Máte rádi příběhy (knihy, televizní seriály apod.) z „doktorského“ prostředí? Ať sledujete nějaký oficiální průzkum nebo jen posloucháte, o čem se baví lidi třeba v hromadné dopravě, zjistíte, že seriálové ságy typu „Nemocnice na kraji města“ nebo „dr. House“ patří k nejoblíbenější duševní stravě konzumentů televizní zábavy. Snad je to proto, že se s tímto prostředím každý z nás (většinou nedobrovolně) občas nebo dokonce i pravidelně setkává, a protože je v soudobé společnosti zdraví považováno za nejcennější statek (z lékařů se pak stávají buď všemohoucí „bílí bohové“, nebo naopak nejhorší démoni; když léčba nedopadne tak jak má, jistě za to může jejich nedbalost nebo ziskuchtivost), je logické, že se to promítá i do témat a zájmů lidí.
Když čteme Nový Zákon, skoro se zdá, jakoby se tomuto trendu přizpůsobovali i evangelisté – v jejich zachycení Ježíšova života – pokud pomineme pašijní příběh a Ježíšova kázání – výrazně vedou příběhy, ve kterých Ježíš někoho uzdravuje – a repertoár neduhů je pestrý – od nemocí ušních a očních přes choroby pohybové a gynekologické až po nejrozmanitější choroby duševní; Ježíšův repertoár zkrátka zahrnuje skoro celou polykliniku. Dnešní evangelijní příběh o uzdravení slepého Bartimea tak vypadá jako jedna z epizod tohoto svérázného skoro 2000 let starého „doktorského seriálu“, další důkaz v řadě pro to, že Ježíš Nazaretský nebyl jen tak někdo, ale muž, kterého poslouchalo i moře, vítr a všelijací jiní neřádi.
Evangelista Marek, který je autorem dnešního evangelijního úryvku, však nepsal své evangelium, aby suše zaznamenal události Ježíšova života, ať už pro potřeby dějepisné vědy nebo nějakého Ježíšova fanklubu. S trochou licence můžeme říct, že evangelia nejsou jen o Ježíšovi nebo o apoštolech nebo o farizejích jeho doby, evangelia jsou také o nás, o Ježíšových učednících zde a nyní – a kdekoliv a kdykoliv na světě až do jeho konce. „Toto bylo zapsáno, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu,“ píše o cíli evangelistů jeden z nich, sv. Jan. Kde se tedy v dnešním „doktorském příběhu“ můžeme najít my sami?
Zkusme se na příběh podívat ještě jednou a všimněme si blíže souvislostí, jednotlivých osob a jejich reakcí. Ježíš vychází z Jericha a jde do Jeruzaléma, cílem jeho cesty je Getsemane, pak kříž na Kalvárii a nakonec vypůjčený hrob ve skále. Třikrát již svým učedníkům řekl proč a kam jde, třikrát se setkal s nepochopením a zcela mimoběžnou reakcí. Začíná předehra k prvnímu dějství křížové cesty. A tu se na cestě objevuje slepý žebrák; Marek zná jeho jméno: BarTimaios, syn Timaiův, „syn vznešeného“, doslova přeloženo. Jméno žebrajícího slepce působí jako výsměch jeho situaci. Žebrák sedí u cesty, když zaslechne kroky, dovolává se milosrdenství kolemjdoucích. Před sebou má plášť, do kterého mu soucitní lidé hážou almužny, podobně jako dnes „somrujícím“ pouličním muzikantům do pouzdra od jejich nástroje.
Teď je ale těch kroků, hluku a šumu nějak nezvykle mnoho, co se to děje? Jde kolem Ježíš Nazaretský. Nevíme zda, jak a odkud znal Bartimaios Ježíše před tím, každopádně okamžitě vycítil příležitost ke změně svojí situace.
„Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Syn Davidův – to byl v tehdejší mluvě titul krále, Pomazaného Božího, Mesiáše. Slepý Bartimaios je vlastně první – v Markově evangeliu – kdo veřejně vyznává Ježíše jako Krista. Ne v úzkém kruhu učedníků jako Petr, ne v ústraní jako poražení démoni, Bartimaios volá, křičí, vříská na plné pecky: „Ježíši, Synu Davidův!“ Z evangelia víme, že zdrojem poznání, že Ježíš je Kristus nemůže být člověk - „tělo a krev“ - ale Bůh (Otec v nebesích).
Lidé v zástupu, možná i sami Ježíšovi učedníci, Bartimaia napomínají, aby mlčel. Snad se jim zdá nevhodné, že obtěžuje jejich Mistra, možná také mají strach, aby se takto okatým provoláváním Ježíšova mesiášství nevzbudila nežádoucí pozornost úřadů; koneckonců vždyť i sám Ježíš nedovoloval, aby o tom veřejně mluvili. Ale Bartimaios není k utišení, nedá se nijak zastavit ani zašpuntovat, ale vříská dál své: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou“ vhod nevhod, dekórum nedekórum.
A Ježíš nezrychlí, nepřidá do kroku, neštěkne po Bartimaiovi aby byl zticha. Ježíš se zastaví. Blíží se Velikonoce, Ježíš jde do Jeruzaléma vykonat dílo světodějného, můžeme říct kosmického významu – ale tento jeden slepý žebrák, jeden mezi mnoha podobnými, mu stojí za to, aby se zastavil a volá ho k sobě, neumlčuje ho, ale zve ho blíž. Ježíšovi průvodci jsou naráz jako vyměnění. Už Bartimaia neodhání a neumlčují, najednou ho povzbuzují a dodávají mu odvahy, vždyť se Ježíš kvůli němu zastavil a volá ho.
Bartimaios vyskočí a jde k Ježíšovi. Všimněme si na první pohled nedůležitého detailu: zanechává na místě svůj plášť. Ten plášť který ho nejen chránil v noci před zimou, ale přes den mu do něj lidé dávali almužny; zanechává tam svůj dosavadní prostředek obživy a možná svůj jediný majetek.
Co chceš abych ti učinil? Vy kdo jste byli minulou neděli na bohoslužbách: není vám ta věta nějaká povědomá? Ano, „co chcete, abych vám učinil?“ ptá se Ježíš pár veršů před dnešním oddílem Jakuba a Jana. Otázka je stejná, ale odpověď různá. Zebedeovi kluci chtějí moc a slávu, Bartimaios chce „jen“ nabytí zraku. Chce vidět a ne být viděn, chce být jako druzí lidé a ne se nad ně povyšovat.
O uzdraveném Bartimaiovi čteme, že se „vydal na cestu za Ježíšem“. Opět zdánlivě nedůležitá věta, ale ve skutečnosti vyvrcholení celého příběhu. „Cesta“ je v Bibli obrazem života, cesta za Ježíšem je obrazem života víry a následování, je to cesta, která má svůj cíl nejen v kříži, ale i ve vzkříšení (ve Skutcích je samo křesťanství často nazýváno „ta Cesta“). Příběh Bartimaiův je příběhem velké víry a učednictví, který jakoby napravoval ty předchozí „kiksy“ učedníků počínaje Petrovým kamenem úrazu a konče neskromnými představami Jakuba a Jana. Bartimaios (který byl možná znám i prvokřesťanské obci, Makrovým čtenářům: „Bartimaios, ten žebrák“ - však víte který!) je fascinující svojí neodbytnou vytrvalostí, kterou se dovolává Ježíšovy pomoci bez ohledu na to, jaký poprask kolem sebe působí. Musíme se zamyslet i nad tím, jestli jako křesťané a členové církve nejsme někdy jako ti Ježíšovi učedníci, kteří hledajícím a potřebným často spíše brání, než aby jim pomáhali přicházet ke Kristu – vždyť volání po Bohu jde často až na dřeň, bez ohledu na momentální společenskou a politickou situaci. Bartimaios může být fascinující i tím, jak při setkání s Ježíšem odhazuje svůj plášť – svoji dosavadní jistotu, svoji „berličku“, která mu pomáhala přežít. Dokážeme se i my takto při setkání s Ježíšem vysvléknout z minulosti, aby nám nebránila v cestě? A koneckonců také dává správnou odpověď na otázku Ježíše: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ - touhu vidět, spojenou s uznáním vlastní slepoty, což je dar, který mu může dát jen Bůh. V duchovní rovině tomu odpovídá dar víry, díky kterému můžeme vykročit na cestě života správným směrem, směrem za Ježíšem, do společenství s Bohem, které nám otvírá jeho velekněžská velikonoční oběť.