Evangelijní text, který jsme právě slyšeli, je další část Horského kázání Pána Ježíše; pokud jste dobře poslouchali evangelium minulou a předminulou neděli (a vaše pozornost neutonula ve zmatcích a nových počitcích způsobeným stěhováním našeho sboru), všimli jste si, že toto Horské kázání vlastně čteme na pokračování – slyšeli jsme blahoslavenství a výrok o soli země a světle světa; Pán Ježíš učí své učedníky, co znamená jeho výzva „Následuj mne,“ co to znamená být Kristovým svědkem v tomto světě. Křesťan je na této zemi v takovém zvláštním postavení – víte, že v Janově evangeliu, při poslední večeři se Pán Ježíš modlí za své učedníky, kteří „jsou ve světě, ale nejsou ze světa“ - být Kristovým učedníkem neznamená ze světa utéct do nějaké zašívárny, někam se schovat a tam si pěstovat nějaký zbožný „lusthaus“ - na to lákají člověka sekty, které člověka odvlečou někam do divočiny, tam mu ovšem vymyjí mozek, aby z něho byl poslušný nástroj v rukou jejich vůdce. Před světem se chtěl zašít do kláštera i Martin Luther – tam ovšem zjistil, že útěk není řešení a problémy, kterým chtěl uniknout, se objevovaly v jiné podobě; holt se nakonec na duchovní bojiště musel chtě nechtě vrátit.
Křesťan prostě do tohoto světa patří, je člověk jako všichni ostatní, do tohoto světa je přímo vyslán. To ale neznamená, že musí přistupovat na pravidla hry všech okolo něj. „Jsou ve světě, ale nejsou ze světa“. Jak jsme slyšeli předminulou a minulou neděli, jsme ve světě, abychom byli jeho světlem a solí – světlo potřebuje svět, který je v temnotě, sůl zase svět bez chuti nebo svět zkažený a v rozkladu (sůl je přece jeden z nejstarších konzervantů). V nepokojném světě máme být „tvůrci pokoje“, v rámusu a kakofonii „tichem“, v přiblblém a vylhaném optimismu reklamy a propagandy těmi „kdo pláčou“, protože některé věci vidí bez příkras, takové jako doopravdy jsou, těmi kdo „hladoví a žízní“ po skutečné spravedlnosti a nedají se opít rohlíkem populismu.
Dnes ale Pán Ježíš ještě trochu přitvrdil. Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. To muselo jeho posluchače na hoře šokovat. My jsme zvyklí, že „farizeus“ je synonym pro pokrytce a křiváka, ale pro židy Ježíšovy doby to bylo jedno z nejzbožnějších hnutí – farizeové se snažili najít takový způsob života, který by obstál před Pánem Bohem a přitom byl realisticky splnitelný pro obyčejné lidi, nejen pro elitu nebo nějaké sektáře na poušti. Jejich systém zákazů a příkazů byl jejich vlastním pokusem jak „žít v tomto světě a nebýt z tohoto světa“, mnozí to mysleli upřímně a doopravdy. Farizeové věřili, že pokud se celému národu podaří zachovat alespoň jeden den přikázání, přijde Mesiáš a nastane ráj na zemi. Že se to až do Ježíšovy doby nepodařilo, ukazuje, že i tento „realistický program pro obyčejné lidi“ byl tak náročný, že zákonitě musel vždy někdo selhat. A teď přijde Ježíš a jakoby říkal: „Farizeové a zákoníci jsou ještě moc měkcí, šroub je potřeba utáhnout ještě více“.
K názornému dokreslení to dokumentuje na několika příkladech Božích přikázání. Nezabiješ, doslova „nezavraždíš“, je šesté přikázání Desatera. Vražda, svévolné a neodůvodněné zabití (války a popravy se tehdy nepočítaly) je zločin, a za zločin následuje soud a trest. Oko za oko, život za život. Pokud místní soud v Izraeli odsoudil člověka k smrti, mohl se odvolat ještě k veleradě v Jeruzalémě, ale pokud ho odsoudila i velerada, nebylo už kam se odvolat. Ježíš ale říká: už když ke svému bratrovi (svému bližnímu) živíš hněv ve svém srdci, patříš před soud, už když svému bratrovi nadáváš nebo se mu posmíváš (doslova aramejsky raka, to jest „prázdný“ = „vypatlaná palice“) – tedy neodvolatelně vypustíš křivé slovo ze svých úst – patříš přímo veleradě, tedy pod neodvolatelný verdikt, a když bratra proklínáš nebo zatracuješ (nadávka „blázne“ nebyla jen konvenční invektiva, ale obvinění z bezbožnosti, neboť blázen, jak známo v Bibli říká, že není Bůh), šup s tebou rovnou do pekla. Ježíš tu jako obraz pekla užívá slovo Gehenna, což bylo údolí za Jeruzalémem spojené s představou zkázy skrze oheň – když Izrael odpadl od Hospodina k modlám, spalovali tam zaživa děti jako oběti bohu Molochovi, v Ježíšově době tam bylo velké permanentně hořící mrchoviště, na kterém občas končily i mrtvoly popravených zločinců. Prostě obraz nehasnoucího ohně a škvařících se těl. Jakoby Ježíš říkal: když říkáš bratrovi „blázne“, tak je i jakýkoliv soud nebo velerada zbytečný – patříš prostě přímo sem, mezi ty ukřižované nebo ukamenované nešťastníky.
Ani s dalším přikázáním „nezcizoložíš“ to není žádná legrace. Mojžíšův zákon řešil situaci, kdy se „už stalo“, záleželo na situaci, ale oba aktéři mohli být ukamenováni. Ježíš ale říká - už když se na nějakou ženskou díváš s postranními úmysly, je to cizoložství, protože jsi se jí zmocnil už „ve svém srdci“, ve své duši. Dokonce je lepší sám sebe zmrzačit a zachovat pro nebe to podstatné, než kompletně se vším všudy skončit ve fritéze Gehenny, to jest v pekle.
Ježíšovy radikální požadavky se nám mohou zdát neuskutečnitelné. Ve středověku se mělo za to, že to je životní program jen pro elitu dokonalých, ostatním stačí alespoň dodržovat Desatero. Mnozí ovšem Ježíšova slova brali vážně a odcházeli nejprve po vzoru Eliáše a Jana Křtitele do pouště, později do klášterů. Něteří dokonce zašli v doslovném výkladu Ježíšova učení tak daleko, že sami sebe dobrovolně zmrzačili (jako např. známý církevní učitel Origenes). Případ Luthera, kterému ďábel nedal pokoj ani v klášteře, nebo koneckonců i pedofilní skandály v ŘKC ukazují, že ani radikální pokus o únik nemusí být řešením.
Dnešní doba jakoby nám to vše dělala ještě těžší: žijeme v hektickém prostředí a stresu, ve většinové společnosti mizí elementární slušnost, komunikace hrubne už u malých dětí. K tomu, aby člověk „tupil či zatracoval svého bratra“, kolikrát stačí málo – třeba si sednout do auta v dopravní špičce. Navíc: agrese je prý přirozená a zdravá, je to prý známka schopnosti se prosadit, což je dnes žádoucí osobnostní rys. A smilnění v srdci – v době vyzývavého oblečení a široké dostupnosti pornografie, v době, kdy na vás nahotinky nebo narážky na sex koukají z každého druhého billboardu, televizní reklamy nebo internetové stránky – no, ubraňte se tomu. A že rozvod je apriori špatný – vysvětlujte to v době, kdy se rozvádí každé druhé manželství, kdy tzv. celebrity střídají partnery jako ponožky, kdy se spousta lidí raději ani nežení nebo nevdává, aby si ušetřili případné tahanice o majetek nebo děti. A důvěřovat nějakému „ano, ano, ne, ne“, když bezostyšně lže skoro každý koho potkáte, od vrcholového politika až po posledního bezdomovce, to už je zcela nemyslitelné.
Ježíš jistě nechce, abychom malomyslněli z každého neuhlídaného hnutí mysli nebo pohledu. Smysl jeho výroku „aby vaše spravedlnost přesahovala spravedlnost zákonníků a farizejů“ není v tom, jak říkával Chruščov, „dohnat a předehnat“, i když se původně dobře míněný program farizejů ukázal jako nelidský a nesplnitelný. Farizejská spravedlnost se zabývá (slovníkem právníků) „skutkovou podstatou trestného činu“ a rozpitváváním jeho okolností. Ježíš ale chce, abychom v boji se zlem šli až na jeho kořen, do lidského srdce. Vzpomeňme na příběh Kaina v SZ: ještě dlouho před vraždou Ábela Bůh Kainovi domlouvá: „proč jsi se rozpálil hněvem? … hřích číhá u tvých dveří, ty však nad ním máš vládnout.“ Boj se zlem začíná už uvnitř lidského srdce, které potřebuje proměnu Božím dotekem.
Ježíšovo učení nejde oddělit od jeho života a díla vykoupení na kříži; tam prakticky uskutečnil to, co učil jako „největší přikázání“, to jest, že láska k Bohu a láska k lidem jsou spojité nádoby. Tajemství jeho „etiky“ a „morálky“ je v tom, dosadit si lidské příběhy lidí kolem nás do velkého příběhu Božího. Pokud uvidím druhého (nesympatického kolegu, nešikovného řidiče, manželku souseda nebo koneckonců i vlastní) jako někoho, koho Bůh s láskou stvořil, za koho Kristus zemřel aby ho vykoupil svou krví; jako někoho, pro jehož život má Bůh svůj jedinečný plán, změní to úplně můj vztah k němu. Nemotorný šofér přestane být jen „tím pitomcem za volantem“, sousedova manželka pouhý sexuální objekt nebo můj vlastní manžel jen chodící peněženka.
Choroba dnešního světa je především chorobou vztahů, vztahů k druhým, k Bohu, i k sobě samému. Lidské vztahy může proměnit jen Bůh svojí milostí, ale jako křesťané jsme vysláni svědčit o tom, že je to možné. Svědčit nejen slovem, ale i životem. To ovšem neznamená pokrytecky předstírat že jsme dobří, nebo dokonce lepší než ostatní. K tomu, aby bylo naše „ano, ano, ne, ne“ důvěryhodné, musíme být sami před sebou i před ostatními pravdiví, aby bylo vidět, že Pán Bůh dokáže pracovat i s tím co je z lidského pohledu nedokonalé nebo dokonce zcela zpackané. A to znamená být solí země a světlem světa.
Amen.