jak už jsem se kdysi zmínil, texty Písma svatého na neděle po Zjevení Páně („Třech králích“) nám nabízejí různé pohledy na to, kým je pro nás Pán Ježíš Kristus – tuto jeho totožnost můžeme odhalovat z proroctví Starého zákona i z evangelijních příběhů z Ježíšova života a ze svědectví různých biblických postav. Minulou neděli jsme četli příběh o Ježíšově křtu, kde o něm svědčí sám nebeský Otec jako o svém milovaném synu, a letmo jsme se dotkli také textu, který jsme četli před chvílí, Janova svědectví, na jehož počátku na Ježíše ukazuje se slovy: Hle, Beránek Boží.
Po obrazu otevřeného nebe a Otcova milovaného Syna tu tedy máme další obraz: Beránek Boží, beránek, který patří Bohu, kterého Bůh dává. V mysli starozákonního člověka se obraz beránka okamžitě spojuje s myšlenkou oběti – takový izraelský písmák by si jistě vzpoměl už na počátku Bible na příběh Abrahama na hoře Moria, o tom jak na hranici k zápalné oběti shoří místo syna Izáka beran chycený v houští za rohy, beran, kterého „Bůh sám vyhlédl k oběti.“ Nebo velikonoční beránek, pascha, při vyjítí z Egypta – beránek, jehož krev označuje veřeje Hospodinova lidu, aby nezahynuli jeho prvorození. [Tento týden zesnulý] profesor Starého Zákona Jan Heller ve své knize „Tři svědkové“ upozorňuje na zvláštní shodu – hebrejsky „beránek“ se řekne skoro stejně jako staroegyptsky „syn“. Tedy Egypťanům umírají synové, ale Hebrejům na jejich místě beránek – znovu beránek místo syna, jako v příběhu o obětování Izáka. K tomu dlužno podotknout jeden opomíjený detail – zachráněni nejsou automaticky ti, kdo jsou pokrevní Židé, nýbrž ti, kdo poslechnou Mojžíše a označí veřeje tak, jak přikázal Hospodin; jinými slovy, anděl smrti neudeří tam kde najde krev Abrahamovu, ale krev beránkovu. Beránci pak hrají důležitou roli ve starozákonních obětních předpisech – jsou denně obětováni v jeruzalémském chrámě, jsou obětí za hříchy a viny jednotlivců i celého společenství. Text druhé písně o Hospodinovu služebníku (Iz 49:1-7), který jsme dnes četli jako 1. čtení, nám připomene proroka Izaiáše píšícího později o tom, který „jako beránek vedený na porážku...zůstal němý, ústa neotevřel“ a „nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“
To vše je skryto v Janových slovech: hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa – beránek, který umírá na místě jiného, beránek, jehož krev přináší záchranu, beránek němý, který nese hříchy mnohých.
Jan ale ve svém svědectví pokračuje dále: jeho beránek Boží je zároveň tím, kdo je „větší“, důležitější než on, který křtí Duchem svatým, Syn Boží, Boží vyvolený. Na jedné straně pasivita a němota beránka – na druhé moc vyvoleného, který je nejen plný Ducha svatého – četli jsme, že Duch na něj nejen sestupuje, ale i trvale na něm zůstává – ale tímto Duchem křtí, tedy do něj ponořuje i ostatní a tak naplňuje smysl Janova křtu vodou. Tuto zvláštní dvojakost už vidíme u starozákonního proroka – na jedné straně němý beránek, který ústa neotvírá, na straně druhé vyvolený Svatého Izraele s ústy jako s ostrým mečem. Izaiáš i Jan tak vlastně ukazují na dvojí úkol Hospodinova pomazaného, dvojí dar Krista těm, kdo uvěří v jeho jméno – smíření, tedy odstranění hříchu a dar Ducha svatého, vykoupení a jeho ovoce, Velikonoce a Letnice, mohli bychom říci; možná také to přání, kterým otvírá apoštol Pavel svůj list Korinťanům, „milost“ a „pokoj“ můžeme také najednou vidět v jiném světle, nejen jako frázi církevního pozdravu, ale jako milost získanou smířením skrze oběť beránka a pokoj, vlastně společenství pokoje, šálom, který je důsledkem tohoto smíření.
Druhý den se Jan znovu objevuje na scéně, tentokrát ne sám, ale se dvěma svými učedníky. Znovu říká: Hle beránek Boží – a tu se stává něco neobvyklého, na ta slova učedníci opouštějí Jana a odcházejí za Ježíšem, následují ho a zůstávají s ním. A nejen to, následování vyvolává řetězovou reakci získávání dalších učedníků, Ondřej přivádí svého bratra Šimona a později v textu Filip Natanaela. A znovu spojení beránka Božího s Hospodinovým pomazaným – Jan Ondřejovi ukazuje: hle Beránek, Ondřej Petrovi: hle Mesiáš, Kristus.
Setkání s Ježíšem jako s Kristem, následování, vede také k proměně života. Ty jsi teď Šimon syn Janův, ty odteď budeš Petr, skála, mohli bychom také přeložit poslední větu dnešního evangelijního úrvyvku. Pro tvůj život odteď nebude nejpodstatnější to čí jsi syn, odkud pocházíš, jakou máš minulost. Daleko důležitější je víra v Ježíše jako Krista, která zakládá stavbu života na pevné skále, jak o tom svědčí také v ostatních evangeliích příběh o vyznání Petra u Caesareje Filipovy.
Hle, Beránek Boží – možná tato věta leckoho z vás napadne, když se podívá na ten obrázek který je nade mnou (anebo alespoň napadala, dokud ještě nebyl okoukaný).* Ondřej a jiný nejmenovaný (možná onen milovaný) učedník se zvedli a šli, opustili svoji dosavadní autoritu, Jana; Petr se dokonce rozchází i se svou minulostí změnou jména – co to udělá s námi? Dokážeme se při setkání s Kristem, který činí všecko nové, rozejít s dosavadními, byť všelijak úctyhodnými autoritami tradicemi i zvyky, pokud nás drží na místě a nedovolí nám jít a vidět, kde bydlí Pán?
Amen.
* v modlitebně v Bukovce je namalován nad stolem Páně obraz Beránka.