Pokud se u nás objeví v běžných masmédiích téma církve, je to většinou jen ve třech souvislostech. Tou první jsou tahanice o komunisty ukradený církevní majetek, tou druhou různé poklesky církevních služebníků u nás i za hranicemi a tou třetí komentáře církví k různým tématům sexuální morálky. Když si to poskládáme dohromady jako mozaiku z kamínků, vyjde nám obraz hamižné a pokrytecké organizace, která se lidem plete do jejich soukromí – a skutečně, nejen čtenáři Blesku a diváci TV Nova, ale i lidé, které bychom považovali za rozumné a vzdělané, berou bohužel takovýto obraz za bernou minci. Někdy stojí za to zamyslet se, nemáme-li i my na tomto stereotypu svůj díl viny, ač je trochu zvláštní, že v tisku čteme mnoho církevních komentářů k antikoncepci, ale skoro žádné třeba k regulaci hazardu nebo k ekonomickým otázkám.
My jako evangelíci se můžeme tvářit, že to není náš problém: v restitucích bychom toho moc nedostali, tím, že nemáme celibát, odráží i poklesky našich duchovních průměrnou „hřešivost“ okolní populace, a s odvoláním se na evangelijní svobodu a kritický přístup k Bibli můžeme mávnout rukou i nad otázkami sexu - ať si lidé spí, s kým chtějí. Musím vás ale zklamat, že ani takovýto „pokrokový“ obraz církve zrovna moc nezabírá. Důvod, proč nás křesťany chtějí ostatní lidé vidět takto pokřiveně, je mnohem hlubší a výprodejem sebe sama většinou nevyřešíme ani to co jsme sami pokazili, natož to co do lidských srdcí zasel ten Zlý.
Apoštol Pavel na první pohled přilévá v dnešním epištolním čtení olej do ohně: v nabádáních typu: „Varujte se smilstva“ jako bychom viděli hrozící ukazováček a slyšeli morousovaté moralizování nějakého bezkrevného suchara. Možná, že někteří z nás ten oddíl i takto prvoplánově čtou. Já bych ale rád nasměroval vaši pozornost k jiné věci, a to abyste si všimli v jakých souvislostech a s jakými argumenty o tomto tématu sv. Pavel mluví.
Tělo je pro Pána a Pán pro tělo. Tady je pro Pavla „jádro pudla“. Základní východisko Bible, které člověka sice zraňuje v jeho pýše, ale zároveň ho dokáže v mnohém posílit, je vědomí, že „nejsem sám svůj“, ale můj život patří Bohu. Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí, praví žalmista ve 24. žalmu. Křesťan tento Boží nárok uznává při svém křtu, kdy se dobrovolně vzdává nároku svého já, a dává se do vlastnictví Božího Syna Ježíše Krista. Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Ga 2:20). Je ale zvláštní, jak málo se toto vědomí promítá do „normálního“, běžného světa lidí. Pavla F. mi půjčila film o touze jednoho ochrnutého člověka po dobrovolné smrti, ten film měl motto: „Život je právo a ne povinnost“. Z čistě lidského pohledu, pohledu člověka, který si myslí, že jeho život patří jen jemu, by to mohla být pravda. Křesťanská víra by tu větu ale formulovala jinak: „život je dar“ (možná také „život je trať k cíli“, kdybychom měli použít oblíbený obraz apoštola Pavla.
Život, naše bytí zde, je něco nesamozřejmého, co trochu problematizuje naše právo na kontinuální štěstí, pohodu a spokojenost. Často to člověk cítí v rozhovorech s pozůstalými – jakoby Bůh zakončením lidského života porušil jakési právo pozůstalých na jeho vlastnictví a teď měl být spravedlivě potrestán tím, že budeme odmítat jeho existenci, jeho dobrotu, jeho nárok i na lidi, kteří jsou ještě živí. Přirozený a lidský smutek se tu mísí s obrazem Boha jako automatu na štěstí, který stojí většinu času nepovšimnut v koutě a čeká, až do něj někdo nasype nikláky a něco z něj vypadne. Když nevypadne, ze vzteku ho rozkopeme a rozbijeme jak chuligáni. Současná civilizace nám to „ulehčuje“ s tím, že reklama zdůrazňuje, na co všechno máme právo, a myšlenku na vlastní konec nám odsouvá tak dlouho, až nás často zaskočí nepřipravené. Člověk ale, který sám sebe nevidí jako „svého“, ale „Božího“, který cítí, že Bůh ho nejen stvořil, ale také za něj zaplatil vysokou cenu jako výkupné, má i v lidském zármutku a citové bolesti naději ve smysl, který může dát životu jen Bůh jako jeho počátek i cíl.
Tělo je pro Pána. My i apoštol Pavel víme, že naše fyzická, masitá tělíčka mají všelijaké orgány a ústroje, které je potřeba nějak udržovat v chodu, abychom nějak fungovali. Žaludek je potřeba nakrmit živinami, když je prázdný, ozve se pocitem hladu, který musí být ukojen. Někteří lidé z toho snadno vyvodí, že podobným způsobem je potřeba vycházet vstříc i jiným pudům. Pavel ale zde mezi těmito dvěma věcmi rozlišuje. Kdybychom to převedli do dnešní řeči: citový a sexuální život má sloužit k navazování a prohlubování mezilidských vztahů, které mají odrážet Boží vztah k člověku i vnitřní vztahy v Bohu (Otce a Syna atd.). To dává také smysl Pavlově poznámce o (jak se dnes říká) nekompatibilitě, neslučitelosti vztahu k Bohu a vztahu k nevěstce. Problémem prostituce, pornografie apod. není to, že se týkají sexuality – ta je nádherným Božím darem, ale toho, že vytvářejí jakousi falešnou (vědomou či nevědomou) iluzi či náhražku vztahu, která je ve skutečnosti zbožím. A padělky nemají v Božím světě místo.
Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá. Na rozdíl od Starého zákona, který (zvláště v zákonickém balení) lidi traumatizoval všelijakým „Nesmíš“, je křesťanství náboženstvím pro dospělé lidi. Bůh v Novém zákoně nic nezakazuje, ale chce, abychom sami dohlédli důsledky svých činů v zrcadle jeho lásky. Všechno je mi dovoleno, ale ničím se nedám zotročit, dodává Pavel již méně často citovaný dovětek. Kdysi jsme si řekli, že když Bůh nabízí svobodu z otroctví hříchu, jedním dechem člověka zapojuje do služby své věci, a že každá „absolutní svoboda“ utržená z řetězu vždy skončí v nejhorší otročině, kterou si umíme představit. A tak nejlepší „imunitou“ proti všem otrokářům schovávajícím se za lákadla bezuzdné volnosti je odpovědět na Boží volání do služby, tak jako Samuel ve čtení ze Starého zákona nebo Filip a Natanael v evangeliu.
Vedle námětu k zamyšlení ale můžeme z apoštolova listu slyšet i slova povzbuzení. Tělo je pro Pána, ale Pán je také pro tělo. Kristus nás do svého těla zapojuje pro naše dobro, které je pro Pavla přítomno v zaslíbení vzkříšení z mrtvých – právě pro onu účast na Kristu vírou a křtem. Pán je pro tělo – to nám také připomíná svátost Eucharistie, která nás do toho těla tak trochu jako taková malta slepuje dohromady. Žijme tedy tak, abychom celým tělem (i duchem, jak dodávají některé rukopisy) oslavovali Pána Boha. Opravdu to stojí za to!