Milí přátelé v Kristu,
dnes a zítra slavíme sváteční dny (a zítra zvláště významné „dvojkulaté“ výročí): připomíname si významné svědky Kristova evangelia – dnes Cyrila a Metoděje, zítra Mistra Jana Husa, který byl před 600. lety upálen v Kostnici. Cyril a Metoděj, kteří působili tady na Moravě, spojují oba naše národy – Čechy a Slováky jako apoštolové, kteří našim předkům poprvé zvěstovali Krista srozumitelným jazykem, Mistr Jan Hus pak jako významný předchůdce světové Reformace, k jejímuž odkazu se jako evangeličtí křesťané hlásíme.
Mohlo by se zdát, že jsem k těmto výročím vybral dnešní biblické texty úmyslně, ale není tomu tak – jsou to běžná nedělní čtení, která by na dnešek připadla, i kdyby žádný svátek nebyl. Přesto se mi zdá, že až zarážejícím způsobem k našim třem „svatým“ pasují – jejich životní osudy dobře ukazují, co to znamená být Božím svědkem, podobně jako osud proroka Ezechiele a sv. Pavla nebo slova Pána Ježíše.
Viděno lidskýma očima, působit v Boží službě není žádné velké terno. Prorok Ezechiel je knězem, jeho chrám byl však zničen a on sám byl odvlečen do Babylona, kde nemůže kněžskou službu vykonávat. Zdálo by se, že s pádem chrámu všechno skončilo – Bůh Hospodin svůj lid buď opustil nebo se prostě ukázal slabší než pohanští bohové Babylona, tak by asi bylo nejjednodušší přizpůsobit se novým podmínkám a na Hospodina zapomenout; mnozí z Božího lidu tak možná i uvažují. A teď je Ezechiel najednou povolán do služby, aby torzu Izraele, kteří už jsou – bez příkras – „vzpurnými pohany“ „tvrdého srdce“ připomínal, že Bůh je Bohem i uprostřed prohry a nepříznivých podmínek, i tady v exilu; že odpovědí na národní a duchovní katastrofu není trucovat a obrátit se k Bohu zády, ale začít stavět vztah k Bohu na jiném základě – rituály v chrámu sice vzaly za své, ale je tu Boží slovo, slovo Boha putujícího se svým lidem kamkoliv se hne, Boží vůle, která platí všude, bez ohledu na to, jestli někde stojí nějaké svatostánky a oltáře. Je jasné, že bývalý kněz a budoucí prorok bude muset říkat mnoho nepopulárních věcí a že Ezechiele asi žádný sladký život čekat nebude.
Stejně tak i apoštol Pavel: slibná kariéra židovského učence a možná i horlivého inkvizitora vezme náhle pádem z koně u Damašku za své; místo toho se vydává hlásat učení popraveného buřiče, kterého jeho vlastní národ zavrhnul a pohanské antické okolí mu vůbec nerozumí. A jako vrchol všeho mu budou ztrpčovat život i jeho vlastní souvěrci: proč hlásáš Ježíše po svém a kážeš nějaké novoty, když jsi na rozdíl od nás s Ježíšem nechodil a sám máš máslo na hlavě, protože jsi pronásledoval církev? Text dnešní epištoly je součást jeho známé „apoštolské sebeobhajoby,“ kdy musí dokazovat svým protivníkům, že jeho povolání i pohnutky jsou autentické, že jsou odpovědí na Boží výzvu.
Pán Ježíš ale ukazuje svými pokyny apoštolům, že na službu Bohu se nelze dopředu nijak zajistit ani pojistit, že to často vyžaduje schopnost přizpůsobit se nové situaci, změnit prostředky tak jako Ezechiel vyměnil kněžskou kaditelnici za prorocký plášť, v dobrém slova smyslu „improvizovat“ a hledat nové cesty. Cyril s Metodějem mohli sloužit Bohu někde v tichu kláštera slunné Soluně, místo toho se musí vypravit do daleké cizí země kdesi na severozápadě, kde jejich latinsky mluvící kolegové pokazili co mohli, a připravit bohoslužebné materiály a pomůcky v neznámé řeči, která ani nemá vlastní písmo. A nakonec se ukáže, že tím kdo sv. Metodějovi bude nejvíc ztrpčovat život, nebudou žádní pohanští divoši, ale jeho vlastní žárlivý spolubratr ve službě, německý biskup Wiching. Podobně jako Ezechiel se Metoděj stane arcibiskupem bez diecéze, podobně jako sv. Pavla ho budou obviňovat z neorthodoxních metod a šikanovat ho jako kacíře a kriminálníka. Mistr Jan Hus na kacířské hranici dokonce shoří – jako výsledek pomluv a žalování jeho vlastních kolegů; poté co se stal učencem bez katedry, knězem bez oltáře a kazatelem bez kazatelny, odjel z „bezpečných“ Čech na Kostnický koncil, vybaven jen pofidérním glejtem císaře Zikmunda a vírou ve správnost své věci. I on se, poté co se díky trojpapežskému schizmatu a mravnímu rozkladu hierarchie otřásla důvěra v instituci církve, odvážil vydat neprošlapanou cestou odvolání ke Kristu a k autoritě Písma svatého.
V Písmu svatém čteme, že Ezechiel měl před svým povoláním vidění Boží slávy a také sv. Pavel prožil mystický zážitek vytržení do „třetího nebe“. Tento Boží dotek, tato duchovní zkušenost oba biblické svědky bezpochyby posilovala a utvrzovala, že jejich poslání má smysl, i přes překážky, nepřízeň okolí a možná i osamocenost. Co posilovalo soluňské bratry nebo českého mistra? O tom bohužel nemáme žádné přímé svědectví z první ruky. Snad to bylo také podobné osobní setkání; možná ale cítili Boží působení ne(jen) sami na sobě, ale i na svých posluchačích, na těch, které potkávali při své službě. Možná to utvrzovalo sv. Metoděje, že jeho forma služby je správná, možná to dávalo Husovi sílu, že neodvolal.
Odkaz věrozvěstů i Husa si můžeme připomínat jako minulost, s vděčností za evangelizaci našich předků a úsilí o nápravu církve. Ve světle dnešních textů Písma však mohou být naši tři „svěd/tci“ inspirativní i pro náš křesťanský, církevní a sborový život i dnes.
I my se, podobně jako prorok Ezechiel můžeme dostat do situace, kdy mohou být zpochybněny třeba formy zbožnosti nebo církevního života, na které jsme zvyklí, které si pamatujeme z dob dětství, mládí nebo z prostředí, kde se ještě udržuje iluze že církev ve společnosti něco znamená a každý s ní má něco společného („lidová“ církev). Najednou zjistíme, že samozřejmosti, na které jsme byli zvyklí, nefungují a vzaly za své. Nebo se stanou samoúčelnými, slouží samy sobě a ne Božímu království. Můžeme na to reagovat různým způsobem. Třeba rezignovat, hodit flintu do žita, všechno zabalit s tím, že nic nemá smysl. A víru, pokud vůbec, si nechat jen jako něco soukromého, co máme sami pro sebe. Nebo trucovitě lpět na „osvědčených“ stereotypech a dělat kacíře a úchylkáře z každého, kdo se pokouší najít nějaké nové cesty. Možná se ale můžeme nechat Pánem Bohem přesvědčit, že existuje východ i z bezvýchodné situace, jen je třeba mít odvahu dělat věci jinak. Jako Ezechiel, který pověsil kněžství na hřebík a začal se věnovat službě proroka. Jako Pavel, který poznal, že i pohané mají své místo v Božím plánu, aniž by se předtím museli stát Židy. Jako Ježíšovi učedníci, kteří do terénu vyrazí „nalehko,“ s vírou, že všude bude někdo, kdo touží slyšet Evangelium. Jako Cyril a Metoděj, kteří uvěřili, že víru jde šířit i jinak než jen ohněm a mečem a plnohodnotnými křesťany mohou být i lidé, kteří nemluví latinsky nebo německy. Anebo jako Jan Hus, který nepochyboval, že Boží pravda a láska nemůže být rukojmím těch, kdo sledují jen své vlastní zájmy. Neříkám, že je to cesta jednoduchá. Někdo ji odnese na hořící hranici, někdo jen nepochopením a hloupými řečmi. Naši dnešní svědkové – ti bibličtí i ti z kalendáře – nám však ukazují, že taková cesta má smysl.