v dnešním druhém, novozákonním čtení, které výjimečně nebylo z nějakého apoštolského listu, ale z knihy Skutků, přichází apoštol Pavel do řeckého Efezu a tady se potkává se tu se skupinkou učedníků. Je to trochu zvláštní skupinka, sám svatopisec si také pořádně neví rady, kam je zařadit; proto o nich mluví o „jakýchsi“ učednících. Z podivného rozhovoru o křtu a Duchu svatém můžeme usuzovat, že se jednalo snad o Židy z maloasijské diaspory, kteří zřejmě byli členy hnutí Jana Křtitele (což je možné, protože v té době - tedy než sv. Pavel rozjel křesťanskou misii v opravdu velkém stylu – byl Jan Křtitel mezi Židy známější a populárnější postavou než Ježíš), o Ježíšovi snad leccos slyšeli, ale možná také ne.
Je zajímavé, že Pavel zkoumá způsob, jakým byli tito „jacísi“ učedníci pokřtěni dotazem na Ducha svatého. Zarazí nás možná také odpověď těch učedníků: „o Duchu svatém nic nevíme!“ Vždyť přece ten kdo dobře poslouchal dnešní evangelijní oddíl, může namítnout, že Jan Křtitel sám mluvil o tom, že on křtí vodou, ale Mesiáš, který přichází za ním, bude křtít Duchem svatým. Tak jakpak to, že jeho učedníci neví nic o Duchu svatém? A co má vlastně Duch svatý společného se křtem, co se myslí tím křtem Duchem svatým?
O vztahu Janova křtu a křesťanského křtu bylo už mnohé řečeno a napsáno. Některé letniční křesťanské skupiny mají v podstatě křty dva, křest vodou a od toho odlišný křest Duchem, bratři římští katolíci zase vymysleli speciální svátost biřmování, ve které Ducha svatého rozdává křesťanům na prahu dospělosti biskup nebo jím pověřený kněz. Ale ve vyznáních víry staré církve, ke kterým se hlásí i naše ČCE, ačkoliv je zná jen málo našich členů, čteme: „vyznávám jeden křest – na odpuštění hříchů“. Má tedy církev zrušit křest vodou a ponechat si jen křest Duchem, jak to udělaly některé sekty? To by asi nešlo, protože i v Bibli máme napsáno, že církev hned po velikonocích křtí vodou; pokřtila tak etiopského dvořana a řadu dalších lidí. Nebo máme ten „křest Duchem“ diplomaticky přejmenovat na nějakou jinou svátost, aby se vlk nažral a koza zůstala celá?
Možná vás to překvapí, ale voda a Duch svatý se do jednoho křtu opravdu vejdou. Loni jsme si říkali, že zásadní rozdíl mezi Janovým křtem a „naším“, křesťanským křtem, je ten, že křesťanský křest je podložen „tvrdou měnou“ novozákonní velikonoční události, smrtí a vzkříšením našeho Pána. Janovský křest byl především vyjádřením touhy člověka rozejít se se starým životem, jakoby zanechat staré hříchy ve vodě řeky, očistit se, aby se mohlo začít znovu. Tedy gesto člověka směrem k Bohu „ano, už dál takhle nechci“ - v podstatě to, za co pokládají někteří naši bratři a sestry náš křesťanský křest; pouhé symbolické gesto, jen jakési vyznavačské vyslání signálu směrem k Pánu Bohu i ostatním lidem kolem křtitelnice. Ve křesťanském křtu ale také jedná Bůh. To už vlastně naznačovaly i ty židovské formy, kdy byl křest pro ty, co přistoupili k židovství, vlastně jakýmsi náhradním „Rudým mořem“, kdy se tito proselyté mohli alespoň dodatečně a symbolicky připojit k zástupu Božího lidu a tak za sebou zanechat každý nějaký ten svůj vlastní „Egypt“, něco, co je zotročovalo. I to, kde si Jan Křtitel zvolil jako místo své činnosti, možná nebyla náhoda – řeka Jordán v příběhu starozákonního Izraele oddělovala poušť, na kterém se – někdy dost bolestně – formoval lid Hospodinův, od zaslíbené země, cíle putování a Božího daru. Tedy v obojím případě možnost připojit se – zatím spíše v předobrazu – k Božímu spásnému jednání, k tomu co koná Bůh.
Ve velikonočním příběhu Ježíše Krista se toto vše naplnilo, z předobrazu se stala skutečnost, když podle evangelistova svědectví na kříži vytryskla z Kristova boku „krev a voda“. Křtem jste ponořeni do Kristovy smrti, píše sv. Pavel v listu do Říma. A to nám také objasní úkol Ducha svatého, o kterém jsme mluvili na začátku. Známý evangelický teolog Karl Barth kdysi napsal, že ve křtu zastupuje voda vklad člověka a Duch svatý jednání Boží; něco podobného tvrdí také Martin Luther, když píše, že ve křtu se slovem Božím spojuje voda s dílem Ducha svatého. Kdybychom použili takový hloupý příměr ze současné reality: Duch svatý je zde jakýsi „bankomat“ na tu tvrdou měnu Kristovy oběti.
Nebo se na to můžeme podívat i z jiného úhlu. Když slyšíme spojení „Duch Boží“ a „voda“, určitě nás napadne (zvláště když jsme to dnes slyšeli v prvním čtení) příběh stvoření, kde se Duch Boží vznáší nad vodami. Zatímco Janův křest znamenal radikální rozchod se starou skutečností, smytí dosavadního života, ve křtu, kde působí Duch svatý, je nám zároveň nabídnut život nový, život který „nežiji já, ale Kristus ve mě“, protože jsme začleněni do jeho těla. Kdo je v Kristu, je nové stvoření – nové stvoření, nový člověk, to je ten „bonus“, který do křtu také přidává Duch svatý.
Přestože se ve Skutcích často k předání Ducha svatého užívá gesta vzkládání rukou, tedy odlišného od vlastního křtu ponořením či poléváním, nelze jej od křtu nějak oddělovat, vymýšlet z něj druhý křest nebo nějakou jinou, speciální svátost. Předání Ducha nemůže být odděleno od události spásy a jejího nejdůležitějšího ovoce – smíření a odpuštění. Lapidárně řečeno: Letnice nemohou být bez Velikonoc – to pěkně naznačuje sv. Jan Evangelista, když obě události spojil do jednoho jediného dne. Podobným způsobem to má pěkně pospolu také apoštol Petr při svém letničním kázání: Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Proto my někdy tohoto gesta, vzkládání rukou, užíváme při křestním obřadu nebo při konfirmaci, která vlastně má být vnímána jako součást celé svátosti křtu, takovým „dotažením posledního šroubku“ u těch, kdo byli pokřtěni jako nemluvňata.
Znovu a znovu poznávám (spolu se svým slavným jmenovcem) že sv. křest je opravdu nádherný Boží dar, jehož hodnotu může člověk ztěží docenit. Spojuje nás do jedné velké Boží rodiny, nejen nás v tomto sboru, či v ČCE, ale i v celé církvi obecné, i s křesťany jiných vyznání a denominací, jak si to za pár dní připomeneme během Týdne modliteb za jednotu křesťanů. Kéž je pro nás vědomí že jsme pokřtěni a patříme Kristu, nejen posilou v těžkých chvílích a zkouškách, ale i motorem pro naše jednání ve světě.