Když jsem ještě studoval na fakultě, jeden profesor, již dříve narozený, na přednášce vzpomínal na svá školní léta; když se učilo náboženství, třídu si rozebrali podle konfese katecheté z jednotlivých církví. O přestávce pak pokřikovali katoličtí kluci na evangelické „kacíři, kacíři!“ a ti jim to opláceli: „modláři, modláři!“ Klukovina, řekl by jeden, ale jistě se za tím dá tušit, že hoši jen poněkud přímočaře vyjádřili to, co se dozvěděli v hodinách náboženské výchovy od dospělých. Bolestnost rozdělení církve, Kristova těla, se tak přenášela na další a další generace, a to někdy v té nejvyhrocenější podobě, kdy jeden křesťan druhému upíral vůbec jakékoliv právo hlásit se ke Kristu. „Jen my jsme jediná pravá církev Kristova, to ostatní jsou jen atrapy!“ říkali jedni. „Jen my jsme jediní praví - Bibli věrní - křesťané, to ostatní jsou pohani, co si na křesťany jen hrajou!“ kontrovali druzí. Někdy se to řeklo takhle naplno, někdy v trochu zastřenější podobě, ale důsledek byl (a v lecčem dodnes bohužel je) v podstatě stejný.
V našich dnešních biblických textech přicházejí na scénu dva žalobníčci: Ve starém Zákoně v knize Numeri jakýsi neznámý mládenec, v evangelijním příběhu apoštol Jan. „Mojžíši (respektive Ježíši), viděli jsme někoho, kdo dělá to samé co my – a přitom nepatří do naší party, není to jeden z nás, nehraje podle našich pravidel.“ Eldad a Medad, kteří se „zapoměli“ v táboře – a přitom prorokovali o sto šest jako ti ostatní ve stanu setkávání. Neznámý exorcista, který vymítal zlé duchy v Ježíšově jménu – a přitom nepatřil do hloučku apoštolů, „nechodil s námi“, neměl na to papíry, razítko, pověření od Mistra. Jan v evangeliu i Jozue, který se nachomýtl k rozhovoru Mojžíše s jeho samozvaným informátorem, ti by „nekalé konkurenci“ hned zatli tipec. Jozue to žádá od Mojžíše; Jan se ani na nic neptal a spolu s ostatními učedníky se o to postaral sám.
Ale Mojžíš, i Ježíš (jeho antityp) reagují zcela překvapivě. Nejdou vyhubovat ani Eldadovi a Medadovi, ani nejmenovanému vymítači. „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim dal Hospodin svého ducha“, říká Mojžíš. Milý Jozue, copak to nevidíš: lid ztrácí víru, je demotivovaný, cítí se od Boha opuštěný, nechce jít dál do zaslíbené země – a ty se budeš rozčilovat kvůli dvěma mužům, kteří v táboře dávají ostatním pocítit Jeho přítomnost? Jen proto, že nešlapou do pedálů v našem pelotonu u stánku setkávání? A Ježíš odpovídá podobně Janovi: místo abys žárlil na toho, kdo v mém jménu bojuje se zlem, raději hleď aby ses sám nestal nástrojem zla. Raději přemýšlej, jestli nechce konat zlo nějaká část tvého vlastního já – ať je to ruka, noha, oko nebo cokoliv jiného – to je Boží nepřítel, a ne ten kdo chce v jeho jménu konat dobro.
Dostal jsem nedávno k přečtení jednu knihu (povinnému přečtení, neb na ni mám napsat recenzi), jmenuje se „Cesta k životu v umírajícím světě“. Autor, evangelický farář z USA, údajně prý nejkřesťanštější země na světě, v její první časti popisuje bez velkých servítků svět, ve kterém žije – svět, který nazývá „umírajícím“. Je to smutná a děsivá diagnóza, obávám se bohužel, že také pravdivá. Náš český ateismus, o kterém jsme si po revoluci mysleli, že vezme za své a nahradí jej všeobecné přijetí duchovních hodnot, do tohoto světa ve skutečnosti nerušeně vrůstá a hoduje na jeho nejodpornějším odpadu. Tváří v tvář tomuto „umírajícímu“ světu jsou hádky a handrkování o monopol na Pána Boha a mluvení o něm neuvěřitelný luxus, který si, obávám se, už příliš nemůžeme dovolit. Jeden kolega mi poslal nedávno pozvánku na demonstraci proti právě probíhající návštěvě papeže Benedikta u nás. Abych někde spolu s volnomyšlenkáři a neznabohy skandoval, ať táhne domů. I když bych osobně vůči představiteli římské církve jistě našel řadu výhrad, je to přes všechny rozdíly mezi našimi konfesemi můj bratr v Kristu, který přijel své ovečky podpořit ve věci, na jejíž podstatě se jako křesťané všichni shodneme – v žití podle evangelia ve světě, jehož hodnoty jsou zcela jiné. Pozvánka putovala do koše.
„Ekumenická“ svatba, které se mohla většina z nás v pátek zúčastnit, ukázala, že při dobré vůli je takovéto „jozuovsko/janovské“ koukání se mezi prsty na „konkurenci“ překonatelné, i když zatím vždy jen takto vyjímečně, jen na chvíli a taky jen tak trochu na zapřenou. Ježíš nám v dnešním evangeliu říká, že máme mít „v sobě sůl“, u Markova kolegy Matouše dokonce máme být „solí země“. Sůl, která ztratí svoji slanost, ale už k ničemu není. Čím sama sebe osolí? Jak mohou křesťané „solit“ zemi Kristovou láskou, když ji sami v sobě promarní řevnivostí a vzájemnou nevraživostí? Jak mohou být svědky Božího království, když se sami dají ovládnout duchem tohoto světa, aby si šli po krku? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji, končí dnešní evangelijní text. Mějte v sobě sůl – mějte nejprve sami v sobě (ale i „mezi sebou“) to, co chcete pak dávat dál, kdo chceš zapalovat, musíš nejprve sám hořet, pravil jeden církevní otec. Vždyť úkol, který je před námi – před Jozuem i před Eldadem a Medadem, před Janem i před nejmenovaným vymítačem – je velký a nadlidský: prosolit tento „umírající“ svět, být svědkem o Boží přítomnosti tam, kde to ostatní už vzdali a zabalili. Je to úkol vyjímečný, ale Pán Bůh nám k němu dává i výjimečné prostředky – sv. Jakub nám na příkladu Eliáše ukazuje, jakou moc má „modlitba spravedlivého“, jakou moc má ten, kdo je spojen s Bohem. Nepromarněme tento úkol a zároveň příležitost, nenechme se rozdělovat starými křivdami, abychom mohli světu vydávat věrohodné svědectví.