V Sartrově románu Hnus je příběh z doby těsně před Francouzskou revolucí, jak se osvícenský volnomyšlenkářský šlechtic vsadí s pobožným farářem, že během dvou hodin přivede k pokání jednoho umírajícího zatvrzelého hříšníka. Farář sázku prohrál a když se s osvícencem loučil, pokusil se o kompliment: „Jistě ovládáte umění diskutovat lépe než my kněží“. Šlechtic však odpověděl: „Kdeže, vůbec jsem nediskutoval. Nahnal jsem mu strach z pekla.“
Na tenhle citát jsem si vzpomněl, když jsem nedávno narazil na článek v jednom online křesťanském magazínu, který rozebíral, zda je lepší Krista následovat z lásky nebo ze strachu. Strach (zvl. z trestu) je silný motivátor – někteří z nás to třeba dobře znají z dětství; říká se, že pro naši západní civilizaci je typická „kultura odměny a trestu“, na rozdíl od východní Asie, postavené na „kultuře cti a hanby“. Strach je také, jak konstatoval článek, přirozená emoce – pomocí nepříjemného pocitu nám zabraňuje setkávat se se skutečným nebo potenciálním nebezpečím. Někdy ovšem funguje kontraproduktivně – víme třeba, že strach umí člověka paralyzovat, někdy i fatálně: koneckonců lidová moudrost praví, že „nejhorší smrt je smrt z vyděšení.“
Sartre byl sice sám atheista, ale podle mne má pravdu v tom, že „evangelizovat“ někoho pomocí strachu není zase tak složité, aby to nezvládl i neznaboh. A ani nemusí jít o barokně kazatelskou show ve stylu pátera Koniáše z Jiráskova Temna. Stačí k tomu elementární cit pro psychologii, trocha vlastní sebejistoty a dobře namalovaný čert na zdi. Vědí to různí vůdci sekt, manipulátoři a diktátoři, populisté a demagogové. V duchovní oblasti lze pomocí strachu z ďábla, pekla nebo Božího soudu vytvořit docela silnou motivaci k tomu, aby člověk chodil do kostela, konal různé náboženské úkony a vůbec jinak „sekal dobrotu“. V římskokatolické církvi se tomu říká „nedokonalá lítost“, latinsky attritio, která spolu se správně provedenou zpovědí stačí, aby se člověk vyhnul zatracení. Zda to je dobrý základ pro duchovní život, o tom by mohl vyprávět třeba Martin Luther v době svého pobytu v klášteře…
V jednom starším kázání pro tuto neděli jsem rozebíral dnešní epištolu jako jakousi „malou encyklopedii“ duchovního života, křesťanskou spiritualitu „v kostce“. A možná je překvapivé, že tady cesta duchovního života začíná výzvou „Radujte se!“ – tedy pravým opakem strachu; radost je pozitivní emoce, prožíváme ji, když je nám dobře, když nejsme ohroženi. A dokonce říká: „stále se radujte“, tzn. ne že se jednou máme radovat a podruhé bát, 50/50 nebo v jiném poměru.
Můžeme namítnout, že peklo nebo věčná smrt jsou pro člověka ohrožením a že je jistě správné se mu – v souladu s definicí strachu – vyhnout. To vyhýbání se ohrožení je v té definici podstatné. Pokud je hlavní motivací člověka v duchovním životě strach, tak má tendenci to brát jaksi z gruntu. K věčnému trestu vede Boží soud, tzn. bát se ( = vyhýbat se) Božího soudu, Boží soud koná Bůh, tedy vyhýbat se Bohu. Chce Bůh, aby náš život vypadal takto? Abychom se mu vyhýbali, aby byl v našem životě nepřítomen? Bible samozřejmě hovoří o „bázni Boží“, ale to není totéž co strach z Boha: ten má provinilý Adam, když se před Bohem schovává v zahradě, bratrovrah Kain, který „odchází od Boží tváře“ – a ani jednomu to nepomáhá. V „bázni Boží“ naopak stojí Mojžíš před hořícím keřem, apoštolové na hoře Proměnění, ze které se jim nechce jít zpátky – směsice úžasu, respektu, úcty, která neodpuzuje, ale přitahuje…
Kdybychom se vrátili k radosti, o které je celá dnešní neděle, k radosti, na které má stát náš nejen duchovní život: křesťanská radost jistě nepramení ze strachu. Dejme znovu slovo sv. Pavlovi: v našem introitu z listu Filipským doplňuje: „radujte se v Pánu“ (Fp 4:4) – křesťanova radost tedy pramení z víry, ze vztahu s Kristem; v listu Římanům (Ř 12:12) píše „nadějí se radujte“, tedy s radostí očekávejte to, co má přijít, ve známé 13. kapitole 1. Korintským píše, že „láska se raduje z pravdy“ („pravda“ je v biblickém myšlení to, na co se mohu spolehnout). Křesťanova radost, základ jeho duchovního života, tedy stojí na víře, naději, lásce a pravdě, na Bohu, který je přítomný jako přítel, nikoliv obcházený a vytěsněný jako nepřítel. Proto apoštol v naší „encyklopedii“ dodává hned jako druhé heslo: „bez přestání se modlete!“ tzn. pečujte o svůj vztah k Bohu, o jeho přítomnost ve vašem životě.
Na problematické a duchovně nebezpečné věci ovšem také přijde řada – o pár veršů dál apoštol nabádá, že máme všechno zkoumat, toho, co je dobré, se držet a tomu, co co dobré není, se máme vyhýbat. Na duchovní cestě je jistě mnoho nástrah a překážek, od různých falešných učení až po svody k prázdnému a marnému životu. Bůh však nechce, aby náš vztah k němu ovládal strach. Ano, Boží Zákon mi každý den připomíná, že jsem hříšník a strach z trestu je na místě, ale „radostná zpráva“, evangelium, mne ujišťuje, že tím, čím jsem si měl projít já, z lásky ke mně prošel na mém místě Pán Ježíš Kristus – ten který přišel, každý den přichází a jednou přijde v slávě. Je to jako když se ráno podívám do zrcadla, leknu se té osoby co tam na mne zírá, pak se leknu podruhé, když si uvědomím, že jsem to já – a pak přijde manželka, dcera nebo jiný blízký člověk a dá mi najevo, že mne má rád – ať vypadám jak vypadám.
A tak má vypadat i naše adventní radost: slovy kněze Zachariáše, otce Jana Křtitele z dnešního evangelia: „Bůh nám dá, ... abychom ho – vysvobozeni z rukou nepřátel a zbaveni strachu – svatě a spravedlivě ctili po všechny dny svého života“ (L 1:74-75).