Dnes je trojiční neděle, která symbolicky uzavírá onu část církevního roku, ve které si připomínáme velké Boží činy, které vykonal Ježíš Kristus v díle spásy. Theologové říkají, že konečným a posledním cílem tohoto díla je z pohledu člověka věčný život ve společenství s Bohem a z pohledu Božího jeho sláva – sláva Trojjediného Boha, jak mu ji církev vzdává v různých chvalořečících modlitbách (doxologiích). Ony ale ty dva cíle jsou vlastně propojené, vždyť i cílem člověka jako takového je Bůh; Augustin píše ve svých Vyznáních: Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě. Příběh Boží a příběh člověka se v dějinách spásy proplétá a spojuje, až se nakonec definitivně prolnou, až (jak sv. Pavel píše) Kristus odevzdá vládu Bohu a Otci … aby byl Bůh všechno ve všem. Záchrana a obnovení člověka je společným dílem Otce, Syna a Ducha; Ježíš to objasňuje Nikodémovi v dnešním evangelijním textu: Otec posílá Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. A do Božího království se jde skrze narození z vody a z Ducha, žádná jiná cesta neexistuje. A tak podobně jako dějiny směřují k tomuto cíli (totiž aby byl Bůh všechno ve všem), ukazuje i zvěstování spásy jako společného díla Otce, Syna i Ducha svatého k jejich slávě, kterou si v neděli svaté Trojice připomínáme.
Záblesk této slávy třikrát svatého Boha zahlédl už ve Starém Zákoně prorok Izaiáš, ve svém vidění, které jsme slyšeli z prvního čtení. Izaiáš sám píše, že se tak stalo v roce kdy zemřel král Uziáš, tedy někdy v polovině 8. století př. Kr. (740) V tomto letopočtu je ale víc než suchý kronikářský záznam. Král Uziáš panoval relativně dlouho (52 let) a z politického hlediska celkem úspěšně („Jeho jméno proniklo až k branám Egypta, neboť velice upevnil svou moc,“ píše o něm Bible, 2Par 26:8). Jenže jeho srdce se stalo domýšlivým, až se úplně zkazil a zpronevěřil Hospodinu, svému Bohu (26:16), jako řada politiků před ním i po něm (až dodnes) podlehl představě, že kdo má moc, tomu je vše dovoleno. Bídný Uziášův konec (lepra, doživotní izolace, pohřeb na poli vedle hřbitova) je však dokladem toho, že Bůh měl na věc poněkud jiný názor. Možná smrt tohoto „stařičkého mocnáře“, který přežil několik generací a působil dojmem, že tu byl odjakživa a bude tu napořád, mohla být jakousi ztrátou jedné z jistot v pospolitosti, které vládl. Lidští vládci přicházejí a odcházejí, jsou tu jen dočasně. Plánují „tisícileté říše“, které se pak po 6 letech rozpadnou, nebo „věčné časy a nikdy jinak“, které vydržely něco přes 40 let a pak naštěstí ani o den déle. Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není. Jeho duch odchází, on se vrací do země, tím dnem berou za své jeho plány, varuje žalmista své současníky (Ž 146:3-4). Konec konců, i „vládci“, které jsme volili včera a předevčírem, to mají již dopředu spočítáno, nebudou tu napořád ani kdyby stokrát chtěli.
Hospodin však kraluje navěky a navždy, jak zpíval Mojžíš na břehu Rudého moře nad utopenou armádou faraona. Možná v době, kdy zmizí určitá klamná jistota, zjevuje Bůh Izaiášovi, kdo je pravým Panovníkem, a paradoxně ho posílá sdělit lidu, že brzy vezmou za své i další klamné jistoty, za 20 let přijdou Asyřané a z Izraelského království zbude opravdu jen ten pahýl, pařez z Hospodinova výroku. Ale Hospodin bude kralovat věčně, Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení (Ž 146:10). Izaiáš vidí Panovníka na trůnu uprostřed chrámu, který naplňuje dým, vlastně oblak; oblak je v Bibli symbolem Boží slávy. O slávě také zpívají serafové před Božím trůnem: Země je plná tvé slávy. Tuto scenérii vyjádřil naprosto jedinečným způsobem skladatel J. S. Bach, když zhudebnil onen zpěv andělů ve své Velké mši h moll – v přívalech akordů proložených vlncími se hlasy člověk vidí chvějící se podvaly prahů a Panovníkovo roucho vlnící se v zářivém oblaku slávy.
Svatý, svatý, svatý. „Svatý“ znamená vlastně původně „oddělený“, myšleno oddělený od světa zla, nečistoty, malicherných a nicotných cílů. Apoštol Pavel mluví o dvou navzájem se vylučujících životních zaměřeních – život „podle těla“ a „podle Ducha“; ten život podle Ducha pochopitelně neznamená, že se máme nějak odhmotnit nebo odmítnout svoji tělesnost ve fyzickém nebo biologickém smyslu; znamená to žít jako ti, kteří patří Bohu a dávají se jím vést, kteří žijí v jeho světě a ne ve světě svého vlastního sobectví. Vyvázat se ale z tohoto světa zla není tak jednoduché. Izaiáš vidí, že Bůh je svatý, ale on sám ne – a správně rozeznává, že to, proč by pro něho pohled do Boží tváře mohl mít osudové následky, nevězí v jeho lidství, ale v jeho hříšnosti - Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím – z hříchu není vlastními silami úniku, protože všichni kolem jsou jím poznamenáni a člověk je příliš zapleten do tohoto přediva, aby se z něj dokázal sám vymanit. Ježíš říká v Kázání na hoře: blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou – ale Izaiáš tu stojí jako řadový člen nijak zvlášť svatého lidu, přes jehož rty se občas vedle chvály Boha derou i lži, pomluvy, nadávky a nenávist.
Theologové dlouho řešili, co vlastně Izaiáš v chrámu viděl: vidět Boha „tváří v tvář“, to znamená (v biblické mluvě) vidět jeho podstatu – to nedokáže o sobě žádný člověk, ani Mojžíš to nedokázal a také novozákonní pisatelé svědčí, že Boha nikdy nikdo neviděl (J 1:18), jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět, protože přebývá v nepřístupném světle (1Tm 6:16). Sv. Jan však dodává, že jednorozený Syn (chete-li Bůh), který je v náručí Otcově, nám o něm řekl, doslova „nám ho vyložil“, sdělil nám, kdo to je. Boha můžeme vidět jen skrze Krista; proto staří církevní otcové (Jeroným a další) při výkladu tohoto místa říkají, že Izaiáš tam vlastně hleděl do tváře Božího Syna, o čemž se sice z historického pohledu může diskutovat, ale theologicky je to zcela korektní – Bůh „pro nás“ je vždy „Otec skrze Syna v Duchu svatém“, jak říká stará bohoslužebná formule.
Izaiáš očekával, že v konfrontaci s Boží trojnásobnou svatostí padne mrtvý k zemi. Místo toho jsou však jeho rty očištěny žhavým uhlíkem. Na tom si můžeme povšimnout dvou věcí – předně, je to Bůh, kdo vyvíjí iniciativu, jen on sám může „odejmout vinu a usmířit hřích“. Druhá věc – uhlík, kterým byl Izaiáš očištěn, seraf sebral z oltáře; očištění tedy nějak souvisí s obětí, s obětí, která je stále přítomná před Boží tváří. My křesťané ji vidíme v Kristově oběti na kříži, v oltáři v Izaiášově vidění by mohl být její předobraz.
Apoštol Pavel píše ve svém listě, že díky dílu Ducha svatého smíme doufat ještě v daleko více. Nejsme jen očištěni, abychom mohli obstát v Boží přítomnosti, ale jsme děti Boží, sourozenci a spoludědicové Kristovi a budeme mít přímo podíl na Boží slávě; podobně to říká i Jan ve svém prvním listě: nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. Bůh, celá Boží Trojice, nás zve do své „společné domácnosti“ ve které smíme být – pro své spojení s Kristem – jejími plnoprávnými členy, ve které můžeme k Bohu volat s důvěrou Abba, Otče jako jeho synové a dcery. A to je myslím cíl, který stojí za to.