Starý Isachar se vyštrachal na dvorek. Před chlívkem viděl bezradně trčet ramenatou mužskou postavu, i zamířil k ní. „Jojo,“ bručel chlácholivě. „Vyndala tě, že? To víš, Josef, ty ženské…“ A aby zamluvil jejich mužskou bezmoc, ukazoval honem: „Koukej, hvězda! Viděls už někdy takovou hvězdu?“
Možná jste poznali citát z Čapkovy Knihy apokryfů, z povídky Svatá noc, která poněkud svérázně popisuje autorovu literární verzi příběhu o narození Páně. Josef, o kterém byla řeč také v dnešním evangelijním textu, z ní trochu vychází jako takový rozpačitý moula. Když se podíváte na betlémy, koledy či jiná lidová podání vánočního příběhu, zjistíte, že Čapek jen navázal na obraz Josefa v lidové zbožnosti: zatímco Ježíš a Panna Maria jsou v těchto příbězích megastars první velikosti na které míří všechny reflektory, Josef je tam téměř jen jako kulisák, postava v pozadí; v řadě lidových jesliček je vypodobněn jako již nic nemohoucí starý dědula opírající se o dlouhou hůl, jakoby mělo být jasné, že tento „náhradní otec“ či „pěstoun“ brzy zmizí ze scény.
Ono ale vlastně ani to Písmo svaté k němu také není dvakrát štědré: objeví se nejprve v Ježíšově rodokmenu, pak v našem dnešním příběhu, pak musí řešit logistický úkol dopravy těhotné Marie do Betléma a odtud už s dítětem před Herodovými vojáky do Egypta a zase zpátky, mihne se příběhem o dvanáctiletém Ježíšovi v chrámě a pak už se jeho stopa ztrácí, nanejvýš ještě kdosi odkáže k Ježíšovi jako „Josefovu synovi“. V Bibli nepromluví ani slovo, Pán Bůh ho (na rozdíl od panny Marie) ani neinformuje dopředu, až ex post, když už budoucí choti začíná růst bříško, aby se zabránilo nějaké nepředloženosti. Čistě literárně: ve vánočním příběhu jakoby hraje jen druhé housle a z hlediska vyprávění o celém Ježíšově životě si dokonce jen párkrát ťukne do trianglu a pak šmytec (abychom zůstali u muzikantských přirovnání). Nu co, Písmo mu dá alespoň cenu útěchy v podobě přídomku „spravedlivý“; dnes by asi musel jezdit s Richardem Rohrem bubnovat na tamtamy, aby si dokázal, že je vůbec chlap.
Je ale tato evangelijní postava opravdu tak „druhořadá“, jak by se na první pohled mohlo zdát, Boží „užitečný idiot“ postavený vždy jen před hotovou věc? O epochální důležitosti Mariina „staniž se mi“ jistě nemusíme diskutovat; pravda, kdyby čistě teoreticky řekla „ne“, Pán Bůh by hledal někoho jiného, ale spoustu zaslíbení by musel překopat. Ale pokud je člověk zahrnut milostí jako Marie, pokud mu nic nezaclání v tom aby viděl Boha, je pro něj naprosto přirozené říci Bohu „ano“, tak jako běžný člověk vůbec neřeší, jestli má dýchat nebo ne. Snad jen to, že Marie nedostane čas na rozmyšlenou, může vypadat jako risk... Ale co Josef? Toho události zastihují v plném proudu a ještě na takovém pro chlapa dosti citlivém místě: „Jakto, že Marie … když …? Co to je, s kým to má, co teď s tím?“
Písmo říká, že byl Josef „spravedlivý“. Být „spravedlivý“ v konvenčním, dobovém smyslu, jednat (jak se dnes říká) v souladu s tehdy platnou legislativou, mohlo mít pro Marii fatální následky: pokud není otcem Josef, tak je to cizoložství jako vyšité – už zásnuby byly tehdy pokládány za závazné – a Mojžíšův zákon se s cizoložnicemi nepáral: „ukamenovat! Tak odstraníš zlo ze svého středu.“ (Dt 22:23-24). Josef mohl být „spravedlivý“ tímto způsobem a Marii udat, justici (dokonce nařízené samotným Pánem Bohem) by se učinilo zadost a pro Josefa by zbyl ještě pocit zadostiučinění za zraněnou mužskou ješitnost. Josefova spravedlnost ovšem není žádná justice, ať už férová či neférová, žádná „ctnost dávat každému co mu patří“; Josef je to, čemu židé říkají caddik, „spravedlivý“ jako ten, kdo je věrný Bohu a v důsledku toho činí skutky milosrdenství vůči lidem, ten kdo spravedlnost přijímá jako dar a posílá ji dále. A tak hledá nějaké řešení, které by Marii (ať už je to s jejím mateřstvím jakkoliv) neublížilo a všem zúčastněným umožnilo zachovat si důstojnost. Žádné kamenování, žádné ordály s vodou prokletí (Nu 5:11-31); prostě zásnuby potají zrušíme, snad se ten, co to Marii spískal, pochlapí a vezme si ji za ženu, aby mělo dítko svého tátu. Josef ještě prostě není v obraze, a tak improvizuje dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Není krvelačný žárlivec, ale ani trouba, který by ochotně nosil parohy a živil cizí „kukačku“.
A tady do hry vstupuje Pán Bůh. Z hlediska paragrafů mohl být Josef spravedlivý ukamenováním Marie, z hlediska zbožné spravedlnosti velkorysým ututláním celé kauzy a nabídnutím nové šance Marii jinde. Každé toto řešení by bylo z určité perspektivy správné. Ale Bůh chce, aby šel Josef ještě dál: Neboj se přijmout Marii. Vím, že jsi to myslel dobře a už odmítnutím Marii udat jsi překročil svůj stín, ale já mám jiné plány. Dítě v jejím lůně je moje dílo, říká Bůh, je to ten, který bude vysvoboditel a zachránce všech lidí. A i ty jsi v mém plánu důležitá osoba. Neboj se přijmout Marii. Nemůžeme si dovolit polovičatá řešení.
Pán Bůh někdy po člověku chce, aby překročil svůj stín ne jednou, ale třeba mnohonásobně a často i porušil různá daná pravidla a konvence. V dnešním prvním čtení, které s evangeliem spojuje ono slavné zaslíbení narození syna z dívky/panny, je judský král Achaz v nezáviděné situaci: severní Izrael se proti němu spolčil se Sýrií a tak také improvizuje a hledá si spojenectví u Asyřanů. Prorokova výzva aby se obrátil raději na Pána Boha než na problematického spojence, také vyžaduje určité překročení stínu tzv. realistické politiky. Král se ale bojí, má raději vrabce v hrsti, než holuba na střeše. A tak místo aby se nechal vést od Pána Boha, skončí jako vazal Asyřanů a zemi zaneřádí jejich modlami. Nedůvěřuje Bohu, na rozdíl od Josefa, a tak uvrhá svoji zemi do duchovní zkázy.
I Josefovo „staniž se mi“, které podobně jako to Mariino vyžadovalo notnou dávku odvahy a věrnosti Bohu, bylo důležité v příběhu naší spásy; Bůh nezná žádné vedlejší role, žádné druhé housle nebo křoví. I nás může někdy Pán Bůh, podobně jako Josefa, postavit do situace, kdy i námi samými sebelépe vymyšlená a zbožná řešení budou jen polovičatým alibismem. Neboj se přijmout Marii. Neboj se přijmout Boží plán se vším co k tomu patří, neboj se přijmout druhého člověka se vším všudy – možná i v něm je skryt Immanuel – Bůh, který bude s tebou.
Amen. Marana tha.