Dva typy učedníků

Milí přátelé v Kristu,

Dnes je neděle po Nanebevstoupení Páně, [jak již bylo zmíněno na začátku].

K příběhu čtvrtečního svátku se vrací text ze Skutků, který jsme četli jako první čtení. Když jsme nad tímto textem bádali s mládežníky, všimli jsme si, že je to příběh, kterým končí evangelium sv. Lukáše a zároveň jím začíná kniha Skutků. To by nebylo nic divného, maximálně bychom autora

politovali, že už se na něm asi podepisuje pokročilý věk, a tak vypráví vícekrát tytéž historky, nebo naopak
pochválili, že vychází vstříc zapomnětlivosti čtenářů, a dělá něco jako retro na začátku seriálového dílu, abychom si uvědomili souvislosti.

Vtip je v tom, že obě zprávy se od sebe liší, skoro jako by se psalo o zcela jiných učednících. V evangeliu jim odcházející Ježíš žehná a učedníci se radují a začínají evangelizovat, zkrátka žádný problém – ve Skutcích ale (učedníci) působí dojmem, že jsou totálně mimo: jedni by Ježíšovo vzkříšení a odchod k Otci rádi využili tak říkajíc „politicky“ (už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?), druzí civí do nebe za odcházejícím Ježíšem a nemůžou se odtrhnout zpátky do běžné reality tohoto světa (Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?).

Oba dva postoje vidím jako určité nebezpečí pro církev v každé době, jako dva jakési extrémy, které mohou Boží lid svést z cesty – možná právě proto je evangelista Lukáš úmyslně zařadil právě na začátek příběhu Kristovy církve, abychom je měli od začátku na paměti. Ve velekněžské modlitbě Pána Ježíše z dnešního evangelia jsme slyšeli, že o svých učednících mluví prostřednictvím zvláštního paradoxu: jsou ve světě, ale přesto nejsou ze světa. Jako bychom (jako kdysi socha rhodského kolosu) jednou nohou ještě stáli na ostrově tohoto světa a tou druhou již na pevnině nového nebe a nové země. Tento paradox se nám často nelíbí, rádi bychom už přisunuli nohu k noze a stáli buď tady nebo tam: někteří křesťané by rádi vybudovali Boží království už na tomto světě, po dobrém nebo po zlém; dějiny si bohužel pamatují spíše ty příklady, kdy to zkoušeli po zlém a Kristově věci udělali ostudu na dlouhá léta. I dnes často vidíme tendence přetvořit víru na politickou ideologii (to je hrubá a velmi průhledná forma nebezpečí) nebo církev na spolek pro společenský aktivismus, byť někdy s bohulibými cíli jako jsou sociální projekty, kultura nebo prosazování práv menšin (to je forma poměrně sofistikovaná a záludná). Tito lidé zapomínají, že křesťan „není ze světa“ a Kristova věc přesahuje tento svět. (V jednom románu F. M. Dostojevského se ptá mužik socialistického agitátora, který mu slibuje ráj na zemi: „no dobře, člověk se nají. Ale co bude pak?“).

Opačným extrémem jsou křesťané, kteří by (slovy Komenského) rádi utekli z „labyrintu světa“ do nějakého „lusthausu srdce,“ někde se zašili, stranou od všeho, co je cítit člověčinou, hříchem, problémy a utrpením. Nemusí to mít zrovna podobu mystiky, kláštera nebo poustevnictví, může to být třeba církevní sbor zahleděný jen do svého vlastního života bez ohledu na okolí, nebo bezpečný svět mrtvých tradic, které ostatní nechápou, nic jim neříkají, a tak nás alespoň nebudou rušit. Tento přístup, ať už v podobě trvalé (sektářství či – špatně pojatého – mnišství) nebo jen dočasné (kostelové „nedělní křesťanství“, které nemá nic společného se zbytkem našeho života), zapomíná pro změnu na to, že Kristův učedník „je ve světě“, je vyslán Kristem k druhým lidem, je součástí velké člověčí rodiny a nic lidského mu nemá být cizí; že světlo, které Kristus zapálil v lampě naší víry, se nemá stavět pod kbelík, ale má svítit všem v domě.

A tak nám zůstává tento již zmíněný paradox křesťanské existence: jsme ve světě, a přece nejsme ze světa. Nemáme být pštrosi s hlavou ve svatém písku, máme reagovat na to, co se kolem nás děje, čeho jsme – jako Boží stvoření – prostě součástí; máme ale zároveň mít na paměti, že to, co nás tu obklopuje – a někdy i pohlcuje, – není poslední pravda a skutečnost, nemáme si nechat vnutit pravidla, podle kterých tu hraje ten Zlý, i kdyby se nám za to slibovala hodnotná a bohulibě vypadající výhra.

Tento život v paradoxu není zajisté jednoduchý. Apoštol Petr píše, že to znamená „trpět pro jméno Kristovo“ - ať už doslova jako křesťanští mučedníci v nesvobodných zemích, „do hrdel a statků“, jak říkali naši předkové v dobách náboženské perzekuce, nebo „jen“ snášet posměch, nevraživost a předsudky tzv. „nevěřících“ spolužáků, kolegů či anonymních diskutujících v hospodách nebo na Internetu. Znamená to ale také úžasnou svobodu žít v tomto světě, který je přese všechno dobrým Božím stvořením, a přitom se nepodílet na zlu, které ho ničí. A znamená to také vědět, že člověk není sám, že Ježíš, který z tohoto světa „vystoupil na nebesa“, od nás odešel k Otci ne proto, aby nás opustil a ponechal svému osudu, ale aby nám „připravil místo“ a přimlouval se za nás u Otce; že stejnou prosbou, kterou při své poslední večeři pronášel za přítomné učedníky, se stále modlí i za nás, kteří jsme v něho jejich prostřednictvím uvěřili.

Amen.