kniha anglického spisovatele George Orwella „1984“, která prorocky 40 let dopředu předpověděla, jak bude vypadat život v komunismu v uvedeném roce, popisuje totalitní superstát, ve kterém na každém rohu visí plakát s podobiznou diktátora přezdívaného Velký Bratr a s nápisem „Velký Bratr tě sleduje!“ Plakáty měly v občanech vzbudit tísnivý pocit, že jsou stále pod dohledem, aby dopředu vzdali jakoukoliv snahu o samostatné myšlení a jednání, i když je nesledoval diktátor sám, ale jeho všemocná a všudypřítomná tajná Ideopolicie. Lidé jsou špehováni kamerami a odposloucháváni, zapleteni do sítí vzájemného hlídání a udávání, děti se učí donášet na svoje rodiče. Hlavní hrdina se pokouší systému uniknout a společně se svojí přítelkyní si vybudovat ostrůvek svobodného života, nakonec však oba upadnou do policejních osidel a v „péči“ tajných se promění v rezignované loutky myslící a jednající tak, jak režim požaduje. Kniha se stala známým bestselerem a Velký Bratr pojmem užívaným pro osoby a organizace, které slídí v soukromí druhých, aby je mohly ovládat.
Po přečtení první části dnešního úryvku z listu Židům by leckoho mohlo napadnout, zda Pán Bůh není také takový Velký Bratr, který člověka sleduje, aby ho nachytal při nějakém sebemenším poklesku a pak mu to řádně zavařil. Obraz slova Božího, které jako meč proniká do nejskrytějších hlubin lidské osobnosti („na rozhraní duše a ducha“) a rozebírá naše pocity a myšlení („rozsuzuje touhy i myšlenky srdce“), obraz člověka, který stojí před Pánem Bohem svlečený jako nahý branec před vojenskou komisí a Pán Bůh v něm čte jako v otevřené knize – to může také v leckom vyvolávat tísnivé pocity, které třeba vyslovil už žalmista ve Starém Zákoně, v 139. žalmu: „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?“ „Ještě nemám ani slovo na jazyku, a ty, Hospodine, už je znáš celé“ (JB) „ty už víš všechno.“ (ČEP). Přitom abychom se Pánu Bohu líbili, to není nijak jednoduché – jak říká Pán Ježíš boháčovi v evangeliu: zachovávat přikázání, tj. nekrást, nezabíjet, nepodvádět, necizoložit, nechovat se nehezky k rodičům – to je zcela samozřejmé, a nejen to, ještě vše, co mám, dát druhým a sám jít v Božích stopách. A ruku na srdce, kdo alespoň v něčem z toho někdy neuklouzne, ještě můžeme závidět tomu boháči, co mluvil s Ježíšem, že snad opravdu všechna ta přikázání zachoval, ale stejně i on odešel s nepořízenou, neboť odpoutání od majetku se mu v tu chvíli jevilo jako nepřekonatelný problém. A Pán Bůh tohle všechno vidí, jako policajt si to zapisuje do bločku a už je jen otázkou, kdy dostaneme předvolánku nebo pendrekem po hlavě. Takový obraz Pána Boha nahání skutečnou hrůzu, strach, který je diametrálně odlišný od toho, co Bible nazývá „bázeň“ (a my bychom dnes použili spíše modernější slovo „respekt“). Takový obraz tyranizuje ty, kdo třeba pomocí něj byli v dětství vychováváni bigotními rodiči („nesmíš zlobit, Pán Bůh všechno vidí!“) a zaslouženě ho odmítají atheisté jako něco nelákavého, co je k víře rozhodně nepohne. Martin Luther po něm mrštil kalamářem, neboť pochopil, že spíše než o vanutí Ducha se zde jedná o jiný závan, z míst, kde podle biblických obrazů hoří oheň a síra...
Bůh skutečně vidí do člověka a nic mu nezůstane utajeno, ale pokud řekneme „A“, musíme říct i „B“. Ten obraz „dvojsečného meče“ pronikající všechny struktury lidské bytosti, ve mně často vyvolá modernější obraz, trochu podobný, ale s trochu jiným vyzněním, obraz chirurgického skalpelu operujícího lékaře. V podobenství pisatele listu Židům je k meči přirovnáváno Slovo Boží, logos, Slovo, které se stalo tělem: když sv. Jan mluví na začátku svého evangelia a svých listů o Ježíšovi jako o „Slově“, dokonce „Slově života“, chce tím říct, že Ježíš je, celým svým životem, celou svojí existencí Božím „sebevyslovením“, vyjádřením toho, jaký Bůh je. Ježíš nám tedy to, jaký Bůh je, sděloval nejen svojí řečí, svými výroky a svým učením, které zaznamenali evangelisté a jiní svědkové, ale i svými činy a celým svým bytím. A vedle toho, že učil, zůstal v paměti současníků jako ten, který uzdravoval. Ježíš je svými uzdravujícími činy sebevyslovením Boha, který uzdravuje. Lékařův nůž tak také proniká člověkem, aby našel nemocný orgán a dal ho do pořádku, u doktora jsme také svlečeni a dokonce se dívá i do nás všelijakými rentgeny, ultrazvuky, „cétéčky“ a podobnými přístroji, aby zjistil příčinu toho, proč je nám nedobře. Některá tato vyšetření či ošetření jsou nepříjemná, ale podstupujeme je, abychom byli zdraví. Podobně se i Pán Bůh dívá do nás – ne proto, aby nás týral nebo ovládal jako loutky, ale proto, aby nás uzdravil – z našich hříchů, ze zla, které působíme druhým i sami sobě. Život víry začíná, jak ukazuje Jan Křtitel na začátku evangelia („čiňte pokání“) pokáním a pokání, vlastně obrácení, změna smýšlení pro změnu začíná pravdivým pohledem sama na sebe. Že přestaneme obelhávat sami sebe i druhé, přestaneme natírat svůj obílený hrob – nemá to cenu, protože minimálně ten Pán Bůh vidí, jak se věci mají doopravdy. Uzdraveni můžeme být jen tehdy, když si necháme udělat diagnózu. Je to někdy nepříjemné – umrlčí kostičky v tom našem obíleném hrobečku už pěkně zapáchají – ale je to jediná cesta jak se dostat z maléru ven.
Autor listu Židům říká své „B“ v pokračování textu (které dnes bratři katolíci nečtou, my ale v RCL ano). Připomíná Ježíše jako velekněze, který je schopen spoluprožívat naše slabosti, protože procházel stejným pokušením jako my, ale nedal se jím nikdy svést k hříchu. To je veliké tajemství Krista jako prostředníka mezi Bohem a lidmi, jako pravého Boha a pravého člověka zároveň. On zná naší situaci nejen z pohledu Božího, ale i z toho našeho. Kdybychom pokračovali v našem doktorském příměru, zná to nejen z pozice lékaře, ale i z pozice pacienta. To nás může naplnit důvěrou, ke které nás apoštol vybízí. Ježíš sám, když byl Jan Křtitel uvězněn, vnesl do jeho zvěsti malé vylepšení: „obraťte se a věřte evangeliu“ a tak vlastně také říká „A“ i „B“, cesta na kterou nás volá je nejen cestou od něčeho – starého způsobu života – ale také cestou k něčemu, k něčemu co stojí za to, čemu se vyplatí věřit. To trochu přehlédl ten boháč z dnešního evangelia: viděl jen to, co musí opustit, ale nevěnoval pozornost tomu co dostane: nejen věčný život kdesi v záhrobí, ale i smysluplný život ve velké rodině víry už v tomto světě. Bůh je náročný a jeho Zákon je pro nás jakýsi „domácí lékař“, kniha, podle které i my při svých omezených možnostech můžeme vidět co nás trápí a co je s námi v nepořádku. Někdy jsme z toho pořádně v šoku – jako zklamaný boháč i zkoprnělí apoštolové – a máme pocit, že už nejde nic změnit. Vedle Zákona tu však máme i Evangelium: U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko. A pokud budeme důvěřovat tomu, že Bůh má moc změnit náš život (i když to třeba nemusí být žádný med), přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti (k Bohu který nás miluje), abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.