Každý z vás, kdo někdy navštívil Lipsko v Německu, ví, že toto město je mimo jiné proslulé svými veletrhy. Některé z nich mají už dlouhou tradici sahající až do středověku. Obchodní shon, vřava a mumraj lidiček ve veletržní dny tak patří ke koloritu města už pěkných pár století.
Počestní měšťané zblízka i zdáli, kteří na začátku jednoho takového veletrhu, v neděli 6. října 1726, přišli do lipského luteránského kostela sv. Tomáše aby si splnili povinnost světit sváteční den a pomodlili se za zdar svého byznysu, byli patrně v šoku, když slyšeli, co se na ně začalo valit z kostelní kruchty. Monumentální a tragická hudba obestírající starodávný chorál Wer weiß, wie nahe mir mein Ende? („Kdo ví, jak blízko jsem již cíle“, EZ 567) byla v příkrém rozporu s pragmatismem kupeckých počtů, opakovaná otázka po konci vlastního života problematizovala mravenčí shánění různých prostředků a vylepšení pro vezdejší bytí. Děsivé údery kyvadla hodin, které ve svém orchestrálním aparátě tak mistrovsky napodobil místní ředitel kůru, kantor Johann Sebastian Bach, protínaly běh praktického života dotekem věčnosti.
Možná podobně příkrý rozpor cítíme, když srovnáváme, jak vidí začátek adventu církev a jak jej prožívá zbytek světa. V obchodech už málem od poloviny podzimu visí různá cingrlátka a blikače, všudypřítomnou pohodovou hudbu „středního proudu“ nahradí vánoční koledy, obchodníci se těší na rekordní tržby, na své si přijdou také komerční muzikanti, kteří se vezou na zvýšené citlivosti lidí pro hudbu v předvánočním a vánočním čase a „Ježíšku, panáčku“ nám vnucují, když je ještě Štědrý večer v nedohlednu. A pak přijdeme do kostela – a z Bible a kazatelen tu zaznívá jinačí písnička: kdo ví, jak blízko je už konec všech věcí. Fuj, ošklivá a škarohlídská církev, která nám tak šlape do předvánočního úsměvu, řekl by si někdo. Není divu, že ji skoro nikdo neposlouchá, když svět očekává sváteční pohodu a dostane apokalyptického bubáka Posledního soudu.
Jenže když odložíme dětskou naivitu a zamyslíme se nad skutečností, jaká doopravdy je, zjistíme, že mnohé z toho třpytivého zlata pohody je jen pozlátko. Když lidé přijdou z rozzářeného města či supermarketu domů, čeká je tam často dlouhá zimní tma, temnota, která často vede ke sklíčenosti a některé dokonce k odchodu ze života. V lesklých kulisách cítíme stres, stres z nedodělané práce v zaměstnání, kde se před koncem roku různé věci finišují, stres z toho, že pro domácí štědrovečerní představení o lásce a pokoji ještě není připravené jeviště, ani nejsou pohromadě všechny rekvizity. A dokud to nepostihne nás samotné, jen tušíme jak bolestně prožívají „nejkrásnější svátky v roce“ ti, kteří v onom roce někoho blízkého ztratili, zvláště ti, kteří už zůstali na světě sami. Nemůžeme si nevšimnout řady lidí, pro které se i před Vánoci zatmělo slunce jejich života, měsíc ztratil svoji záři a jejich hvězdy spadly z nebe.
V tomto okamžiku nám možná zvěst o Kristově příchodu přestane připadat jako malování bubáka na stěnu. Kristův příchod nepůsobí zlo, Kristus naopak přichází do světa, který, ponechaný sám sobě, se už ve zlu potácí. Už jeho první příchod, v Betlémě před dvěma tisíci lety, nebyl příchod do krásného a vyzdobeného světa – Ježíš se narodil do prostředí okupovaného a utlačovaného národa, doprostřed chaosu a stresu vyvolaného nikoliv vánočními nákupy, ale přesuny obyvatelstva na příkaz tupé a arogantní císařské byrokracie. Slávu mu neprovolávají vystrašení lidé, ale andělé, jeho poslové shůry. A tak vlastně, po popisu různých katastrof, z nichž některé se už staly a jiné se možná stanou, je samotný Kristův příchod i v dnešním evangelijním textu popisován bez nějakých děsivých podrobností, jen jako příchod s mocí a slávou.
Kdybychom chtěli shrnout poselství dnešního evangelia, možná by k tomu stačilo jeho poslední slovo: „Bděte!“ V podobenství, které jsme slyšeli před tím, podobenství o jednom člověku, který kamsi odcestoval, ale dostává úkol bdít jen jedna postava – vrátný. Ostatní dostávají od svého pána různé úkoly, každý nějakou pravomoc, ale jen vrátný dostává úkol být ve střehu a, jakmile pán přijde, přivítat jej a uvést do společenství ostatních spoluslužebníků. Už od dob starých církevních otců je tato postava ztotožňovaná s církví. Ve světě, kde viditelně nepřítomný Bůh dává každému jeho individuální úkol, podíl na pravomoci, ale také na zodpovědnosti, je možná církev právě takovým vrátným – ne tím, kdo má komandovat a úkolovat ostatní zaměstnance, ale spíš tím, kdo ostatním čas od času připomene, že se Pán jednoho dne v bráně objeví, i tím, kdo tuto bránu otevře, ať už jsou úkoly jednotlivců za touto bránou udělány nebo ne.
Když jsem studoval bohoslužebné pořádky různých církví a tradic, všiml jsem si, že v tradici milánské církve, tradici kterou založil a proslavil zejména církevní učitel a autor mnoha duchovních písní sv. Ambrož, jsou všední dny adventní doby nazvané „feriae de expectando“, to doslova znamená „všední dny očekávání“ nebo přesněji (pro puristy v latinském jazyce) „všední dny, kdy se má čekat“. Svým způsobem to vlastně shrnuje dnešní biblické poselství – máme vlastně žít jakýsi „dvojí život“: ten „všední“, plný každodenních úkolů, ale i ten zacílený do budoucnosti, otevřený vůči Bohu, vůči přicházejícímu Kristu Ježíši. To neznamená ani rezignovat na osud světa a někde v úkrytu očekávat katastrofický Boží soud, ale ani nehodit myšlenku na Kristův návrat za hlavu a řídit svůj život pouze podle pravidel, která nám vnucuje svět. Ano, nakupujme a pečme na svátky, ale uvědomme si, že třeba už tyto či příští Vánoce či advent nebudou, že to, co předobrazují, co v nich slavíme jen symbolicky, se může již stát skutečností.
Jak bude tato skutečnost vypadat, to nemůžeme dopředu vědět. Prorok Izaiáš píše, že od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. Připomíná nám to slova sv. Pavla: 'Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.' (1Kor 2:9). Ale podstatná není otázka „co“, nýbrž „kdo“. A to už poznává starozákonní svědek, když uprostřed vší mizérie, uprostřed běd, které na sebe Boží lid přivodil svojí nevěrností, vidí, že to s ním Hospodin nezabalil. A tu nám poodhaluje tajemství, které nám v plnosti zjevil až Jednorozený Syn, plný milosti a pravdy – ano, už ve Starém Zákoně prorok nazývá Boha Otcem svého lidu, už Izaiáš k Bohu volá: „Otče náš, který jsi v nebesích“. Otec nemůže zavrhnout své dítě – i všelijak nezdárné a nezbedné. Proto, i když si neumíme představit, jaká nás čeká budoucnost, neumíme si představit věčnou přítomnost, kterou již žijí ti, co nás k Pánu předešli, přesto se můžeme spolehnout na jednu věc: ve všech trablech, nejistotách a zkouškách má budoucnost jednu konkrétní tvář – Boží tvář v osobě Ježíše Krista, který přijde na konci času.
Kéž je pro nás i všední život, všední den, a to nejen teď o adventu, onou ferií de expectando, oním „všedním dnem očekávání“, aby nás návrat našeho Pána zastihl nejen bdící a připravené, ale i plné naděje a radosti třeba i uprostřed zhaslých sluncí a spadlých hvězd.
Marana tha – přijď, Pane Ježíši.