Známý evangelický theolog Karl Barth se jednou zamýšlel nad tím, kde se v Apoštolském vyznání víry mluví o 33 letech Ježíšova života, tím co je mezi „narodil se z Marie Panny“ a „byl ukřižován, umřel a byl pohřben“. Dospěl k názoru, že celý život Pána Ježíše je skryt pod jedním jediným slovem „trpěl“ (to „pod Pontským Pilátem“ správně patří až k následujícímu článku). To samozřejmě neznamená, že ve svém celém lidském životě prožíval kontinuální fyzické mučení, jak nám to poněkud drasticky předváděl na filmovém plátně Mel Gibson, ale spíše to, že celý jeho život (i zdánlivě poklidné okamžiky) byl tak nějak zatížen stínem kříže, který vystupoval čím dál zřetelněji, až se na golgotském popravišti stal krutou realitou. Bratr Lukáš Pražský ve své překrásné písni „Kristus, příklad pokory“ píše: „Neb hned jak se narodil z Panny Syn člověka … tu se ho hned dotkla / nás hříšných pokuta … od nepřátel puzení / s matkou utíkání / před židy ukrývání / pro naše spasení“ - Kristovo utrpení nezačíná až v Getsemane nebo na kříži, ale už od samého začátku – utrpení z nepřátelství, nepochopení, podezíravosti a zrady.
Je to zvláštní téma na (stále ještě) vánoční kázání, od kterého spíše čekáme povídání o Boží lásce v něžném úsměvu betlémského Dítěte. Dnes jsme z evangelia slyšeli jakýsi rub vánoční zvěsti, onu temnou stránku vánočního příběhu. Jakoby hlas prvních svědků dobré zprávy, pastýřů a mudrců, byl tak slabý, že neproniknul ven z jejich kruhu. Paranoidní tyran Herodes, který ze strachu o trůn neváhal vraždit i své vlastní příbuzné, se o zmínce o novém králi Židů zachvěl: nebylo divu, byl dosazen římskými okupanty, s jeho židovským původem to také nebylo nijak slavné, lid ho nepřijímal, a tak ho znepokojuje zpráva o potenciálním konkurentu z Davidova rodu, z rodu, který byl v očích lidu jediným právoplatným zájemcem o jeruzalémský trůn. Je to sice zatím jen malý kluk, ale případnou konkurenci je lépe zlikvidovat ještě před tím, než se vůbec stihne projevit. Podivní zvědaví astrologové z Východu se tak stávají nevědomými a nedobrovolnými Herodovými agenty v první části jeho záludné hry typu „najdi a znič“. Jenže milí mudrcové mezitím dostali varovné echo shůry a místo podání hlášení u dvora raději práskli do bot. A tak Herodovi nezbývá než použít metodu hrubé síly: zmasakrujte je všechny, to davidovské princátko mezi nimi určitě někde bude. Netuší, že hrůzná řezničina jeho bojůvek bude zbytečná, neboť Ježíš je tou dobou již s Josefem a Marií v Egyptě.
Podobně i příběh Štěpána vypadá jako krvavý cákanec do bílé poezie vánočních svátků. Štěpán byl jeden ze sedmi diakonů (jáhnů), pomocníků, které si apoštolové zvolili, aby jim byli k ruce zejména v praktické péči o nejslabší členy komunity (dnes bychom řekli v sociální oblasti – viz diakonie). Viděno lidskýma očima, o dobrou zprávu o Ježíši Kristu se podělil v nesprávnou dobu na nesprávném místě; když k tomu přidal i něco kritiky dosavadního náboženského establishmentu, byl jeho osud zpečetěn – na popud svých duchovních vůdců jej jeruzalémská lůza jako rouhače uházela kamením. Spolu s nevinnými betlémskými dětmi se tak stal prvním mučedníkem nové víry, prvním Kristovým svědkem, který svého Mistra následoval až na smrt.
Mohli byste mi říci: Na utrpení a mučednictví bude čas až na Velikonoce, teď nám to nekaž, ty svátky štěstí, klidu a rodinné pohody. Vánoce bez Velikonoc však postrádají svůj plný smysl a cíl. Když jsem byl letos na jedné „půlnoční“, k mému překvapení tam varhaník zahrál jako hudební „křoví“ po kázání Bachovu úpravu pašijového chorálu „Ó hlavo plná trýzně“. Možná ani nevěděl co hraje, prostě popadl první pěkný kousek, který mu v notách přišel pod ruku. V první chvíli mne to překvapilo a přišlo mi to nepatřičné, ale pak jsem si uvědomil, že – třebas i nechtěně – vyhmátl hluboké tajemství Vánoc – spojení lásky, která se projevila sdílením našeho lidství, s láskou projevenou obětí života; spojení Vtělení, smrti a vzkříšení. Spojení Vánoc s Velikonoci.
On nám to už trochu napovídá i ten evangelista Matouš: když si pozorně přečteme dnešní text a zamyslíme se nad ním, tak (pokud trochu znáte Bibli) zjistíte řadu podobností mezi příběhem dětství Ježíšova a příběhem dětství hlavní postavy starozákonních Velikonoc (vyjítí z Egypta) Mojžíše. V obou příbězích zlý despotický vládce (faraon či Herodes) pobíjí malé chlapce, aby zabezpečil svoji moc, v obou příbězích se „hlavní hrdina“ (chlapec Mojžíš nebo chlapec Ježíš) před tímto osudem zázračně zachrání, aby se pak v dospělosti vrátili se svým posláním. Jako by nám Matouš těmi příběhy, které z Ježíšova dětství vybral do evangelia, chtěl naznačit: tady v tomto chlapci Ježíšovi z Betléma máme nového Mojžíše, na něm se naplňuje Hospodinovo zaslíbení: Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty (Dt 18:18) Ale Ježíš je víc než nějaký nový zákonodárce, který by lidu dával nějaké nové Desatero, ať už v podobě Horského kázání nebo něčeho jiného. Hlavní důvod proč chce Matouš takto představit Ježíše, tkví v něčem jiném: Mojžíšovým posláním (jak napovídá jeho jméno: moše, „vytahující“) je ten kdo vyvádí Boží lid z poroby do svobody, z otroctví do zaslíbené země. I Ježíš vysvobozuje lid a zbavuje ho otroctví, ale v kvalitativně jiném rozměru: to co dělá Mojžíš pro jeden národ a v horizontu tohoto světa, vykonává Ježíš pro všechny lidi, za hranice smrti, až do věčnosti. Vykonává to svou obětí, smrtí a vzkříšením.
A to spojuje vánoční příběh s příběhem mučedníka Štěpána. Pokud naše pozornost zůstane jen u té „lepší“ (z lidského hlediska) části vánočního příběhu, tedy u rodinné idylky, jak ji známe z archetypálních lidových betlémů, pokud už v hrubém dřevu jeslí nevidíme trámy kříže, pak zůstáváme jen u dojímavého, sentimentálního příběhu, jehož kouzlo brzy vyprchá a drsná realita života od něj odvede pozornost ke všedním věcem a starostem. Bible ale není sentimentální, ukazuje nám, jak se s realitou tohoto světa „srazili“ Josef, Marie i malý Ježíš. Ukazuje nám ale (třeba i tou trojí evangelistovou poznámkou „aby se naplnilo, co bylo řečeno od Pána“), že Bůh Hospodin, Otec Ježíše Krista, je Pánem i této drsné reality tohoto světa. Do ní musí zaznívat Kristovo evangelium nejen o Vánocích, trochu zastřené poezií koled a zvyků, ale i otevřeně, se vší naléhavostí, nazývat zlo zlem, ale také dobro dobrem, ukazovat lidem cestu ke svobodě a naplnění života. Příběh diákona-prvomučedníka nám ukazuje, že tento živý hlas evangelia, o kterém Pán Ježíš říká: kdo vás slyší, mne slyší, nemusí být úplně bez úrazu. Slyšíme ale i ujištění, že tam kde se zvěstuje Kristus, tam se otvírá nebe – i nad tím kdo v očích světa zdánlivě prohrává.
A to je výzva i pro nás. Přeji vám, ať vám Pán Bůh dá Štěpánovu odvahu, abyste tu dobrou zvěst – že Bůh se stal dítětem lidským, aby se člověk mohl stát dítětem Božím – uměli dosvědčovat i v té zdánlivě všední každodenní realitě, i když už Vánoce budou za námi.
Amen.