Politika není jednoduchá věc. Ukázaly to například naše poslední volby, kdy jsme dostali takové ty modrozelené obálky s hromadou potištěných recyklovaných papírů se jmény stran a jejich kandidátů. Podle údajů na internetu je u nás celkem 249 politických stran a hnutí - a teď babo raď, koho vybrat, aby na svém postu něco užitečného udělal, nebo toho alespoň co nejméně pokazil. Možná je politika jednodušší tam, kde vládne strana jen jedna, zato to tam mají složitější občané, kteří mají jiný názor než vláda.
V Jeruzalémě Ježíšovy doby byly takové strany tři, pokud nepočítáme extrémistická a teroristická hnutí zélótů nebo podivínské komunity esejců. Ty zmíněné tři strany byly vlastně náboženské, ale protože náboženství a politika byly v Izraeli prakticky totéž, měl každý náboženský proud také vlastní politický postoj. Situace byla ještě komplikovaná tím, že Izrael byl okupován Římany, a tak mimo náboženské agendy se museli vůdci národa vyrovnávat s otázkou, do jaké míry s okupanty spolupracovat a do jaké se odvážit jim jejich nevítaný pobyt patřičně osladit. Byla tu strana saducejů, konzervativní společenské smetánky kolem chrámu, kterým Římané zas tak moc nevadili, pak lidová strana farizejů – horlivých vyznavačů Božího zákona a zastánců názoru, že s nečistými pohany je třeba si zadat co nejméně... a pak strana herodiánů, příznivců loutkového krále Heroda, který Židům z milosti Římanů vládl. Je jasné, že se tyhle tři party vzájemně moc nemusely, a pokud je někdy něco spojilo, tak leda společný nepřítel.
A pak se na scéně objeví Ježíš. Není ani farizeus, ani saducej, ani herodián, ba ani ten zélóta; koná učí, mocné činy a nakonec vjede do města a nechá se oslavovat jako král. Ve svých kázáních nikoho nešetří, ani nejzbožnější ze zbožných. Trochu nám všem komplikuje život. A tak se strana farizejů rozhodne, že na Ježíše ušijí boudu. Pošlou za ním své žáky dohromady s Herodovými příznivci, aby mu položili zdánlivě jednoduchou otázku: platit daně císaři nebo ne?
Daně nikdy nikdo neplatil (a dodnes neplatí) rád. Pro tehdejší židy to ještě znamenalo další dvě příkoří navíc – vedle poplatků vlastním (na chrám atd.) platit ještě těm cizákům, kterým šéfoval jejich cézar v dalekém Římě – a kdyby jen šéfoval, za boha se dokonce prohlašoval. A tento falešný bůh je nutil platit penězi se svým obrazem, ačkoliv jediný pravý Bůh Hospodin zakazoval zobrazovat lidi a zvířata a klanět se tomu. Takovými modlářskými penězi se nedalo platit ani v chrámu, musely se vyměnit za židovské, které měly jen nápisy; proto byli při chrámu ti penězoměnci, které pak Ježíš vypráskal důtkami. Takže platit těm pohanům a okupantům a riskovat, že farizeové pak Ježíše před nespokojeným lidem obviní z nadržování bezbožníkům? Nebo neplatit a riskovat, že loajální herodiáni Ježíše udají římským úřadům, jak to pak koneckonců stejně udělali židovští představitelé, když velerada přivlekla Ježíše před Piláta? Není kam couvnout, v každém případě se Ježíš tak či onak chytí a pak se se zlou potáže.
Ježíš ale tuhle habaďůru prohlédl. Ukažte mi peníz, kterým se má daň platit. A tady se projeví pokrytectví pokušitelů – horliví bojovníci proti porušování Zákona mají nakonec závadné „modlářské“ mince ve svých kapsách; kdosi jednu Ježíšovi neochotně podá. Je na ní nejen nápis, ale i obrázek hlavy císaře Tiberia, který tehdy Římu vládl.
Peníz nese obraz císařův, sluší se tedy vrátit jej císaři. A Bohu dejte co je Boží. Ale co nese Boží obraz? Podle Bible je to sám člověk. Pozemský vládce má právo na respekt k nástrojům své vlády, ale lidé, jejich duše mu nepatří; vládu vykonává jako Boží úkol, jako služebník lidské pospolitosti a ne jako její majitel.
Vztah křesťana k politice, společnosti a ke všemu co se v ní děje, vždy a znovu aktuálním tématem. Podporovat jakoukoliv vládu, i když je třeba špatná nebo dokonce totalitní a tyranská? Nebo se snažit přijít s vlastní, ryze křesťanskou formou vlády, která dostane za úkol zařídit na zemi Boží království? Nebo naopak vládu a společnost sabotovat jako součást tohoto zlého a zkaženého světa? Nebo se alespoň někam zašít? Z historie víme, že křesťané všechny tyto modely vyzkoušeli a žádný z nich se neukázal jako stoprocentně spolehlivý. Pokusy vybudovat království Boží na zemi většinou skončily v potocích krve, nebo alespoň společností, kde se všichni špiclovali a nahlíželi si do oken, zda soused nepáchá nějaký hříšný skutek. Útěky ze společnosti končily v různých sektách, některé tragicky skončily; i mírné stažení se církve do izolovaného ghetta mělo často za následek, že církvi „ujel vlak“ a přestala oslovovat nejen okolí, ale i své vlastní členy. Spolupracující model se také leckdy neosvědčil, jak můžeme vidět na hnutí Německých křesťanů, které kolaborovalo s nacisty, nebo na různých pochybných „mírových sdruženích,“ které poklonkovaly komunistům – dva politické režimy, které se v konečném důsledku pokoušely křesťanství zničit.
Jak z toho ven? Dej císaři, co je císařovo. Sv. Pavel píše v listu Římanům: každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha... ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Lidská pospolitost, která je díky hříchu narušená zlem, potřebuje pozemskou správu k prosazení alespoň nějaké, byť nedokonalé spravedlnosti a třebaže známe i vlády špatné, se zkorumpovanými, intrikánskými nebo neschopnými politiky, jsou i oni Božími služebníky. Bohu však dejte, co je Boží. Problémem totalitních režimů je, že nad člověkem nechtějí autoritu jen ve věcech jako je špatné parkování nebo ochrana života, zdraví nebo majetku občanů, ale že se sápou i po lidské duši, chtějí z člověka smazat Boží obraz a místo něj mu vtisknout svůj vlastní, udělat z něj kolečko, které poslušně slouží systému, místo aby systém sloužil člověku. V takovém případě nemůžeme jako církev, jako křesťané, nic než svědčit, že císaři Boží obraz nepatří, že vláda není žádný bůh, který smí druhé používat jako prostředky pro své vlastní cíle; máme vyznávat, jak jsme to slyšeli v prvním čtení, ve vzkazu, který poslal přes Izaiáše králi Kýrovi, že: „Já jsem Hospodin a žádný jiný není, kromě mě není žádný Bůh,“ máme vyznávat, že jen Kristus ukřižovaný je jediným pánem živých i mrtvých. A že to, co je Boží, je vždy nadřazené tomu, co je císařovo.