(Jako asi i vy ostatní) se mimo kostel pohybuji převážně ve společnosti, která svou většinou není křesťanská a tady v Čechách je navíc výrazně proti církvi, v módě je na křesťanskou víru plivat, posmívat se jí nebo ji alespoň pohrdavě ignorovat jako něco omezeného a překonaného. Mám však osobní zkušenost, že někteří z těch, co se projevují popsaným způsobem, se jen ve velké tlupě opičí po ostatních a plují s davem, ale když s nimi mluvíte mezi čtyřma očima, když se nikdo jiný nedívá, zjistíte, že záležitosti kolem víry jim zas tak úplně lhostejné nejsou: někdy i přijdou sami od sebe a ptají se na otázky, které by před svým okolím nikdy nepoložili - ze strachu, aby nevypadali divně a nebyli druhým pro smích.
Evangelijní příběh nám jakoby předkládá něco podobného: Nikodém byl asi mezi Židy uznávanou celebritou, na několika místech se o něm dokonce zmiňuje i Talmud, jako o velmi bohatém a přesto zbožném člověku. Písmo ho zná jako židovského hodnostáře, který byl sice Ježíšovým učedníkem, ale bál se k tomu veřejně přiznat; snad proto, že měl příliš mnoho co ztratit: majetek, postavení ve veleradě, respekt souvěrců a možná i svobodu nebo život. Učinil alespoň chabý pokus, aby Ježíšovi v jeho procesu vymohl jakés takés právo; bohužel neuspěl, a tak alespoň spolu s Josefem z Arimatie patřil k hlavním sponzorům Ježíšova pohřbu, jak nás o tom spravuje evangelista Jan.
Nikodém tedy přišel k Ježíšovi – v noci, aby ho nikdo neviděl – a Ježíšovi vzdává hold jako učiteli od Boha. Z lidského hlediska je to docela silný kompliment – Nikodém je přece uznávaná kapacita („učitel v Izraeli“) a člen vlády („představitel Židů“), kdežto Ježíš jen vesnický rabín z bezvýznamné díry kdesi v Galileji. Nikodém vyjadřuje respekt k Ježíšovým znamením, jako důkazům autority od Boha. Evangelista říká, že pro znamení, která Ježíš činil, v něj uvěřilo mnoho Židů. Jedním dechem ovšem dodává, že o hodnotě takovýchto konverzí na základě efektních zázraků si Ježíš myslel své – evangelista to suše glosuje slovy: „sám věděl, co je v člověku“ - a s takovými povrchními rychlokvaškami se ani nebavil.
U Nikodéma ovšem činí výjimku: je to vzdělaný a přemýšlivý člověk, kterého, zdá se, zajímá přeci jen něco více než laciná fascinace spektakulárními divy. Výsledkem je vůbec první rozhovor v Janově evangeliu, který jsme před chvílí slyšeli z přečteného oddílu. Rozhovor se ovšem hned z kraje ubírá poněkud zvláštním směrem: Pán Ježíš, místo aby řekl něco jako: „ó díky, pane kolego, jsem velmi polichocen...“, začne zdánlivě zcela nesouvisle cosi povídat o jakémsi narození a chudák Nikodém z rozhovoru nakonec vyleze jako úplně nechápavá trubka. Ježíš ale v rozhovoru s Nikodémem (podobně jako dále v evangeliu se samařskou ženou, se zázračně nasycenými zástupy, s Martou a Marií u Lazarova hrobu atd.) mluví „z cesty“ jen zdánlivě. Musíme si uvědomit, že (alespoň jak to chce zdůraznit svatý Jan) Pán Ježíš nekoná zázraky jen proto, aby je používal jako nějakou legitimaci Mesiáše: „Já jsem Kristus, tak padněte na zadek a vyvalujte oči“, ale chce jimi něco říci – o sobě, o Bohu, o jeho království a tedy i o nás samých. Co tedy vlastně chce říct Nikodémovi?
Předně to, že obdiv, úcta, respekt, fascinace nebo dokonce uctívání jeho osoby je zcela k ničemu, pokud se v lidech samotných nestane jakási změna, a to změna značně radikální. Pro Ježíše srovnatelná s narozením nového človíčka. „Musíš se narodit znovu“, slyší Nikodém. Jak, narodit znovu? Vždyť už jsem velký a starý chlap, nemůžu se mamince vrátit zpátky do bříška, zvláště když maminka už zřejmě ani nežije. Je ale opravdu to, co slyší Nikodém, to co ve skutečnosti říká Ježíš?
Ano i ne. V původním textu evangelista cituje slovo (anothen), které může znamenat „znovu“, ale také „shůry“ (my máme holt smůlu, že se nám to „ztratilo v překladu“). Nikodém slyší „znovu“; možná není tak hloupý, že by si představoval doslovné fyzické narození, třeba cítí, že tím Ježíš chce říct něco jako: „začít úplně znovu“, „s čistým stolem“, „s tlustou čárou“ za tím co bylo. Zdá se mu to ale stejně nereálné, jako nový porod vlastní osoby – jak člověk může začít znovu, když už to podstatné má odžito a změnit se je tak těžké? Možná se on sám mnohokrát pokoušel znovu začít – třeba v mládí, když se připojil k farizejskému hnutí; vkládal do něj naděje, že se jeho i ostatních vztah k Bohu stane lepším, upřímnějším a opravdovějším, a pak zklamán postupně sledoval jak se hnutí zbožných stává formálním, pokryteckým nebo fanaticky povýšeneckým, a tak hledal dál a teď přemýšlí, jestli svoji naději vsadit na tohoto fascinujícího mladého kazatele z Galileje.
Ježíš ale svou odpověď o „narození znovu/shůry“ myslí přinejmenším v obou dvou významech slova. Narodit se „znovu“ můžeš jedině „shůry“, z „vody a Ducha“ - jinými slovy: nový začátek, vlastně „nové stvoření“ (Gn 1:1-2), ti může dát jen Bůh, když si ho budeš chtít dát sám, vždycky nakonec skončíš tam, kde už jsi jednou byl – z „těla“ se nemůže narodit zase nic jiného než „tělo“. Nikodémovi to ale všechno stále není jasné: „Dobře, ale jak? Jak, jak se to může stát?“
Jak to, že to nevíš, ty, učitel Izralele, odborník na Bibli a theologii? Kárá Pán Ježíš Nikodéma. Člověk, který zná Bibli – ale nejen z vnějšku, podle litery, ale i zevnitř, podle Ducha – by měl ve zmínce o „vodě“ v souvislosti s novým začátkem zpozornět – vedle stvoření by mu mělo naskočit i jiný nový začátek skrze vodu – přejítí Rudého moře o Velikonocích, událost Exodu, ke kterému se vztahuje i příběh o broznovém hadovi, na který Ježíš naráží – předobraz Kristova kříže. Ježíš vlastně napovídá: tajemství znovuzrození, narození shůry, je skryto v Božím zachraňujícím jednání o velikonocích, v Kristově kříži a vzkříšení. Jenom tato událost a ne divy a zázraky mohou být zdrojem víry, která vede k novému narození pro království Boží. To by si měli uvědomit i ti, kteří „znovuzrození“ hledají ve všelijakých zvláštních duchovních zážitcích, ale jeho základ v kříži a vzkříšení Kristově jim uniká. V tomto světle také teprve zdánlivě mimoběžné Ježíšovy odpovědi Nikodémovi teprve dávají smysl.
Dnešní druhá neděle postní se latinsky jmenuje Reminiscere, podle vstupních slov z Ž 25:6 Reminiscere miserationum tuarum, Domine, „Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine.“ Tato slova nám připomínají, že naše ospravedlnění a tedy nový začátek není z nás, ale je to Boží dar; není z našich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit, jak píše sv. Pavel v listu Efezským a jak jsme slyšeli i v úryvku z epištoly Římanům. „Hospodinovo slitování“ se projevilo darem jeho Syna za život světa a jeho vzkříšením pro naše ospravedlnění. Ve velikonoční události, na kterou se připravujeme, je zakořeněna naše spásná víra a pramení v ní svátost křtu, vyjadřující toto „nové narození shůry“ posvátným znamením, i svátost Kristova těla a krve. Přeji vám, aby ve vás Pán Bůh tento dar každý den rozhojňoval a naplňoval vás radostí, že jste v Kristu jeho milované děti.
Amen.