„Buďte svatí, jako já jsem svatý.“ „Buďte dokonalí, jako je váš nebeský Otec dokonalý.“ Boží slovo umí být na člověka někdy pěkně náročné. V Bibli jsme často zvyklí hledat především útěchu, že i ze všech situací, které jsme nezvládli, kde jsme selhali, s námi Pán Bůh počítá a má pro nás nějaké řešení. Občas se vcítíme do té ovečky z Ježíšova podobenství, která spadla do jámy a jen bečí a čeká, až ji dobrý Pastýř vytáhne a odnese ve svém náručí. Ano, v životě jsou situace, kdy si nemůžeme pomoci sami, kdy nám skutečně může pomoci jen Bůh. A z té základní problémové situace člověka, kterou nazýváme lidský hřích, tak tam už si tuplem nemůžeme pomoci sami; byli bychom jako baron Prášil, který chtěl sám sebe vytáhnout za vlasy z močálu. Tohle skutečně sami nezvládneme. Zaplať Pán Bůh za evangelium, za radostnou zvěst o spáse z čisté milosti. Jenže, jak se tak neseme v náručí dobrého Pastýře, je nám v ní dobře, rádi bychom tuto fázi co nejvíce protáhli, nechce se nám na zem, do kotce k ostatním ovcím, rádi bychom stále zůstávali tou jedinou, privilegovanou, která dostává přednost před těmi 99 ostatními.
Buďte svatí, jako jsem svatý. Co to znamená být „svatý“? Mohli bychom to přeložit také „buďte jiní jako já jsem jiný“ - theologové říkají, že Bůh je totaliter alius, „úplně jiný“ než naše představy a škatulky, ze kterých si někdy umíme ukydat pěkně hnusné modly; pak namlouváme svým bližním, že to je ten pravý Bůh naší víry. Co to znamená být „jiný“, „svatý“ jako Bůh? Znamená to odejít ze světa do ústraní, na poušť nebo do kláštera, znamená to žít v celibátu a umrtvovat se posty a sebemrskáním, znamená to vysedávat celé dny jen v kostele a pokud už v něm nesedím, tak vést alespoň svaté a pobožné řeči? Cosi takového už i v Bibli bylo: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník,“ modlil se farizeus v chrámu (Lk 18:11).
Když se podíváme na dnešní starozákonní čtení, začíná výzvou ke svatosti a končí jedním ze dvou „největších přikázání“, které také citoval Ježíš v dnešním evangeliu: Budeš milovat bližního svého jako sebe samého. „Být svatý“ znamená „milovat“, být „jiný“ znamená vnášet lásku tam, kde je svět ovládán nenávistí nebo lhostejností. „Milovat“ ovšem neznamená nějaké sentimentální city nebo nějak sebe samotného přemluvit, aby mi byl dosud nesympatický člověk sympatickým. Starý Zákon nás vybízí ke zcela elementárním pravidlům mezilidských vztahů – nebudeš sobec, ale vždycky něco necháš pro potřebné, nebudeš zneužívat nouze ani důvěřivosti druhého člověka, v uplatňování spravedlnosti budeš nestranný a transparentní, nebudeš vypočítavě protěžovat boháče, ale ani demagogicky nadržovat chudině. Řekli bychom – to má být samozřejmost – ale bohužel, tehdy jako dnes, milovat bližního svého jako sebe samého znamená být „svatý“, být „jiný“.
Ježíš jde v dnešním úryvku z Horského kázání ještě dále. Vyslechli jsme vrcholné výroky o milování nepřátel a nastavení druhé tváře – požadavky tak neslýchané a troufalé, že se přes ně mnozí nemohli přenést a na cestě následování Krista se zastavili (pokud na ni vůbec kdy vkročili). Člověk, který má cit pro spravedlnost, se přece s něčím takovým vůbec nemůže smířit: nenapomáhá to šíření bezpráví, neodporovat zlu násilím? „Dokud moudřejší ustupuje, dotud se chytřejší pere“, znělo vždy heslo těch „úspěšných“ se zakrnělým svědomím. Pokud člověku ještě nějaké svědomí zbývá, dá se mluvit o tom, že se v něm třeba pohne (příslovečné (Př. 25) „řeřavé uhlí“ se shrne na jeho hlavu), ale co v prostředí, které nemá žádné hodnoty? Říká se, že Gándhího hladovka byla úspěšná právě proto, že Británie byla přes veškeré nedostatky civilizovanou zemí s tradičními křesťanskými hodnotami – kdyby takto protestoval v Hitlerově Německu nebo Stalinově Rusku, rychle by zmizel někde v lágru nebo gulagu, kde by sice hladověl dál, leč nedobrovolně a bez zájmu veřejnosti.
Musíme si ale uvědomit několik věcí. Ježíš neříká, že nemáme odporovat zlu jako takovému, nýbrž zlému člověku, který nám ubližuje, neodplácet stejnou mincí. Neznamená to ke zlu kývat nebo k němu zbaběle mlčet, nenazývat věci pravými jmény. Ježíš se na kříži modlil za své nepřátele, ale na soudu velerady se proti hrubému zacházení ohradil. „Nazývej dobro dobrem a zlo zlem“; „vzepřete se ďáblu a uteče od vás“, vybízí nás Boží slovo.
V jedné theologické knížce ze 17. století jsem četl, jaký je vlastně vztah mezi láskou a spravedlností, jak to, že Bůh může být milující a zároveň spravedlivý. Pisatel nabízel zajímavé vysvětlení: Bůh jako takový, od věčnosti a bez jakýchkoliv podmínek, je čistá láska, jak nám svědčí sv. Jan, a spravedlnost je vlastně až důsledek pádu andělů a člověka; spravedlnost je vlastně reakce lásky na situaci hříchu, lásky, která se snaží chránit dobré stvoření před zlem. Starozákonní pravidlo „oko za oko“ se nám může jevit krutým, při představě jeho praktické aplikace se nám může dělat nevolno. Ve své době to ovšem byl právní a etický pokrok – mezi lidmi byla běžná krevní msta, kdy se pro jednu křivdu byli lidé schopni vyvražďovat po mnoho generací, tak jako mafiáni při vendettě v italských filmech – už na začátku Bible se nadutý Lámech holedbal před svými dvěma ženami, že v případě nenadálé „nehody“ bude 77x pomstěn. Rozdíl mezi svévolnou mstou a spravedlností je v tom, že spravedlnost zastavuje a nikoliv roztáčí spirálu zla a násilí; každý bude potrestán jen za to co spáchal.
Ježíš ale jde ještě dál – nechce odstranit zlo jen ze společnosti, ale chce ho vymýtit u kořene, v lidské duši. Jeho výrok „buďte dokonalí, jako je váš nebeský Otec dokonalý“ jsem někde viděl (nikoliv nepříhodně) parafrázovaný: „buďte dospělí jako je váš nebeský Otec dospělý“. Děti se na pískovišti rvou o každou bábovičku nebo autíčko; k dospělosti a zralosti patří být velkorysý a nevytahovat malicherně každou křivdu, neživit v sobě pocit ublíženosti. Výzva k tomu být dokonalý jako Bůh znamená ovšem i něco více – ne tedy to, že by se z nás měli stát nějací nadlidé Bohu rovní – ale to, že do světa máme svým životem, svými vztahy a svým jednáním vnášet svědectví o čisté Boží podstatě, kterou je láska; láska ze které nezaslouženě žijeme. To má vliv i na to, jakým způsobem prosazujeme to co považujeme za pravdu nebo spravedlnost – někde na Internetu jsem zahlédl zajímavé přirovnání, že pravda je jako sůl – má sloužit k tomu, aby jídlo z našeho společného stolu bylo poživatelné, a ne k tomu abychom si ji jeden druhému házeli do očí.
Mé oblíbené „františkánské požehnání“ svolává na žehnané odvahu „být ve světě jiní a dělat věci, o kterých ostatní říkají, že dělat nejdou“. Ano, skutečná velkorysost víry, ke které nás Ježíš vybízí je projevem odvahy a síly a ne slabosti a zbabělosti, jak někdy tvrdí kritici křesťanství. Zkuste to někdy, „být ve světě jiní“, být „dospělí jako je váš nebeský Otec dospělý.“ Být svatí jako Bůh – láska sama – je svatý. Možná budete sami překvapeni, co vše je najednou možné; že se kamenné srdce změní v srdce z masa, že se zaťatá pěst otevře do přátelsky otevřené dlaně; třeba i tam, kde už jste to předtím dávno vzdali. Kéž vám k tomu Pán Bůh žehná.
Amen.