V úryvku z Janova evangelia jsme slyšeli Ježíšův obraz církve: je to obraz vinného keře, ve kterém je Kristus jeho kmenem a učedníci jeho ratolestmi. Aby ratolest mohla nést ovoce, aby vyprodukovala něco, čím by se vinař mohl pochlubit, musí být spojena s kmenem a musí být živá, musí jí proudit živiny. Pokud je suchá, je z kmene odstraněna, aby nepřekážela těm ostatním. Také ratolest duchovní révy, aby vydávala ovoce ke slávě Boha – nebeského Vinaře – musí být spojena s Ježíšem Kristem a musí žít.
Tento Ježíšův obraz je důležitý a měli bychom jej mít před očima vždycky, když se o církvi začne mluvit – ať už na rovině jednoho sboru, jako je ten náš, nebo na rovině celé církve, jako třeba teď před synodem, kdy se jako houby po dešti rojí nejrůznější, někdy moudrá, jindy spíš rádoby moudrá, prohlášení a návody, jak církev lépe „managovat“ neboli spravovat, jak lépe a mravněji zacházet s penězi, jak zajistit, aby byla vidět ve společnosti a neubývalo členů, salárníků nebo účastníků bohoslužeb. Pohled na naši církev nás svádí k tomu, vidět ji jako náboženskou organizaci, skrumáž lidiček, ve které je možno o všem halasně mudrovat a demokraticky hlasovně rozhodovat, případně chodit do shromáždění, kde se z kázání dozvíme, co si máme myslet o různých situacích a jak se v nich chovat, nebo můžeme pěstováním různých tradic posilovat svoji kolektivní totožnost. Tenhle rozměr je jistě také důležitý, ale neměl by nám zakrýt pohled, který nám dnes nabízí Ježíš - obraz organismu, který roste z jediného kmene; měli bychom si uvědomit, dříve než pro rozhodnutí toho nebo onoho zvedneme ruce, že už před tím rozhodl „o nás bez nás“ někdo jiný, že pro nás a naše dobro zvedl ruku probodenou hřebem, ruku zraněnou ranou, kterou jsme uzdraveni. Najednou není důležité, jak je ta či ona větev velká nebo malá – pokud je suchá, je to jen velký kus paliva do ohně; tajemství její hodnoty je skryto v místě, kde se stýká s kmenem, ze kterého proudí život – s Ježíšem Kristem. Pak najednou zjistíme, že vnější podoba organizace, o kterou se tak často a tak rádi hádáme není tak důležitá, důležité je zůstat živou větví Božího keře spojenou s kmenem.
To slovo „zůstat“, respektive „zůstávat“ je jedním z klíčových pojmů dnešních biblických textů; zůstaňte ve mně, a já ve vás, říká Ježíš učedníkům. Pro ratolest je životně důležité „zůstat“ na kmeni, jak to ostatně vysvítá i z Ježíšova obrazu.
Ale jak máme „zůstávat“ v Ježíšovi, respektive skrze něho v Bohu? V dopise, který napsal evangelista Jan svým církevním obcím, se píše, že jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává; kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. Tajemstvím tohoto „zůstávání“ či „přebývání“ jak mají jiné překlady je tedy předně vzájemná láska Kristových učedníků, kterým se měří opravdovost lásky k neviditelnému Bohu. Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. To je také rozpoznávací znamení toho, čemu Bible říká znovuzrození či lépe řečeno „narození shůry“: každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Někdy mne zastavují jistí křesťané a dotírají: bratře, jsi znovuzrozen? Máš takové a makové dary Ducha, takovou a makovou jistotu toho a onoho, mluvíš jazyky, chce se ti každé ráno zpívat Haleluja? A přitom otázka po „diagnóze“ znovuzrození je položena špatně. Stačí prostá odpověď, kterou dal Ježíš zvědavému zákoníkovi: miluješ Pána Boha nade vše a svého bližního jako sám sebe? Vždyť i sv. Pavel říká: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, kdybych měl proroctví a znal všechna tajemství a měl všechno poznání a kdybych měl veškerou víru, kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
To byla první odpověď. Druhý Janův návod, jak „zůstávat“ je dále v textu: Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. Druhým základem „zůstávání“, druhým „lepidlem“ ke kmeni je tedy víra a vyznání v Ježíše jako Božího Syna a Spasitele. Lásku totiž nemůžeme dát Bohu jako nějakou zásluhu nebo protihodnotu, ale jen jako odpověď na to, co on napřed udělal pro nás. To se stalo v Ježíši Kristu. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Poznání a důvěra v Krista je také klíčové v tomto „zůstávání“, díky kterému můžeme „nést ovoce“ - to co jsme dostali rozdávat dál, a tak při nás (jak píše evangelista) Boží láska dojde svého cíle.
Když bychom se vrátili k Ježíšovu úvodnímu obrazu révy a ratolestí, příběh o růstu takové „nové ratolesti vinného kmene“ (jak zpíváme v jedné křestní písni) jsme mohli slyšet v prvním čtení ze Skutků, v příběhu etiopského eunucha. To nám přípomíná jiné téma, které se nám často vrací na různých církevních grémiích, ale pak se o něm stejně pořádně nemluví, a to je téma misie, poslání církve získávat nové učedníky. Je hezké, že (a to to ještě mnozí kritizují) máme nový překlad Bible, který se dá koupit i v supermarketu nebo na nádraží, ale ten, kdo si ho koupí, na tom bude přinejlepším tak, jako ten kleštěnec v kočáře. Vždy bude důležité, aby s ním nebyla jen litera textu, ale i živý člověk, průvodce a svědek, který by mu literu „vyložil“ vlastně ho doslova po ní „vedl“. V tom nám může být příkladem vedle učedníka Filipa i sám Pán Ježíš, který podobně provázel emauzské učedníky a vykládal jim Písmo. Všimněme si, že pro oba dva, ať začnou u Mojžíše nebo u Proroků, je cílem Písem Kristus – Písma mluví o mně, říká Ježíš farizejům v evangeliu a středem Písma je to, co „hlásá Krista“ (was Christum treibt), jak píše Martin Luther. Ježíš Kristus by tak měl i nadále zůstat tím, co při misii zvěstujeme. Víte, mám takový pocit, že při misii často děláme chybu, že začneme obecně mluvit o Bohu a o tom, v čem všem je nej, nej – a u toho zvláště v našem ateistickém národě většinou i skončíme, poté co náš protějšek poukáže na realitu světa, která není úplně „nej nej“. Sv. Jan nám ale říká, a to dokonce dvakrát, že Boha - jako takového - nikdy nikdo neviděl. To, co jsme neviděli, toho těžko můžeme být svědky. Tentýž Jan ale zároveň píše, že přeci jen něco vidět a dosvědčovat bylo a je: my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa. V evangeliu dokonce čteme, že toho neviditelného Boha nám jeho jednorozený Syn doslova „vyložil“ - v tom jak Ježíš žil, učil a jednal, jak sdílel lidský život až do krajnosti, jak zemřel za všechny a vstal z mrtvých – v tom můžeme vidět tajemství neviditelného Boha určené pro tento svět – dobrou zprávu, evangelium.
V příběhu Etiopana (a vlastně i emauzských učedníků) můžeme vidět ještě jeden rozměr „zůstávání“ - rozměr svátostný. Komorník zakončuje své obrácení spontánní touhou po křtu. Když je pokřtěn, Filip jako nástroj v ruce Páně mizí jeho očím, komorník jede dál svou cestou, ale jede s radostí, zvěstovaný Ježíš s ním zůstává prostřednictvím Ducha, kterého při křtu obdržel. Emauzští učedníci prosí Krista, aby „zůstal“ - při lámání chleba Ježíš oběma mizí z očí – a přesto s nimi „zůstává“ v darech chleba a vína eucharistické svátosti. I to jsou prostředky, které dostáváme, abychom mohli být spojeni s kmenem vinného keře, kterým je Pán Ježíš Kristus.
A tak i v péči o pozemské blaho a dočasné záležitosti církve „zůstávejme“ v Kristu a on v nás a buďme živými ratolestmi na vinném kmeni. Kéž se nám neztratí ze zřetele to, na čem opravdu záleží a kéž v nás Boží láska dojde svého cíle.