady má Ježíš obojí v jedné osobě – a klidně se s ní (s tou osobou) baví, až učedníci nevěřícně kroutí hlavami. Samařanka ještě ke všemu žije v docela neutěšených rodinných poměrech – i když Ježíšova poznámka o tom, že měla pět mužů nemusí nutně znamenat, že se jednalo o ženu lehčích mravů: vzhledem k tomu, jak snadné (pro muže) tehdy bylo v tehdejší společnosti rozvést se (pro připálenou večeři apod.), mohlo těch pět být popořadě klidně jejími zcela právoplatnými manželi, mohla to být prostě žena-smolařka, která po pátém zkrachovalém manželství pošesté raději neriskovala a žila se svým druhem jen tak „na hromádce.“
Rozhovor, který spolu ti dva vedou, je po mnoha stránkách pozoruhodný. Vidíme, jak Samařanka postupně odhaluje Ježíšovu totožnost: nejprve jen trochu zvláštní Žid, který se baví se samařskými ženami, poté prorok, a nakonec „není to snad Mesiáš?“ (její krajané ji pak ještě trumfnou, když Ježíše označí za „Spasitele světa“ - Mesiáš byl v dobovém vidění jen spasitel Židů). Můžeme se ptát, co je motorem ženiných otázek, zda je to prostá zvědavost, eventuálně kombinovaná s podvědomou snahou potvrdit si vlastní pozici (asi jako když se dnes potkají křesťané různých vyznání a baví se spolu: „co říká tvoje církev o Bibli, o papeži apod.“). Možná i zvědavost, jak bude Ježíš reagovat – snaha jej zkoušet, okořeněná trochou provokativní koketerie. Ježíš ale jde z nezávazné diskuse přímo „na dřeň“ ženina života ačkoliv to nedělá proto, aby ji moralizoval a sahal do svědomí.
Co vlastně mají společného ta témata rozhovoru? Živá voda, svatá místa. Můžeme prozradit řešení hádanky: je to Ježíš sám. Je to on, kdo se z našeho pohledu možná poněkud neskromně snaží strhnout pozornost na sebe. V diskusi o živé vodě nakonec nejde o tu vodu jako takovou, i když voda je vedle světla a jídla jedním z nejsilnějších biblických symbolů, odkazujících na neviditelné skutečnosti. Jde o onen „Boží dar“ který má vzbudit v ženě touhu po prameni k věčnosti a tímto darem je sám Ježíš. Proto tak razantně obrací pozornost Samařanky od vody k poznání, že on je prorok, zjevovatel Boží vůle. Podobně diskuse o tom, kde má být ctěn Bůh paradoxně ukazuje ke Kristu – naplněním onoho ctění Otce „v Duchu a v pravdě“ není židovská synagoga, modlitebna nevázaná na žádné místo, jeho naplněním je znovu Kristus, neboť on je pravda a křesťan jinou pravdu než Krista nezná; stejně tak Duch svatý je ten, kdo v církvi koná dál Kristovo dílo. A v naší bohoslužbě Bůh opravdovost požaduje (aby jí vnitřně odpovídal i křesťanský život) – ale zároveň opravdovost nabízí: křesťanská bohoslužba už nejsou pouhé předobrazy jako hod beránka a oběti; proto věříme, že za svátostmi Nového Zákona je spásná skutečnost a nejde jen o pouhé vnější naznačování.
V úvodu jsem mluvil o Bohu, který hledá člověka a člověku, který hledá Boha. Bůh hledá člověka stále a také člověk by jej měl hledat celý život. Čtyřicetidenní doba postní, kterou každý rok prožíváme, je nám dána jako jakýsi „píseček“, na kterém bychom toto celoživotní hledání měli trochu trénovat. Třeba zamyšlením nad tím, jestli naše oči upírané na Hospodina nejsou něčím zalepené, zamlžené nebo zakryté. Jestli se naše bohoslužba koná v Duchu a v pravdě. Jestli je centrem našeho života opravdu Bůh v Ježíši Kristu. Jestli opravdu v každém, kdo nás prosí o džbánek vody, vidíme toho který nám dává nevysychající pramen, který vyvěrá k životu věčnému.