Byl jsem včera u našich v Brně, které žije chystanou návštěvou římskokatolického papeže Benedikta. Očekává se vysoká účast; i z malých dědinek v okolí moravské metropole se vypravují plné autobusy našich římských bratrů v Kristu. V souvislosti s tím jsem si na internetových stránkách jedněch katolických mládežníků všiml soutěže s poněkud atypickou výhrou – volnými vstupenkami do „V. I. P.“ sektoru na papežskou mši. Výraz V. I. P. je zkratka anglického Very Important Person, tedy „velmi důležitá osoba“ a označuje ty, kterým jinak říkáme „celebrity“ nebo „osobnosti“ (i když někteří do skutečných osobností mají hodně daleko). Být taková V. I. P., to ssebou přináší různé výhody a privilegia – nestojíte ve frontě, někde před vámi dokonce i roztáhnou červený kobereček, mají pro vás místo, které je hned „u lizu“ a odkud je dobrý výhled. A hlavně s místem pro vás počítají, nemusíte nikde soutěžit ani se nechat losovat, abyste zaujali postavení mezi těmi, kteří si jsou (jak pravil G. Orwell) „rovnější“.
O jednom takovém V. I. P. píše v dnešním úryvku ze svého listu také „Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista“ (Jk 1:1). Do křesťanského shromáždění přijde bohatě oblečený host se zlatým prstenem na ruce – a milí bratři jsou hned samá ochota, „pojďte, pane, tady to pohodlné místečko vpředu, to je speciálně pro vás, tady budete mít faráře jako na dlani!“ A pak se objeví ošuntělý týpek, který evidentně smrdí korunou – a i jemu se dostane odpovídajícího přijetí: „kam se cpeš, ty nýmande, pěkně si postůj tady vzadu, a když tě budou bolet nohy, tak si můžeš sednout na zem.“ Nu, a milí bratři se těší, že bohatý pán jejich vlídnost po zásluze ocení a ve sbírkovém košíčku zašustí nějaký fialový Franta Palacký, kdežto trhanova desetikoruna nestojí ani za to příslovečné „Pán Bůh zaplať“. Tahle varianta příběhu je jistě křiklavá a přitažená za vlasy – na první pohled z ní vidíme, že je něco špatně, Jakub má docela smysl pro ironii a nadsázku. Ale takový V. I. P. člověk nemusí být „výtěžný“ jen po finanční stránce: může to být někdo, kdo pro sbor může na „správných místech“ něco zařídit, může to být třeba člověk váženého původu, jehož předkové hráli ve sboru nebo ve společenství obce důležitou roli nebo někdo zajímavý, někdo, kdo na sebe umí strhnout pozornost, kdo je, jak říká dnešní mládež free, cool a in.
Jak vidí všechny tyto „velmi důležité osoby“ Pán Bůh? Podle Jakuba úplně naopak. V jeho „V. I. P. salónku“ nejsou papaláši, pracháči, showmani nebo celebrity, jeho „dědici království“ jsou „chudáci tohoto světa.“ „Blahoslavení chudí!“ x „běda vám, bohatí!“, říká Ježíš v Kázání na rovině. Svět, ve kterém vládne Kristovo evangelium, má jiná pravidla než svět ve kterém vládnou peníze, moc, vliv nebo třeba i nějaký „pobožný“ úspěch; „ne tak budiž mezi vámi“, varuje Pán své učedníky. Člověk má ale sklon pravidla tohoto světa vnášet i do společenství Božího lidu – dělali to Jakubovi židokřesťanští čtenáři, dělali to i pohanokřesťanští posluchači sv. Pavla – vzpomeňme si na Korint, kde se slavila Večeře Páně uprostřed normálního jídla a kde chudáci jen koukali, jak se ti movitější bratři a sestry ládují svými přinesenými dobrotami a zpíjejí do němoty. Tady svátost přestala být znamením přicházejícho království Božího a jeho spravedlnosti, znamením přítomnosti Boha, který není „přijímačem osob“ a nikomu nestraní, přestala být jednotou Kristova těla, kde si jsou všechny údy v důstojnosti rovny. „Když vy se společně scházíte, není to slavení Večeře Páně“ (1Kor 11:20), píše rozzlobený apoštol.
Bůh nepřijímá osoby, není předpojatý, nezajímá ho původ, postavení, vliv, moc nebo bohatství. Bůh nikomu nestraní, jak nám o tom svědčí různí apoštolové: Petr, Pavel na mnoha místech a zde i Jakub. A totéž žádá i od nás: bratři, nespojujte víru v našeho Pána Ježíše Krista, Pána slávy, s přijímáním osob. Jinými slovy: vztah k Bohu (= víra) nemá nic co do činění s takovým vztahem k lidem, kdy jedni jsou ve středu mého zájmu a druzí na okraji. Vztah k Bohu a vztah k bližnímu jsou spojité nádoby, jak říká Pán Ježíš v největším přikázání. Jedna moudrá hlava vyslovila myšlenku, že „ve skutečnosti miluji Boha jen do té míry, do jaké miluji člověka, kterého mám nejméně rád.“ Vztah k bližnímu, a to nejen k tomu, který je mi osobně blízký (což činí i pohani a celníci), ale i k tomu nezajímavému, nesympatickému, pro mne neužitečnému – to je takový barometr lásky k Pánu Bohu. Kdo nemiluje bratra kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí? Ptá se apoštol Jan ve svém prvním listě. Tak máme rozumět i oné větě, která se stala jablkem sváru mezi katolickými a evangelickými teology o ospravedlnění z víry: oné Jakubově větě: víra bez skutků je mrtvá. Jakub tím jinými slovy říká: vztah k Bohu bez správného a uskutečňovaného vztahu k druhým lidem je mrtvý, nefunkční, nanic: je to jako když hladového zahrnete soucitnými slovy, ale kus chleba mu nepodáte - pěkných řečiček se nenají.
Ježíš toto Boží „nestranictví“, ze kterého si máme vzít příklad, ukazuje v dnešním evangelijním textu. Celý oddíl se odehrává na pohanském území, kam by noha zbožného žida nikdy ani nešlápla, a když už, tak jen štítivě. Pro jeruzalémské náboženské autortity byli už i Galilejci a Samařani jakási druhá a třetí liga, i když věřili ve stejného Boha – a okolní pohané, to byl póvl, kdo se ho dotkl, ten se znečistil. A Ježíš sem přichází a prolamuje hned několik tabu – jako muž se baví na veřejnosti se ženou, a k tomu jako Žid s pohankou – syrofenickou Řekyní. Zoufalé ženě bojující o zdraví dcery pokládá drsnou provokativní otázku o dětech a psících: milost Hospodina, Boha Izraele: je pro izraelské děti, nebo pro pohanská štěňata? A žena vyjadřuje víru v nezměrnost této Boží milosti: je jí tolik, že až padá pod stůl, je jí dost pro děti i pro psíky. A tak se Ježíš sklání k potřebě této ženy stejně jako k nouzi hluchoněmého – uzdravuje pohana stejně jako pravověrného Žida.
Pro našeho Pána je „velmi důležitou osobou“ každý člověk. Dává nám to najevo při svaté Večeři, kde zve do jednoho společenství všechny bez rozdílu. Zve nás k jedné společné naději – být s ním v jeho království. Tenhle přístup se ale od něj musíme naučit i my. Jinak bude naše víra mrtvá, náš vztah k Bohu jen prázdnou frází.