Milí přátelé v PJK,
evangelijní text, který jsme právě slyšeli, patří k té části vánočního příběhu, který bychom raději během svátků nepřipomínali: masakr dětí v Betlémě a útěk Ježíšovy rodiny jako pronásledovaných štvanců do Egypta, rozhodně není „šťastný a veselý“, pozitivní a „sluníčkový“, jak by se na sváteční pohodu mezi radostnými Vánoci a rozpustilým Silvestrem slušelo. Figurky Heroda a jeho pochopů se zakrvácenými meči by si k jesličkám do svého Betlému nikdo nepostavil. Zprávy o násilí a utrpení jsou pro nás už každodenní realitou, tak proč si od nich trochu neodpočinout alespoň pár dní v roce? Proč zrovna dnes číst o genocidě a vyhnancích? Dá se tomu přečtenému oddílu vůbec říkat „evangelium“, „dobrá“ nebo „radostná zpráva“, když tam jeden tak tak unikne smrti, ale šeredně to za něj odskáčou jiní?
V lidových či společenských tradicích se můžeme této odvrácené straně vánočního příběhu vyhnout. Třeba čtvrteční svátek sv. Štěpána, kterého ukamenovali pro víru v Krista, přemázl světský kalendář (a část protestantské tradice) „druhým svátkem vánočním“ a lidová říkanka udělala z nebohého prvomučedníka troubu, který uklouzl na ledovce a psi mu snědli vykoledované pochutiny. Betlémské děti nepřipomíná nikdo, možná s výjimkou protipotratových aktivistů, kteří poukazují na paralelu mezi zmasakrovanými neviňátky a nenarozenými dětmi zabitými při UPT. Jenže tradice a konvence jsou jedna věc a Boží slovo v Bibli věc druhá. A v Bibli nejde dost dobře oddělit těch přečtených 10 veršů od zbytku vánoční zvěsti, jak nám ji předal evangelista Matouš. On vlastně i ten celek vánočního příběhu má v Písmu svatém blíže spíš k tomu co slyšíme ze zpráv, než zimní idylce z jihočeské nebo valašské vesnice – neklidná doba, politicky nestabilní krajina, násilní vládci a permanentně se bouřící obyvatelé.
Tak třeba již zmíněný král Herodes. Pokud by si císař Nero zasloužil pověst starověkého Hitlera, mohl by Herodes směle soutěžit o titul starověkého Stalina. Syn idumejského náčelníka, který ani nebyl Žid, získal intrikami více než třicet let před Kristovým narozením vládu nad Svatou zemí, byť vládu závislou na Římanech. Římanům se chtěl pochopitelně zavděčit, a tak pro ně pořádal velkolepá představení a hry, které ovšem zase urážely Židy. Ty s jejich cizáckým vládcem nesmířila ani megalomanská přestavba jeruzalémského chrámu. Herodes se o svoji moc začal bát, a tak postupně likvidoval své skutečné, potenciální, ale i domnělé konkurenty, a pak vlastně každého, kdo byl jen trochu podezřelý, že by mohl být v budoucnu zdrojem potíží. Podezíravý autokrat nakonec viděl spiknutí všude, kam se podíval, a vyvraždil i velkou část své vlastní rodiny. O masakru v Betlémě se dobové prameny mimo evangelií nezmiňují, ale možná proto, že zanikl v mnoha dalších podobných; když mezi dětmi zabitými v Sýrii zahynul i jeden z Herodových potomků, prohlásil císař Augustus, že u Heroda je lepší být prasetem, než jeho vlastním synem. Ani vražedná paranoia ovšem tyrana nezachránila před bídnou smrtí – byl sežrán zaživa červy, jak (s jistým zadostiučiněním) konstatují židovský historik Josef Flavius a křesťanský historik Eusebius z Caesareje.
I osud Josefa, Marie a malého Ježíše měl k nějaké idyle asi daleko. Josef, rodák z judského Betléma, žil v galilejském Nazaretě jako „náplava“, kvůli rozmaru císařských úředníků se musel s těhotnou Marií trmácet do svého rodiště, kde se k němu nikdo zase neznal a tak k zázraku Vánoc došlo v chlívku mezi hovádky. Ani v tomto provizoriu však příliš mnoho klidu neměli; paranoidní Herodes pokládal za svého soupeře i tohoto židovského krále z chlívku, a tak se ho rozhodl odstranit hrubou silou, Ježíš údělu svých betlémských vrstevníků uniká jen za cenu dalšího trmácení do Egypta; tam Herodova pravomoc nesahala a žila tam početná komunita Židů; byla tam tedy šance pro Josefa získat práci a tím pro celou rodinu přežít. Herodovi nástupci ovšem nebyli o tolik lepší a tak byl návrat z Egypta pro Josefa spojen s volbou menšího zla.
Kde je tedy v tomto z lidského hlediska neveselém příběhu evangelium, dobrá zpráva? Dosud jsme v něm neviděli Toho, kterého často tak nějak automaticky vypouštíme z mysli, když se díváme i na současnou společnost a svůj život – Hospodina, Boha zástupů. Evangelista Matouš ale vidí za oponu dějin, ví že osud světa a režie dějin neleží v rukou ani krále Heroda, ani císaře Augusta nebo jakéhokoliv jiného vládce. A co víc, všímá si toho, jak se podobají události Ježíšova dětství s událostmi mládí Mojžíše, vysvoboditele Izraele z egyptského zajetí. I jemu ukládal vládce (faraon) o život, i on se zázračně zachránil za cenu emigrace, i on se mohl vrátit až po smrti starého faraona. Tam, kde jiní vidí jen neradostný průšvih, všímá si sv. Matouš náznaků Božího vysvoboditelského díla.
Myslím, že už několikrát jsme si řekli, že klíčem k pochopení Vánoc jsou paradoxně Velikonoce – nejen Mojžíšovo vyvedení lidu z Egypta, ale i příběh Kristovy smrti a vzkříšení. Velikonoce nám ukazují, že dílo Hospodinovy spásy, o kterém mluví prorok Izaiáš, stejně jako jakékoliv jiné dílo lásky, neexistuje bez oběti. To vlastně připomíná i autor listu Židům, když o Ježíši Kristu mluví jako o veleknězi, který obětuje tu oběť nejcennější – své tělo a svoji krev na oltáři kříže. Náznaky této oběti se však v Ježíšově životě objevují od samého začátku – pronásledování, utíkání, pak i nepochopení a konflikty. Ježíš se nenarodil do nějaké pohádkové krajiny, ale do drsné reality tohoto světa. Matouš nám ukazuje, že Bůh Hospodin, Otec Ježíše Krista, je Pánem i této drsné reality – tehdy i dnes. Do ní musí zaznívat Kristovo evangelium nejen o Vánocích, trochu zastřené poezií koled a zvyků, ale i otevřeně, se vší naléhavostí, nazývat zlo zlem, ale také dobro dobrem, ukazovat lidem cestu ke svobodě a naplnění života.
Amen.