Když je doba nejistá, jednou z věcí, kterou se tomu lidé snaží čelit, je tzv. zdravý selský rozum. Stát, jak se říká, nohama na zemi, věřit jen tomu, co na vlastní oči uvidím a na co si můžu sáhnout, spoléhat na to, že ať se děje co se děje, budou 1 a 1 vždycky 2, voda vždy teče z kopečka a všude je chleba o dvou kůrkách. Vždycky to tak bylo a taky to tak vždycky bude, takže co?
V praktickém životě je takový postoj v mnoha situacích výhodou. Ale jako tzv. „životní filozofie“ nebo „životní krédo“ má své meze. 1+1 jsou 2 jen v desítkové soustavě, ve dvojkové je to „10“; ve stavu beztíže si voda teče kam chce a podobné je to i s jinými věcmi. Ani s tím co vidíme na vlastní oči to není nijak slavné. Modelovým příkladem jsou různé druhy optických klamů – možná to znáte z časopisu nebo nějaké knihy – díváte se na dva trojúhelníky a jeden se vám zdá menší, protože je obklopen mnoha dalšími většími. Ve skutečnosti jsou oba stejné. A takovými nejen optickými, ale i jinými (obchodními, politickými apod.) klamy žijeme obklopeni. Známý sci-fi film Matrix si pohrával s myšlenkou, co kdyby byl vůbec celý svět, jak ho vnímáme, skutečnost, kterou pokládáme za samozřejmou, jenom klam a podvod, kterého někdo využívá. V mnoha směrech se tomu nebezpečně blížíme, třeba tím, jak automaticky považujeme za pravdu procezené a sestříhané obrázky z televize.
I dnešní biblické texty jsou o dívání se, a jedním dechem o tom, že to, co vidíme, nemusí být vůbec pravda, nebo přinejmenším ne celá. V evangeliu Ježíš přirovnává Boží království k hořčičnému zrnu, které není skoro vidět, nikdo by nečekal z tak nicotného semínka tak velkou rostlinu – i ptáci pak mohou hnízdit ve stínu jejích větví. A samotný růst Božího království – to je také jako růst rostlinky ze semene – roste bez lidského přispění a dokonce tak pomalu, že pokud bychom si sedli a jen koukali, zdánlivě nebude vidět žádný pokrok, nic se nehýbe – a přesto je tu najednou zralé obilí v klasu. Teprve když bychom si to nafilmovali a pak zrychleně pustili, mohli bychom se přesvědčit, že rostlina opravdu žije a roste, i když člověk žádný pokrok nepozoruje. Růst Božího království si nafilmovat a pak zrychleně pustit nemůžeme, tento dar nemáme; to ale neznamená, že tu není.
Markantním příkladem toho, jak zdání klame, je příběh o pomazání Davida na krále. Izrael již ovšem krále měl, krále Saula, kterého si vyvzdoroval na Hospodinu. Viděno čistě vnějšně, politicky, Saul nebyl tak neúspěšným panovníkem. Rázně zatočil s amélekovci, Pelištejci a jinými protivníky Izraele; vůli Boha Hospodina si ovšem čas od času vykládal poněkud po svém a to se mu stalo osudným. Prorok Samuel dostává pokyn pomazat krále nového.
Samuel se tak ocitá v prekérní situaci. Tím že ustanoví za krále jinou osobu ještě za vlády dosavadního panovníka, se dopouští z politického hlediska vlastně velezrádné či vlastizrádné činnosti. Bylo by tedy logické, že by se takovým činem mohl snadno ocitnout na černé listině v kategorii „nepřítel státu“. Navíc ho duchovní krach prvního izraelského krále zasáhl osobně, když zjistil, že Bůh ohledně Saula změnil plány, roztrpčil se a, jak jsme četli, truchlil pro Saula, na jehož pomazání na krále se také podílel. A tak není divu že se zdráhá a akt pomazání za krále se musí schovat do rámce obětní hostiny. Přichází do Betléma, kde ho také nevítají zrovna s otevřenou náručí – prorok? Copak asi chce? Je to pro naše město dobře nebo ne? Nejde nám hlásat Boží soudy a zkázu?
A pak je tu Jíšaj a jeho synové. Jeden po druhém defilují před prorokem jako na nějaké módní přehlídce. Kdyby to bylo na Samuelovi, jistě by volil hned z kraje, statný Elíab nebo Abínadab by mu jako král docela imponoval. Svalovci, ostře řezané rysy, akční hrdinové – to jsou vysoce hodnocené vzory vůdčích osobností i dnes; který kluk by nechtěl být v dospělosti mužem, jaký přirozeně vzbuzuje respekt.
Bůh si ale vybral jinak. Volí si nejmladšího, v hierarchii sourozenců poměrně nízko postaveného Davida, ještě v podstatě kluka, kterého se ani nenamáhali zavolat z pastviska, když přišla návštěva.
Pro nás ale hlavním hrdinou příběhu dnes není David, ale právě Samuel: Hospodin mu ukazuje, jak mnoho se může rozcházet úsudek člověka, hledícího pouze na povrch věcí, s úradkem Boha, který vidí i věci v jejich nitru, jejich podstaty, vidí je takové, jaké doopravdy jsou. Člověk se dá snadno strhnout k tomu, že to, jaký druhý doopravdy je, soudí podle vzhledu nebo nějakého vnějšího jednání; k dokonalosti v tom došel italský kriminalista Lombroso, který tvrdil, že pravý zločinec má svoji zločinnou povahu vepsanou do tváře. Vzpomínám si, že jsem viděl fotografie SS dozorkyň z koncentračního tábora – z některých opravdu nelidská zvrhlost přímo čišela, ale mezi nimi se vyjímala jedna hezká dívka, kterou po válce britští vězenští dozorci popisovali jako „milou holku, kterou rádi potkáváte“. Během procesu vyšlo najevo, že se tato milá mladá dáma chovala k vězňům za dráty zdaleka nejkrutěji. My z vlastní zkušenosti víme, že hezkým a dobře vypadajícím lidem důvěřujeme snadněji než podivným a ošuntělým existencím – využívá toho opět kde kdo, reklamou počínaje a advokáty u soudů konče.
Boha ale zajímají jiné kvality než impozantní vzhled nebo vysoká postava. Dokonce to ani nemusí být nějaký vysoký morální standard, vždyť ani David nebyl po této stránce žádné „lumen“, hřešil a následky některých jeho hříchů byly rovněž tragické. Možná ale právě proto si Bůh vyvoluje pro své velké cíle tyto na první pohled malé lidi, jak o tom píše i apoštol Pavel: není mezi vámi mnoho moudrých podle těla, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. Ale co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré, a co je u světa slabé, to si vybral Bůh, aby zahanboval silné; …aby se žádné tělo nemohlo chlubit před Bohem. Boží logika je zkrátka hodně jiná, než zdravý selský rozum. A to je dobře.